Život jako experiment dvou samotářů v románu irské autorky
novinky
PR článek, 16.12.2022
Sara Baume: SEDM VĚŽÍ
„Hora byla plná droboulinkých očí.“ Úvodní věta poetického románu Sedm věží nás zavádí do velmi skutečné irské krajiny s magickým podtextem.
Mladá dvojice samotářů, Cinka a Ach, opustí po půlroce vzájemného vztahu společně velkoměsto Dublin, odříznou se od rodiny i přátel a nastěhují se do pronajatého domku na samotě, kde chtějí žít jen se svými psy. Ani na novém místě se s nikým nestýkají a nechávají věci volně plynout... Na větrném kopci nad Atlantikem, ve stínu záhadné hory, která jako by je neustále sledovala, jim pomalý rytmus každodenní rutiny umožňuje ostře vnímat i ty nejmenší detaily změn v okolní krajině a chátrajícím domku. Jejich život je svým způsobem experimentem, zda dokážou žít pohromadě, tvořit společný domov, sdílet životní prostor.
V koloběhu ročních období se z měsíců stávají roky a v sedmi kapitolách se původní pokus o provizorní koexistenci dvou samotářů mění na trvalé soužití čím dál tím hlouběji propojených bytostí. Teprve po letech společného života se oba odhodlají prozkoumat tajemství symbolické vševidoucí hory a vystoupat až na samý její vrchol, aby objevili sami sebe...
Ukázka z knihy:
Cinka objevila modrou šňůru na prádlo chycenou pod přerostlým trávníkem. Pracně ji odtamtud vysvobodila, očistila od vytrhané trávy a Ach ji napjal mezi nejsilnější větví stromu a skobou zapuštěnou do postranní zdi domu. Aniž by si toho byli vědomi, vytvořili tím hudební nástroj. Vycházelo z něj pleskání mokrých látek, klapání dřevěných kolíčků na prádlo, brnknutí starého pérka, když se některý rozpadl, ťuknutí jeho dvou polovic o zarostlou zem.
I strom byl hudební nástroj. Konečky jeho větví bubnovaly na omítkovou kůži domu jako paličky.
Dům byl orchestr – trubek a píšťal, činelů a zvonkoher, chybějících kláves a zlomených jazýčků. Celý leden hrály živly na jeho hrany a žlábky, tašky a tabulky. Ta hudba někdy zněla jako pohřební kvílení a občas zase propukal spontánní potlesk.
Za divoce větrných dnů se z uvolněného okapu stávala rumbakoule.
Ale i za klidných dnů v domě každé tři hodiny něco prasklo – jako tlumený výstřel či tiché tlesknutí.
Ke konci toho prvního měsíce si Ach a Cinka začali všímat, jak jsou bříška letících terejů proti šedé obloze neuvěřitelně bila – bělejší než rackové; bělejší než mořská pěna. Všímali si, jak se špičaté konce větviček v křoví podél cesty obalily jinovatkou a o kus vyš nad nimi v ohbí vlhkých větví vyrůstaly bobulky zářivé plísně, tvarem i leskem připomínající bochníčky sýrů ve vosku. Všimli si, že černý prapor pytle už vítr odnesl o kus dál a znovu se zachytil na nedalekém ostnatém drátu.
Bylo toho ještě mnohem víc.
A oni si všeho ihned všimli, protože se pořád dál ještě po nějakou dobu prakticky nic nedělo...
Z doslovu Anny Militz:
Ve srovnaní s předchozími knihami Jasno lepo podstín zhyna a Vyšlapaná čára (česky 2018) Sedm věží vyžaduje od čtenáře ještě větší angažovanost. Když tu není děj, který můžeme sledovat, co jiného nás drží při čtení? Jak dlouho jsme schopni obdivovat autorčin poetický jazyk, její schopnost vystihnout svět, který ji obklopuje, nebo nádhernou stavbu románu?
Baume nepřináší nic jiného než zachycení každodennosti, té nejbanálnější, té nomen omen prozaické. Každý den se Cinka a Ach vydávají na stejnou procházku po stejné cestě, a každý večer si budou vyprávět o těch drobných rozdílech, kterých se všimli. Jejich život je k dokonalosti dovedená rutina. Zároveň cítíme někde v pozadí znepokojivé napětí, a pravě ono nás nutí pokračovat. Přece jen čekáme, že se něco stane, že přijde nějaká katarze. Věci se opotřebují, něco se rozbije, něco se ztratí – ale Cinka a Ach to nechají byt. Těžko říct, zda jsou vůči svému okolí lhostejní, nebo spíš smíření s tím pomalým rozpadem, který se kolem nich každodenně odehrává. Netečnost vůči apokalypse jejich mikrosvěta můžeme číst také jako naši netečnost vůči krizi, která se odehrává kolem nás – a zdá se, že ani my nemáme naději na nečekaný zvrat a záchranu.
Sara Baume (1984) vystudovala dublinskou výtvarnou akademii a tvůrčí psaní na Trinity College. Publikovala časopisecky a za jednu z povídek získala v roce 2014 cenu Davy Byrnes Short Story Award.
Její debutový román Jasno lepo podstín zhyna byl roku 2015 čtenáři nominován na cenu Guardian First Book Award. Za české vydání (Odeon 2016) získala překladatelka Magnesii Literu (2017). Česky dále vyšla autobiograficky laděná próza Vyšlapaná čára (2018).
Sára Baume: Sedm věží, přeložila Alice Hyrmanová McElveen, doslov napsala Anna Militz, vydal Odeon v edici Světová knihovna – svazek 267, 216 stran, doporučená cena 359 Kč - Koupit můžete zde
Sedm věží
Sara Baume
Dva mladí lidé, Cinka a Ach, se seznámí na výletě s přáteli a po půl roce se odstěhují z Dublinu na venkov. Chtějí žít na samotě se svými psy a odříznout se od starého způsobu života, známých i rodiny. Ani na novém místě se s niký... více