Weelass
komentáře u částí děl
Zdá se, že v Druhé knize krve neexistuje zlatá střední cesta. Povídky buď nadprůměrné nebo podprůměrné kvality, u "Hříchů" otců jsem se zrovna příšerně nudil. Bylo to lepší, než Pekelný závod, popis monster na pouštní pouti byl super, ale tohle není příběh na desítky stran. Je sice pravda, že celou knihu bych toho asi nezvládl, ale za ten otevřený konec si vyčítám, že jsem se vůbec namáhal přečíst si tuto povídku.
Povídku o Jacqueline Essové jsem četl během náročného víkendu, ale pokaždé jsem se k ní rád vracel. Tentokrát byl Barker ještě více explicitní než kdy dříve, ale brutalita tohoto příběhu si to přímo žádala. Jestli má Barker v repertoáru více podobných "bizárů", našel jsem autora, který psal pro mě. Délka povídky mi nepřekážela, byl jsem vtažen do děje, těšil se na každou novou "vůli" paní Essové, jen ten nijaký konec mě trochu zklamal.
Souhlasím s většinou. Ničím nevyčnívající, mdlá povídka o sportu. Nic pro mě. Nebýt pár zajímavých pasáží, Pekla a familářů, dal bych i odpad. Každá nová stránka bylo utrpení, a ne v dobrém slova smyslu.
Druhá kniha krve se nezdráhá už od samého počátku. K příběhu nemám moc výtek, snad jen ta filozofická stránka věci mi úplně nesedla. O existenci filmu "Dread" vím, ale nevydržel jsem u něj. Zde se ale podepisuje fakt, že kniha (nebo v tomto případě část knihy) je vždy lepší. Hltal jsem každou stranu, nejvíce pak po zajetí našeho hrdiny. Filmu dám druhou šanci.
"Kde je tvůj smysl pro dobrodružství?"
"Zapomněl jsem ho přibalit."
Tak kde začít... Neviděl jsem žádnou konexi mezi homosexuálním párem a příběhem samotným, bylo to asi čistě autorovo rozhodnutí, které s ničím zásadně nesouviselo. Nezneužil je jako symbol pro rozvinutí homofóbní zápletky, čehož jsem se bál, za to palec nahoru, obzvlášť vzhledem k tomu, že orginál vyšel v 80. letech minulého století!
Příběh jako takový byla jedna z největších fantasmagořin, které jsem četl a ač bych řekl, že moje fantazie je celkem bujná, nebylo úplně jednoduché si to představit, nebo vůbec pochopit. Popis, jak již zmínil někdo níže, byl trochu nedostatečný. Na začátku mi běhali hlavou věci jako Trojský kůň nebo Lidská stonožka. Asi mix všeho se vším.
Konec mě totálně odrovnal a já se nemůžu dočkat, až přelouskám další Knihy krve.
Zbytečně protáhlá povídka, která se dala zkrátit na polovinu. Líbilo se mi sice, že jsem po celou dobu nevěděl, kam to směřuje, ale ani po dočtení mi nebylo jasné, co si z toho odnést. Co byla hlavní pointa? Čekal jsem nějakou radikální změnu v zápletce, ale vyšumělo to trochu do prázdna.
Jedna pasáž na konci mi ale vyvolala husí kůži - "Vám, kdož jste se stali nesmrtelnými, mohu říct: vítejte do života!". Jednoduché, efektivní, a celou povídku to uvedlo do kontextu. Byla to spíše taková oslava smrti, což jsem si úplně nepředstavoval. O krapet ale lepší, než povídka předchozí.
Sotva, co jsem docenil roustoucí kvalitu povídek, musím si sám srazit hřebínek a jít proti proudu. S tímto příběhem jsem se nedokázal nijak ztotožnit, nebo v něm najít kus zalíbení, zdejší strašení na mě bohužel nějak nefungovalo. Jakmile o praseti padla první zmínka, zbytek pro mě byl velmi snadno předvídatelný. Vlastně jsem tuto povídku četl spíše kvůli charismatickému Redmanovi a tomu internátu, protože ani konec se mnou nezamával. Na můj vkus to bylo vzhledem k náplni až moc seriózní. Vezměme si jako příklad posedlou krůtu z Azraela a Jacka, tam to fungovalo díky humoru a nadsázce. Blues prasečí krve pro mě zatím nejhorší povídka.
Otázka do pléna: Zarazilo mě tu, že Redman očekával klíč z druhé strany dveří od ředitelny, očekával snad, že se tam ředitel schovává, nebo věděl, že je mrtev?
Nápaditý, promyšlený, humorný, ale i mrazivý (nebo mám říct spíše spalující?). To všechno byl Azrael a Jack. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy v hororovém žánru viděl osobitější námět. Chvíli mi trvalo se na záčátku příběhu zorientovat, což se mi u Barkera stává zvykem, ale jakmile pochopíte, kam vaši fantazii směřovat, je to radost číst. I když je krev hlavním pojítkem všech povídek, nebyly jí zde potřeba prolít hektolitry, aby si zachovala důstojnost. I když upečená živá krůta důstojná zrovna moc nebyla. Jestli však kvalita půjde takhle prudce nahoru, nevejdu se za chvíli do limitu hodnocení. Zatím si ale schovám ještě jednu hvězdičku, pokud by něco tuto povídku předčilo.
První "oficiální" povídka krve je zasazena do dvou z mých nejoblíbenějších míst - podzemí a New York - a jako jediná mi nebyla cizí. Před lety jsem viděl její filmovou adaptaci, která mě osobně nenadchla z důvodu přehnané krvavosti. Ač jsem měl očekávání velmi nízko, povídka se mi líbila mnohem víc než film, jen mě překvapila její krátkost. Dystopický závěr byl úchvatný, hodně k zamyšlení a změnil celý smysl příběhu a můj dojem z něj. Z filmu si nic takového nevybavuji, pokud to tam bylo, nezapůsobila na mě forma zpracování tak, jako tady. Jsem velice rád, že jsem si přečetl původní předlohu.
Za mě jako úvod pro to, co má této povídce nadcházet, celkem chabé. Přesto si myslím, že Clive Barker je skvělý vypravěč a umí věci popisovat tak barvitě, že si je dokážete živě představit. Přídavek "dálnice" do příběhu o komunikaci s mrtvými byl nevšední, na úvod možná trochu moc komplexní, ale v závěru jsem se do příběhu vžil natolik, že jsem se necítil sám ve své kůži.