Hagibor přehled

29.06.2022

"Vzpomínky se sypaly ze stromu života jako seschlé listí, lehce, náhodně a bez zvláštních důvodů.
Jenže dnes, v předvečer pietního rozloučení, padaly hlučně, ukryté v pevných skořápkách bubnovaly o desku stolu jako ořechy, bolestně praskaly a jejich žluklá jádra se z nich vylamovala jen po kouskách."

Útlá kniha v bezvadném fotoobalu, který vystihuje obsah. Jazyk a styl Mileny Slavické mě oslovil už v Jamrtálu. Dobrý nápad s dopisy dceři, zároveň krutě bolavé. Stejně jako každá vynucená emigrace. (Připomnělo mi to reálný Případ Pavlína o modelce Pořízkové) Svět fotografky Hany je uvnitř i z vnějšku košatý, londýnský život trpký. Fotky už trochu vykročení do naděje. Stejně jako závěrečné propojení generací. Všechny postavy dokonale vystižené i vzhledem k času a prostoru v němž se pohybují. Taky Počátky na Vysočině jsem poznala jako bonus.
Na Hagibor to mám z domova kousek, zaniká v nové výstavbě...škoda? Hřbitov je opravený...
Neotřelá záležitost.

"Umím život vydržet, ale postavit se mu neumím."
5/5

26.04.2021

Tři příběhy žen z jedné rodiny se zprvu zdají tematicky rozkročené mezi Pískovým vrchem a Chmurdálií, ale s postupujícími stránkami nabalují i jiné výrazové prostředky (fotografie) a výpovědi. Stěžejní má být nejspíš vyprávění Hany, která se po dohodě s manželem ocitá v emigraci v Londýně, aby ve vypjatých podmínkách a jen s několika postupně přicestovalými pražskými známými v zádech zjistila, že na takový zlom ani zradu partnera nebyla připravená. „Chtěla jsem přivolat svoji opuštěnost a trochu si s ní popovídat,“ říká, a mně je jí líto stejně jako autorky, protože se zdráhám věřit, že by tato část děje byla smyšlená. Přesto prostředí narkomanů, punkerů i mladých dospělých z tzv. dobrých rodin, kteří se záměrně tlačí na okraj společnosti, bylo pro mě natolik depresivní, že jsem stránky překonávala s obtížemi.
Každá z hrdinek, odlišných věkem i naturelem, nejprve ctí svůj myšlenkový svět a literární styl, ale v závěru knihy najednou racionální Erika začíná uvažovat v podobně lyrických obratech jako její matka… Celé snové provedení už pak přestává působit jako úmysl, a namísto toho zanechává (aspoň ve mně) spíš dojem autorčina vnitřního zmatku.
Oceňuji připomenutí Hagiboru v dobových souvislostech, umělecký záměr, popsání rodinných vztahů, zejména mezi dcerami a otci – a zbylou půlhvězdičku k výsledným 60 procentům uděluji kvůli všudypřítomnému stesku, který přičítám osobní zkušenosti vypravěčky.