TOMAX TOMAX oblíbené citáty

☰ menu

Odvykací kliniky a vězení jsou plná lidí, kteří svých přečinů litují hlavně kvůli jejich následkům. Lítost je ale něco úplně jiného. Pramení z něčeho mnohem hlubšího a mnohem čistšího. Pramení z touhy stát se lepším člověkem a přestat ubližovat sobě i ostatním. Tak daleko jsem však tehdy ještě nebyl... (str. 187)
Dave Mustaine

Být posuzován je koneckonců rolí umělce a jeho dílo nakonec obstojí nebo padne na základě svých vlastních kvalit - hovoří samo za sebe. (str. 170)
Dave Mustaine

Když mě vyhodili ze skupiny Metallica, odešel jsem do nádražní budovy, usadil se v čekárně a uvědomil jsem si důležitou věc: byl jsem naprosto a totálně švorc. Neměl jsem ani dolar a čekala mě čtyřdenní cesta autobusem z New Yorku do Kalifornie bez jídla, bez vody, beze všeho. Proč mi na cestu nemohli dát ani pár dolarů - aspoň na holé přežití - nevím. Možná je to nenapadlo. Každopádně jsem následující čtyři dny strávil v tuláckém pekle, žebral o drobné a nepohrdl ničím, co mi cestující nabídli - tu koblihou, tu sáčkem brambůrků. Slitovalo se nade mnou víc lidí. Je zajímavé, jak laskaví mohou být lidé, kteří vás vůbec neznají, kteří nemají vůbec žádný důvod vám pomáhat nebo věřit, když se zmítáte ve spárech kocoviny a hrozí vám abstinenční příznaky, protože si nemůžete ani koupit pití, páchnete potem a táhne z vás alkohol. Ale i takoví lidé jsou, a když na ně narazíte, pomůže vám to znovu získat víru v člověčenství... Podívat se na život z té světlejší stránky mě tehdy vůbec nenapadlo - a ještě docela dlouho potom. V jednu chvíli, když mi na zadním sedadle autobusu kručel žaludek a bušilo srdce, jsem na podlaze uviděl leták. Zvedl jsem jej a začal číst, jen abych zabil čas. Ukázalo se že jej sepsal kalifornský senátor Alan Cranston. Psalo se v něm hlavně o nebezpečí plynoucím z jaderného ozbrojení. Bůhvíproč mě obzvlášť zaujala tahle věta: "Tohoto arzenálu megasmrti nebude možné se zbavit, ať už mírové smlouvy dopadnou jakkoliv." Pár minut jsem si to nechal kolovat hlavou - "arzenál megasmrti…" - a pak, ani nevím proč, jsem začal psát. Vypůjčenou tužkou na papírový obal od koláčků jsem napsal první text svého života po Metallice. Ta píseň se jmenovala "Megadeth" (druhé "a" jsem vypustil"), a přestože se nikdy nedostala na žádné album, stala se později základem písně "Set The World Afire". V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že Megadeth by mohlo být skvělým názvem pro thrash metalovou skupinu. Ale pravda je, že tak daleko dopředu jsem nehleděl. Chtěl jsem jen domů... (str. 96)
Dave Mustaine

Králík tuší pravdu: to, co zmizelo z jeho života, zmizelo z něho nenávratně. Je marné po tom pátrat, nelze to přivolat zpátky. Žádným útěkem se to nedohoní. Je to tady, dole pod městem, v těchto vůních a těchto hlasech, navždycky za ním. Naplnění končí, když odevzdáme přírodě její výkupné - když pro ni zplodíme děti. Tím je s námi hotova a z nás se stane, nejdřív uvnitř, pak i navenek, pouhá veteš. Stonky květin. (Králíku, utíkej!, str. 246)
John Updike

Najednou má pocit, že pluje naznak v nekonečném moři čistoty, lehký jako mýdlová bublina vznášející se před svítáním mezi naškrobenými prostěradly a bílými plochami prostými všech mikrobů. Strach a lítost se rozplývají a vděčnost se vzdouvá a vyhlazuje všechny ostré zraňující hrany. (Králíku, utíkej!, str. 223)
John Updike

"Něco ti povím," řekne Králík. "Když jsem utekl od svojí ženy Janice, udělal jsem zajímavej objev." Ruth se zpod víček řinou slzy a slaná pachuť bazénové vody se zhušťuje a povléká jí ústa. "Jak se člověk jednou odváže a začne bejt konečně sám sebou," řekne, "ty druhý už se o sebe postaraj sami..." (Králíku, utíkej!, str. 164)
John Updike

Vykonávat nepříjemné návštěvy jsou muka - aspoň se na ně duševně připravovat. Předzvěst je obvykle horší než skutečnost. Bezprostřední styk s lidmi je nakonec vždycky snesitelný. (Králíku, utíkej!, str. 164)
John Updike

V pohledu zacíleném středem je město obrovské a Králík rozevře rty, jako by chtěl přimět rty své duše, aby vnímaly chuť pravdy o tomto městě. Jako by pravda byla tajemstvím v tak řídkém roztoku, že nám jen nesmírná mnohost může nabídnout jakousi poznatelnou chuť. Vzduch mu vysuší ústa. (Králíku, utíkej!, str. 126)
John Updike

"Já tak nějak doopravdy cítím, že někde za tímhle vším je něco, co po mně žádá, abych to našel." - "No jistě, všichni tuláci si myslí, že putují za nějakým posláním. Aspoň ze začátku..." - JE TO TAK PROSTÉ : NĚČEHO SE ZBAVIT TÍM, ŽE TO DÁŠ. - Čistý, čistý: najednou se mu vyjasnil pojem čistý. To, co není v tobě, co nejsi sám, to se tě nedotýká. (Králíku, utíkej!)
John Updike

Vždyť je to přece tak prosté: když existuje tahle půda, na které stojí, existuje i nějaký strop. Skutečný prostor, v němž žijeme, je prostor směřující nahoru. Někdo umírá. Odnikud vyvstane myšlenka: pouhý počet pravděpodobnosti. Někdo v některém domě v těchhle ulicích, ne-li v této, v příští minutě umře, a zdá se mu, že právě v oné náhle zkamenělé hrudi je srdce této ploché rozprostřené růže. Bloudí očima ve snaze najít to místo, možná že uvidí tumorem zčernalou duši nějakého starce, jak stoupá modří jako opička na gumičce. Napíná uši v naději, že uslyší sten vykoupení, až tato ruměná vidina u jeho nohou zjeví tuto skutečnost. Zahltí ho ticho. Šňůry vozů se plazí nehlučně, z jakýchsi dveří vyleze tečka. Co tu dělá, proč tu stojí v povětří? Proč není doma? Dostane strach a poprosí Ruth: "Dej mi ruku přes ramena." (Králíku, utíkej!, str. 126)
John Updike

Vypne rádio. Hudba, která se z něho line, mu už nepřipadá jako řeka, po jejímž proudu pluje, promlouvá teď hlasem měst, slizkými tlapami se mu otírá o lebku. A přece do ticha, jež nastane, nevpustí Králík jedinou myšlenku. Nechce se mu přemýšlet, chce se mu spát, usnout a probudit se zavrtaný do písku. Jak blbě to zmrvil, zkurvil, zprasil, že se nedostal dál než sem. A to je půlnoc, půlka noci je v trapu... Pod zduřelými víčky mu únavou zběsile pulsuje mozek. Silnice před ním je prázdná. Jeho oči nevidomě tápou. V lebce slyší odtikávat hodiny v obludně pomalých, tlumených rázech, vzdálených jeden od druhého jako přívaly vln na břehu, k němuž tak toužil dorazit... (Králíku, utíkej!, str. 42 a 44)
John Updike

Pocit trapné neschopnosti se mu rozlézá po těle jako nějaká odpudivá choroba. Je mu zle, zle na omdlení, stále hlouběji ho do sebe vsává vír, jehož horní okraj tvoří nehybné výhonky prozelenávajících stromů. Matně si upamatovává, že tam nahoře už jednou byl. Sklouzává do kaluží, pohlcují ho stromy, beznadějně klesá do zbláceného roští podél cesty. Přízračný sen, ano, přesně. V bdělém stavu se mu jen něco živoucího takhle vysmekává, vyškubává. Jeho neskutečná neohrabanost mu otupuje mozek, který zpola zhypnotizovaný mu tropí takové pitvornosti, že je jen stěží začíná vnímat. Vztekem se mu rozpukává kůže, takže dovnitř prosakuje vnější svět, nitro mu cupují drobné suché vidličky krutě drásavého trní, v němž jako nespalitelná housenčí hnízda visí slova... A pak se o sobě dozvěděl pravdu, konečně mu to někdo řekl : "Jste obludně sobecký. Jste zbabělec. Nezajímá vás, jestli je něco dobré, nebo špatné. Nic vám není svaté - jen vaše vlastní nejnižší pudy." (Králíku, utíkej!, str. 144)
John Updike

"Je jen jedinej způsob, jak se někam dostat: totiž rozmyslet si předem, kam máte namířeno, než se tam vydáte." (Králíku, utíkej!, str. 36)
John Updike

Proud hodin je pro nás rychlík, jenž s hřmotem a burácením uhání k vodopádům s takovou spoustou pěny, až nás zkrápí naše vlastní štěstí. A já se v něm topím, srdcem i hlavou, a děsím se konce... (Alabama Song)
Gilles Leroy

Objasňováním života se nic neobjasní. (Alabama Song)
Gilles Leroy

Nejpodivnější věci mi však říká René. Třeba že změní oběžnou dráhu. Zamíří jinam, daleko, dál, mimo tuhle zeměkouli - čekárnu. Říká, že sebevražda je bezva odvaz, člověk může umřít obložený bílými kaméliemi a vázičkami fialek: krev na prostěradle bude o to rudější. Mám slabost pro takové muže, pro takové představy. Proč já nejsem muž? Moje láska k mužům by se tím strašně zjednodušila! Jsem jiná. Křehká, říkají. Praštěná, upřesňují. So weird. - „Kamélie je symbol mé země,“ řekla jsem. „Státu, který nemůžete znát, je to prdel světa. Jmenuje se Alabama.“ - „No tak pojedu spáchat sebevraždu tam. K vám do Alabamy.“ (Alabama Song, str. 79)
Gilles Leroy

Miluji nebezpečí... Propasti... Kostky, které člověk hodí bez rozmýšlení a vsadí přitom celý svůj život, a ani nečekám, až se dokutálejí a rozhodnou o mé zkáze. Také se, čas od času, ráda ztrácím. Jsem už taková. Nikdo mě z toho nevyléčí. (Alabama Song, str. 49)
Gilles Leroy

Kdybych řekla, že je tady se mnou v pokoji, docela blízko mě, že se sklání k mé šíji, když se dívá, jak maluji, řekli by, že mám zase halucinace. Tak živé vzpomínky znamenají šílenství. Kéž bych uměla jeho vůni namalovat. "Tyhle věci jste už vytěsnila," řekl mi doktor. Jenomže ne, právě že nemůžu nic z toho vytěsnit: všechno je přítomné, přítomné a pořád živé, do nejmenších podrobností. Ničí mě, že nedokážu zapomenout, zahnat to, potlačit, nemám čím to přehlušit, nemám čím to překrýt, před sebou nic. Ani vedle sebe, dokonce ani žádnou postranní myšlenku... Ach, a přesto jsem to já... (Alabama Song, str. 57)
Gilles Leroy

V Exupéryho Malém princi, kterého nám náš otec ordinoval tak často, až jsme ho nemohli ani cítit, se v epizodě o lišce říká, že důležité, tedy to skutečně dobré, je neviditelné. A já ti řeknu, lištičko, že v tom tvém důležitém neviditelném se skrývají pasti, které by ti mohly přerazit tvůj ryšavý hřbet. A ani by ses neměla koho zeptat proč.
Jan Balabán

Po tom, co jsem prožil s lidmi, by bylo nejlepší jít ke kravám nebo k prasatům. To jsou aspoň tvorové boží.
Jan Balabán

Není potřeba věřit na zázraky, na manipulace vyšších sil. Boží lano je ruka podaná z temnoty. Pravděpodobně lidská ruka.“
Jan Balabán

Chlastali jsme v pražských, olomouckých a ostravských hospodách, styděli jsme se na vysokých školách za ty pitomé marxismy, flákali jsme se po nocích a zpola žertem a zpola vážně jsme si povídali o tom, že ve vesmíru jsou šťastnější místa, třeba Jupiter nebo Plejády, a že na planetu Zemi jsou lidé posíláni za trest. Součástí jejich trestu je i to, že to nevědí. Zapomněli jsme, že jsme zapomněli. Jsme v trestné kolonii a nevíme o tom. Říkali jsme si, že někde tu musí být schované naše dopisy, založené ve starých knihách, pod dlaždicemi v kostele, ve schránkách v pilířích starých mostů. Někde je ukrytý vzkaz, který jsem napsal sám sobě, ještě než mi vymazali paměť. Než mi vymyli mozek. Tam je moje skutečné jméno, tam se dozvím, co jsem udělal a za co jsem terstán. Jak jsem se tu vzal a jak se dostanu ven.
Jan Balabán

Já kráčím mezi květy a s nimi kvetu sám. Kráčím tu jako ve snu a v chůzi vrávorám. Drž mne pevně, lásko. Milostná opilost, mne srazí Tobě k nohám - a zahrada je samý host.
Heinrich Heine

Nechápali jste mne drahně, já vás, pravda, jakbysmet. Jen když jsme se sešli v bahně, rozuměli jsme si hned.
Heinrich Heine

Zpočátku jsem málem klesl, myslel, dál že nelze žít. A pak jsem to přec jen snesl, ale jak, to nechme být.
Heinrich Heine

Jedni čtou, aby si zapamatovali, druzí proto, aby zapomněli.
Heinrich Heine

Dobrý je sen, smrt nad něj lepší – ovšem nejlíp by bylo nebýt narozen.
Heinrich Heine

Kromě představ už nic pořádného není. Mám pocit, že všechno podstatné už se stalo. Připadá mi, že jsme jako kytky, které jdou na popravu. Na obloze ještě znějí šalebné hlasy zpěvných ptáků, ale dole v louce už se ozývá ostré svištění kosy... (Když jdou kytky na popravu)
Arif Salichov

Někdo se rodí, aby svůj život prožil jako květina. Roste a roste pod dohledem ostatních, kteří čekají, jak se vyvine. Rozvine se do krásného květu a všichni jen obdivně zírají a čichají, stále a stále dokola se nechávají opíjet tou omamnou vůní a krásou a nemůžou se jí nabažit. A pláčou, když pomalu usychá, a až její život skončí, vkládají ji do herbáře, aby si uchovali vzpomínky na ni na věčné časy. A já jsem jako obyčejný bodlák. Bez vůně, bez barev, odpuzující a odstrašující svým vzhledem a ostny, které píchají při možném doteku. Od počátku až po konec jsem stále jen plevelem, nepotřebným a škodlivým, v lepším případě volně rostoucím, v tom horším vytrhnuvším i s hlubokými kořeny a spálen. Ale jsem to já. Nepotřebuji kvést do sta barev a vonět pro ostatní. Nechci jim však ani škodit. Chci jen nechat volně růst… bez fanfár a pozornosti... (ze sbírky Příběhy sráče)
Jaroslav Irovský