Weelass
komentáře u částí děl
"Mrtví mají své dálnice. Jenom živí jsou ztracení."
Tam, kde vše začalo, vše i končí. O čtyři roky později jsme navštívili živoucí Knihu krve a za mě to bylo jako zakončení perfektní.
Bezesporu jedna z nejlepších povídek z celé série Knih krve. Na film "Pán kouzel" se určitě eventuálně podívám, ale už teď mi je nad slunce jasné, že design démonů ve filmu z 90. let se nevyrovná tomu, jak byly popsáni v knižní předloze. Od povídky jsem se nedokázal odtrhnout, jen poslední dvě stránky se úplně nevyvedly, chybí mi tam vysvětlení Swannového "zmrtvýchvstání" a obecně méně otevřený konec. Celé povídce to ale nijak výrazně neublížilo.
Nerad nechávám věci otevřené a nedokončené, ale na posledních 10 stránek této povídky jsem prostě neměl sílu. Nejen, že jsou vlkodlaci tak ohrané klišé, které nepřineslo nic nového už před téměř 40 lety, ale spojení zápletky s tajnou službou byla kravina na entou. Příběh mohl být vyprávěn z pozice kohokoliv a nezměnilo by to nic, jen číst by to bylo záživnější.
Nejen, že dnes by už nic s tak kontroverzní zápletkou nevyšlo, ale ani to pro mě nebyl horor, jen odpudivá ukázka lidské hamižnosti a necitelnosti. Už dlouho mě nerozčilovala postava tak, jako Locke. Myslel jsem, že to ani nedočtu, jeho neodůvodněné sobectví a zlomyslnost byly nad moje chápání. Číst o násilí mi běžně tolik nevadí, ale tohle mě vzalo. Obzvlášť mi bylo líto Stumpfa v nemocnici, který už tak byl v žalostném stavu. Běžně tohle neříkám, ale od té chvíle jsem Lockeho proklínal už i já. Samozřejmě mě vůbec nepřekvapilo, že Locke byl uvnitř největší posera ze všech, jakmile mu šlo do tuhého, začal ze sebe dělat chudáčka.
Konce se Barkerovi běžně moc nedaří, ale tady ho musím pochválit za poslední větu: "Tetelman znechuceně ruku odtáhl a zadíval se na krvavou skvrnu rozlévající se po Lockeho košili." Tomu se říká karma, bitch!
S takovým nadšením jsem se už už chystal dát čtyři hvězdy, ale konec se nejen nepovedl, strhl s sebou dolů celý příběh. Nevím, proč si Barker takhle šlape na paty, veškeré snahy o vybudování silné mysteriózní zápletky hodil za hlavu. Je to zase další z povídek, které si svým závěrem koledují o to, abych na ně do zítra zapomněl. Co mi je po morové kryptě, když to bylo v podstatě o vyšinutém vrahovi?
Příběh o městě, kam jdou po smrti vrazi. Je zde i návaznost na vůbec první povídku "Mrtví mají své dálnice". Není to sice žádné průlomové dílo, ale na poměry ostatních povídek to je docela zajímavé, jen trošku zdlouhavé.
Huh? Tak tohle šlo úplně mimo mě. Kdybych tuhle povídku četl bez vědomí toho, že ji napsal Barker, nikdy by mě to ani ve snu nenapadlo. Horor to vůbec nebyl, naopak si pohrával s politickou zápletkou, která ve mně žádné emoce neprobudila. Odpad to úplně není, Vanessa byla správná ženská, jediná sympaťačka, ale že bych si z toho pamatoval něco do příště, to taky ne.
Musím naprosto souhlasit s danny_21. Konec se opět moc nepovedl, ale ten spirálový labyrint mě dostal. Temnota ze stránek jen sálala a ty neprobádané a opuštěné prostory bych si sám chtěl projít. Barkerovi se tu nabízelo plno šancí sklouznout k jeho sprosťárnám, ale nevyužil toho. Možná si časem oblíbil psát o komplikovaných vztazích, Jerry a Carole mi v určitých momentech připomněly Helen a Trevora z povídky "Zapovězené", ale jejich vztah nebyl zdaleka tak toxický. Konec mi zas připomněl "Revoluci těla", když Barker popisoval, že se naši dva hlavní protagonisti necítí ve své kůži, jakoby jim už jejich tělo nepatřilo.
Přeci jen mi to nedalo a vrhnul jsem se na první povídku z Páté knihy krve. Že je předlohou Candymana Barker jsem tušil, ale nečekal jsem jí v této sbírce pod dost obyčejným názvem.
Na povídce se mi líbilo hned několik věcí. Barker nemusí čtenáře průběžně děsit, tak jak to pojal film, místo toho si vystačí s tak hustou atmosférou, že by se dala krájet. Konec mě tentokrát odzbrojil, celou povídku čekáte až se objeví sám Candyman, a tentokrát Barker nezklamal.
Překvapilo mě, že portrét na stěně měl znázorňovat Candymana, z filmu si nevybavuji, že by to mělo přímou souvislost.
Pasáž, kde se mezi sebou baví přátelé Helen a Trevora mě vůbec nebavila. Délka povídky samotné mě vyhovovala, i si myslím, že bohatě stačila. Film je proti tomu zbytečně natahovaný policejním vyšetřováním (na což doplácí většina filmů z 90. let).
Silný nadprůměr.
Příběh mi připomněl sexuálně laděnou opičí povídku z Druhé knihy krve, ale stejně jako Nové vraždy v Rue Morgue, byla i tato povídka naprostý odpad.
Těžko se hodnotí něco tak krátkého a v podstatě nic neříkajícího, ale nebylo to nejhorší.
K dočtení jsem se musel vysloveně nutit. Nesedla mi žádná postava, ani ten náboženský podtext. Konec se ale Barkerovi pro jednou povedl.
Potenciál to mělo určitě větší, než čeho Barker dosáhl. Jak je ale zvykem, závěrečné odhalení bylo vzato jak z rychlíku, "kompletní tvor" z hlavolamu by si zasloužil rozsáhlejší část, než jen posledních pár řádků. Úplně poslední věta, kde se Karney těší na svojí životní pouť, kterou mu skýtá Popeova kniha, mě ale uchlácholila. Dávám o jednu hvězdičku méně, než předchozí povídce, zápletkám o vykradačských gangech se snažím vyhnout co se jen dá, ale každičká jedna postava byla svým způsobem zajímavá.
Po dost špatných povídkách z předchozích sbírek bylo tohle rozhodně příjemným okořeněním mdlého čtení. Byl jsem napjatý jak struna a četlo se to velice dobře. I když Barker skákal od postavy k postavě, neztrácel jsem se, protože byly jejich osobnosti plně rozvinuty, nejvíce pak samozřejmě Charlie. Co mě dělí od hodnocení plným počtem je fakt, že mi to přišlo přeci jen trochu komické. Děsivé, ale komické. A to nebyl účel, protože humorné poznámky jsem zde nezaznamenal.
Když si vzpomenu na předchozí povídky v této sbírce, Ostatky se mi líbily asi nejvíc. Sice to není na více než tři hvězdičky, ale příběh byl podmanivý a plný napětí. Stočená socha mi připomněla Spirálu od Junji Ita, běhal mi mráz po zádech. Z konce mám smíšené pocity, spíše se příkláním k nespokojenosti, od postavy Gavinova dvojníka bych čekal větší vygradování děje.
Než se rozjela ta šílenost se vznášejícími se balvany, líbilo se mi to hodně. Bezradnost přeživších na izolovaném místě a malá šance na záchranu je mi vždy po chuti. Klidně by mi tu ale stačil ten survival aspekt. Překlad názvu otřes, Obětní beránci říká příliš mnoho.
Myslel jsem si, že povídka s tímto názvem mě nemůže bavit, ale to jsem ještě nevěděl, že bude o posedlém a pomstychtivém kusu látky vytvarovaném jako člověk. To je pro mě novinka, ale na druhou stranu, koho co nenapadne? Existují přece i příběhy o posedlé pneumatice apod. Nebylo to vesměs nic světoborného, na seznam mých nejoblíbenějších povídek z Knih krve se tato určitě nedostane.
Úplný průměr, nebyl jsem z toho odvařený, ale ani otrávený. Co se mi hodně líbilo na prvních dvou povídkách z této série bylo racionální chování postav. I když Ron Declana vysloveně nezabil, aspoň ho zmrzačil dost na to, aby si koupil trochu času. Podobně u Birdy z předchozí povídky, která viděla asi hodně špatných filmů na to se z nich poučit. Postava krále Syrohlava se mi vcelku líbila, na začátku jsem se obával, že příběh sklouzne někam do dávné historie, ale to se naštěstí nestalo.
Jen malý poznatek, Barker si opravdu libuje v psaní o mužské erekci, že? Podle mého to jsou zbytečné vsuvky. Vadilo mi to i u Hříchů otců z předchozí Knihy krve, neshledal jsem to vysloveně stěžejní informací.
Začátek se mi líbil víc, než zbytek a rozuzlení povídky. Barberiův útěk z vězení byl, i přesto, jak malá část mu byla věnována, napínavý a rád bych se o něm dověděl víc. To westernové fantazírování, falešné hvězdy stříbrného plátna, nějak jsem se nedokázal začíst, možná i proto, že si umím představit jen tu Marilyn. Nelíbilo se mi to míchání dvou světů dohromady. Konec ale trochu zvedl laťku, játrový nádor byl něco, co si asi jen tak znova nepřečtu.
Clive, co to děláš? Prvotřídní slátanina. Posledních pár řádků jsem už přelétával očima. První odpad, doufám i poslední.