Prostor ke psaní si spíš vyčaruju nebo ukradnu, říká autor Vzplanutí

novinky, autor louluk, 05. března

Prostor ke psaní si spíš vyčaruju nebo ukradnu, říká autor Vzplanutí

Jiří Březina patří mezi spisovatele, kteří si už svým prvním románem vyšlapali cestičku k hvězdné spisovatelské kariéře. Za svůj debut Na kopci obdržel Cenu Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku. Už v další knize s názvem Polednice posílá do boje se zločinem Tomáše Volfa, jehož třetí případ nedávno vyšel pod názvem Vzplanutí. Více informací o samotné knize a její přípravě už vám poví sám autor v našem rozhovoru.

Knižně ti vyšel už třetí případ Tomáše Volfa s názvem Vzplanutí. Oběti v něm takřka celé shoří. Proč zrovna tento drastický způsob smrti?
Důvod je prostý. Je to prostě zajímavé téma, něco, co může knížku odlišit od ostatních detektivek. Spontánní vzplanutí, jak se mezi milovníky záhad nazývá, je sice podivný, ale do určité míry velmi reálný a vědecky vysvětlitelný jev. Ta záhadnost mě na něm lákala – a existence racionálního vysvětlení je pro detektivku jako stvořená.

Očividně sis před psaním hodně nastudoval o procesu spálení těla. Nebo se jednalo o tvou fantasii?
V tomto případě jsem toho tolik sám studovat nemusel. Obrátil jsem se totiž na odborníky – vyšetřovatele požárů. Ti mi vydatně a obětavě pomohli. Dokonce se mezi nimi nalezl Martin Petrák, který celý jev – formálně nazývaný zvláštní hoření osob – velmi podrobně experimentálně zkoumal. Díky jeho radám je tam všechno kolem hoření v maximální možné míře opřené o realitu (jak jen to příběh dovolil). Bez pomoci hasičů by ta knížka určitě neměla tuhle „přidanou hodnotu“.

Velkou část příběhu čtenář sleduje hned dva případy, které spojuje právě způsob úmrtí. Od začátku jsi věděl, jak dopadnou nebo jsi k tomu došel až v průběhu psaní?
Průběh případu jsem měl předem promyšlený. To, že něco nedopadne tak, jak si možná čtenář od začátku představuje nebo je zvyklý očekávat z jiných detektivek, je můj záměr. Rád trochu nabourávám zažitá klišé.

V čem se podle tebe od prvního dílu změnil hlavní hrdina?
Nevím, jestli můžu mluvit za něj, ale myslím, že je trochu unavenější. Nemá takový elán, k činům ho vlastně nutí poslední zbytky sebeúcty a smysl pro spravedlnost.

Jak už pravidelní čtenáři vědí, Tomáš je vedle policejní profese i fanouškem metalové hudby. I ty máš k podobné muzice blízko. V příběhu se dočkáme i drobné narážky na jeho vztah k rodičům, jejich nepochopení metalu nebo výhrady k výběru povolání. Vychází to z části z tvých vlastních zkušeností nebo se jedná jen o fikci?
S tím Tomášem Volfem je to vlastně trochu obráceně. Já jsem ho totiž netvořil nějak systematicky, prostě se mi do toho psaní sám zjevil, včetně svých vlastností, vzhledu nebo hudebního vkusu.
Metal jsem vlastně poslouchal jen okrajově, ale od té doby, co žiju s Tomášem v hlavě, jsem ho začal vyhledávat mnohem víc. Teď už vlastně neposlouchám skoro žádnou jinou muziku…

Nakolik je vlastně Tomáš Volf ovlivněn tvou vlastní osobou?
Tomášův osobní život se tomu mému moc nepodobá. Do muziky ani výběru povolání mi rodiče třeba vůbec nemluvili.
A po fyzické stránce si vlastně také nejsme podobní, nejsem ani vysoký, ani vlasatý...

Velká část knihy se odehrává v Praze, další úsek zase na vesnici. Nepřemýšlel jsi někdy o tom, že bys přestěhoval hlavní postavu do Českých Budějovic, odkud pocházíš?
Tomáš ale v ČB začínal, příběh Polednice se odehrává v na sídlišti, ve kterém všichni Budějčáci poznají sídliště Máj, kde jsem vyrůstal.

Trošku mi přijde, že ve Vzplanutí kladeš oproti Promlčení daleko menší důraz na prostředí a více se věnuješ postavám, jejich vztahům a samozřejmě vyšetřování. Trochu se to mění v ději odehrávajícím se na vesnici, ale stále jsou daleko důležitější poměry jednotlivých postav. Vnímáš to taky tak? Nebo v čem vidíš rozdíl oproti předchozím knihám?
Ano, je pravda, že tentokrát se prostředí tolik nevěnuju. Ale v „pražské“ dějové linii jsem se aspoň trochu pokusil vrátit do Prahy, kde jsem strávil mnoho let, a popsat tu trochu odvrácenější část města. A pak je tady, jak píšeš, ta vesnická část, tam jsem se lehce inspiroval prázdninovými vzpomínkami, ve kterých se doufám čtenáři třeba také poznají.
Od několika čtenářů už jsem také slyšel, že knížka má méně popisů prostředí a větší dějový tah. Někomu to tam chybí, jiní to hodnotí kladně. V každém případě tam tenhle posun je. Děj Vzplanutí tolik nesouvisí s místem, jako spíše s tím, jak se lidé chovají – k sobě samotným i navzájem mezi sebou.

Snažíš se po vydání knihy věnovat i její propagaci nebo to převážně necháváš na nakladatelství?
Vždycky se snažím aspoň trochu propagaci pomoct. Hlavně mám ale to štěstí, že se mi o podporu stará nakladatelství, takže z mé strany je to hlavně o tom být jim k dispozici a neodmítnout třeba rozhovor, který mi domluví.
Snažím se ale vymýšlet i něco navíc, u téhle knížky to třeba byly fotky hořící knihy, které mi nafotil táta. Protočili jsme je na sociálních sítích, motiv hořící knížky pak využilo nakladatelství v inzerátech v časopisech.

Máš dvě malé děti. Díky tomu se tvůj čas na psaní značně krátí. Kdy si na něj najdeš nejčastěji prostor?
Mám pocit, že prostor ke psaní ani ne tak najdu, jako si ho spíš vyčaruju. Nebo ukradnu. Vzplanutí jsem psal po kouscích, třeba v kavárně mezi odvedením kluka do školky a odchodem do práce.

Tomáš Volf se dobře zapsal na novém působišti. Můžeme tedy očekávat další jeho případy?
Pokud se mi podaří vyčarovat nějaký čas, tak na Tomáše čeká jedna docela zapeklitá výzva. Víc ale prozrazovat nemůžu – dokud není příběh napsaný, tak vlastně neexistuje.



VzplanutíVzplanutíJ. Březina

Hromada popela byla ještě včera lidským tělem. Nadpřirozený jev, zvláštní shoda okolností, nebo rafinovaná snaha zničit důkazy? To je případ, nad kterým kroutí hlavou i vyšetřovatel požárů. Najít odpovědi rozhodně nebude snadné. Poručík T...více


Komentáře (0)