Anjin Anjin přečtené 651

☰ menu

zrušit filtrování

Konstantin: Cesta k moci

Konstantin: Cesta k moci 2021, Stanislav Doležal
4 z 5

Na českém trhu obecně poněkud postrádám kvalitní literaturu, týkající se Říma a Římské říše. Proto jsem si s potěšením přečetl tuto knihu, která zcela nepochybně onou kvalitní literaturou je. Zpočátku mě trochu zklamalo zjištění, že samotnému Konstantinovi se nakonec věnuje asi jen polovina knihy. Ale posléze jsem pochopil, že hlavním cílem autora je především zasadit Konstantina do kontextu vývoje říše, a to je velmi potěšující. Celkově tedy hodnotím knihu nanejvýše pozitivně. Ovšem, jak je mým zvykem, nemohu si odpustit několik poznámek. Především, autorovým hrdinou je zcela nepochybně Dioklecián, přičemž silně adoruje jeho hlavní dědictví, systém tetrarchie. Z knihy je dostatečně zjevné, že zatímco Diokleciána upřímně obdivuje, Konstantinovi spíše nefandí. Má pro to své důvody (v knize uvedené), ovšem na několika místech bych si s ním dovolil nesouhlasit. Především, jeví se mi, že jedním z hlavních jeho výtek proti Konstantinovi je, že rozbil systém tetrarchie jeho milovaného Diokleciána. S tím souvisí i to, že Konstantina zarputile považuje za usurpátora. Přičemž tato otázka podle mého názoru není zdaleka tak jasná, jak autor tvrdí. Za prvé, je zřejmé, že hlavní osobou tetrarchie, která vymezovala její pravidla, byl Dioklecián, tedy "starší augustus." Autor tvrdí, že Konstantius I., pakliže jmenoval Konstantina před svou smrtí caesarem, neměl k tomu právo, protože tím porušil Diokleciánova pravidla. Proč? Proč by měli vybírat západního caesara ostatní tetrarchové? Jednak Konstantius byl v té době ve stejné pozici "staršího augusta" jako předtím Dioklecián, čili pokud někdo měl právo měnit pravidla tetrarchie, pak to byl on (byť je znát, že autor spíše fandí Galeriovi) a jednak, i sám Dioklecián před svým odchodem jmenoval dva nové caesary. Pokud mám tedy pravdu, pak Konstantin byl legitimním caesarem a tedy, ve chvíli Severovi smrti se stal automaticky (plně podle pravidel tetrarchie) augustem a tedy to nebyl on, kdo rozbíjel tetrarchii, ale ti, kteří ho za něj odmítali uznat. Jistou nespravedlivost vnímám i u popisu Konstantinovi krutosti vůči své rodině. Jistě, je fakt, že nechal popravit svého syna a ženu, ale sám autor uvádí, že prostě není schopen rekonstruovat důvody, proč to udělal. Dále uvádí, že lepším bylo Licinius. Ale sám uvádí (!), že Licinius nechal povraždit mnohem více členů "širší tetrarchické rodiny". A propos, Konstantin nechal na živu své nevlastní sourozence a jejich děti, což se rozhodně nedá říci o Konstantiovi II. Nic to ovšem nemění na tom, že Konstantin měl nepochybně mimořádnou vůli k moci. Je to však ovšem samo o sobě tak špatné? Faktem je, že mohl být upřímně přesvědčen, že říše potřebuje jednoho silného vládce, i vzhledem ke zmatkům, jež sám zažil. Nepochybné také je, že jeho vláda a skutečný válečný um, kdy mnohokrát porazil barbary a organizované nepřátelské kmeny udržel za hranicemi, pomáhala udržet říši i po jeho smrti. Na závěr, nemohu se zbavit dojmu, že autor, sand rovněž pod vlivem svých sympatií pro Diokleciána, poněkud bagatelizuje jeho pronásledování křesťanů, které ovšem bylo, na čemž se shodli i pohanští autoři, skutečně rozsáhlé a brutální. A neustále opakovat, že třeba Konstantius I. je v podstatě nepronásledoval je sice fajn, ale poněkud to relativizuje fakt, že v jím ovládané oblasti jich příliš (což autor sám uvádí) nežilo.... celý text


Revolúcia a Kontrarevolúcia

Revolúcia a Kontrarevolúcia 2021, Plinio Corrêa de Oliveira
5 z 5

Základní kniha a zároveň manuál pro hnutí TFP. Naneštěstí touto "učebnicovostí" toto jinak velmi podnětné dílko trochu trpí, protože, ač lze za textem tušit značnou hloubku, poměrně značně úsečné formulace působí trochu reduktivně. Zároveň musím trochu vytknout určitý zmatek ve třetí části, který je způsoben promícháním dodatků z let 1979 a 1992. Jinak jsem velmi rád, že jsem si mohl tuto známou a významnou knihu přečíst v nám blízkém jazyce, za což patří Nadaci Slovakia Christiana dík.... celý text


Francouzští králové a císaři v novověku

Francouzští králové a císaři v novověku 2005, Peter Claus Hartmann
4 z 5

Na téhle knize je pěkné, jak je vidět, že každý autor má rád to své období, a tedy i příslušného panovnického reprezentanta. Snad jen ta adorace Ludvíka Filipa byla trochu přepálená. Otázkou také zůstává, jestli se trochu nedalo ubrat u Napoleona, který na rozdíl od jiných je přeci jen poměrně znám, a věnovat stránky jinde, za sebe bych třeba byl rád za delší medailonky Ludvíka XVIII. i Karla X.... celý text


Utrpení a radosti očistce

Utrpení a radosti očistce 2021, František Spirago
5 z 5

Očistec je poněkud neobvyklé a tajemné téma o kterém se toho příliš neví a to i mezi katolíky. Důkazem ostatně je i tato útlá knížečka, kterou lze ale nanejvýše ocenit, neboť se snaží poněkud poodhrnout tento závoj tajemna a předat čtenáři co možná nejvíce známých informací na téma očistec.... celý text


Mezi logikou a vírou

Mezi logikou a vírou 2001, Józef Maria Bocheński
4 z 5

Rozhodně to bylo zajímavé. Jen se tedy musím přiznat, že asi úplně nejsem schopen zařadit názory P. profesora. V něčem působí až velmi modernisticky, někdy naopak konzervativně, v jednu chvíli rozdává uštěpačnost na všechny strany a o chvíli později je naopak velmi uznalý. Ani ohlasy, které jsem na Bocheńského slyšel, do toho nevnášejí moc světla. Pro jedny je to tomista, který zběhl k fenomenologii (může být), druzí ho zase mají rádi pro břitkost jeho formulací (to je pravda zcela nepochybně)... Musím souhlasit s kolegou níže. Aby se dalo proniknout do jeho myšlení hlouběji, asi by to chtělo hlubší filozofickou debatu.... celý text


Smysl konzervatismu

Smysl konzervatismu 1993, Roger Scruton
5 z 5

Lze vůbec hodnotit kanonické dílo? Člověk konzervativní či s otevřenou myslí si to pravděpodobně přečte s potěšením, programového liberála či socialistu by to pravděpodobně přivedlo k nepříčetnosti (pokud by si to vůbec přečetl). Vždyť Scruton sám jejich teze v knize poměrně elegantně vyvrací. Ještě dvě poznámky: je skutečně osvěžující přečíst si autentického konzervativce, na kterého byla Konzervativní strana už za Thatcherové příliš liberální (byť samozřejmě především ekonomicky) a zároveň si přečíst původní myšlenky a úvahy, které někteří rychlokvašení čeští konzervativci mají ve zvyku často a dokolečka převařovat (protože to prostě s anglosaským konzervativismem dělají, Scrutona nevyjímaje, byť ten je dosti specifický svým opravdovým tradicionalismem).... celý text