noir
komentáře u částí děl
Barker a monstra v americkém Zapadákově… svým způsobem rozcvička na Noční rasu, taky z jedno z mnoha jeho děl, kde jsou příšery vnímány jinak, než je běžné. Úvod je skvělý, pak se děj vydá jinam, než jsem čekal, cestou vymete nejedno klišé, ale celkově působí svěže a zajímavě… s tou barvitou fantazií je to pastva pro vnitřní oko. P.S. Povídka by se správně měla jmenoval „Kůže otců“ (Skins), „Hříchy“ (Sins) se zdá být dost nešťastný přehmat.
Hororově laděná sonda do života vzdáleného potomka doktora Orfanika z Tajemství hradu v Karpatech. Povídka veskrze anglická a moderní. Jsou tam nějaké záhady, rozbité vztahy, děsivé vize z budoucnosti. Mám velkou slabost pro neotřelé remixy žánrové klasiky, a toto je jeden z nich. Také vyzdvihuji velkou originalitu tématu.
Návrat k postavám z Vernových románů Ze Země na Měsíc nebo Zmatek nad zmatek v pohodové povídce, kde hrají významnou roli agilní ženy, zahradničení a starost, co s odpadky v amerických městech. Povedený retrofuturistický kousek ze světa, kde jsou normální snahy vychýlit zemskou osu a střílet z děla na Měsíc. Cylindry, paraplíčka, džentlmeni… hravé tak nějak v duchu videoklipu k Tonight Tonight od Smashing Pumpkins.
Bradburyho úvod k antologii věnované jeho odkazu. Zamyšlení nad tím, jak se coby Poeův syn stal otcem tolika následovníků, a vyjadřuje vděk a patřičnou hrdost. OK, povídka to ale není.
Ryze SF povídka dosti nebradburyovského ducha, plná vulgarit, sexuálních narážek, napsaná robustním, rockovým stylem, který ale řekněme odpovídá tématu odplaty. Tak trochu moralita, ne moc neoriginální, přiznaný odkaz na béčka z padesátých let.
Povídka-nepovídka, dost roztěkané vyprávění-nevyprávění o zapomínání slov a škodách, které to může napáchat. Vše se samozřejmě točí kolem Raye Bradburyho a jeho představ a konceptů, které uvedl do světa, úporné snahy nedopustit, aby byl zapomenut... V doslovu Gaiman píše, že text napsal narychlo před jedním autorským vystoupením, a pak ho jen přepsal a poslal RB k jeho jednadevadesátým narozeninám. Prostě takový hold velikánovi.
Mikropovídka, které obvykle nemusím. Ale tady oceňuji, jak těch pár odstavců dokázal autor pojmout, naplnit zajímavými obrazy a elegantně se dopracovat k pointě. Takový Joe Hill v kostce: citové nadpřirozeno.
Ppremisa je notně bizarní a smekám před Joem, že s plnou vážností na jejím základě napsal tak zajímavou povídku. Na to, jak je mladý, tak z jeho díla čiší vyzrálost, autorská a tak nějak i lidská. S Artem jsem měl ale přece jen trochu problém… buď na jeho existenci přistoupíte a povídku si beze zbytku užijete, nebo ne… a ač jsem se opravdu snažil, tu šílenost jsem prostě neskousl; měl jsem od textu odstup, zaváněl jakousi konceptualitou… i když jednotlivé prvky (poznámky k židovským tradicím, vypravěčův otec, vypravěčův vztah k Artově mámě, kosmos) jsou bezvadné. Podle povídky existuje i čtvrthodinový film, volně na YouTube.
Stařičká Koontzova povídka, desetistránkový text, v němž se měl podle editorů Hrůzného času mísit horor se sci-fi. GNM bohužel nemísí SF s hororem, nýbrž s násilím gangu motorkářů (připadá mi, že nešťastná záměna hororu za popisování násilí je docela častá). Nevím, tohle nemá žádný přesah, nechápu, proč byla povídka napsaná, vypravěč navíc na posledním řádku prodělává pro mě nepochopitelný vývojový posun. Zklamání.
Klasický, vynikající Ligotti, povídka napsaná jako černobílý film… pomalá mrazivá hororová fantazie, prakticky bez dialogů a akce, přelévající se z naší reality (nebo snad snu) do snového (nebo spíš jediného reálného) města u severní hranice, kterým prochází procesí vedené hrůzným klaunem s vejcovitou hlavou a na jehož ulicích si může návštěvník přečíst Metafyzické přednášky o „osvícení prázdnotou“. Vakuum, šeď, loutky, klauni, delirium, odcizenost… hypnotizující opakování částí vět, motivů – všechno zanechává velice zvláštní zimní dojem. Weird-noir s kosmickými kořeny kdesi u Lovecrafta z jeho snové fáze, jen stokrát bezútěšnější.
Mlékař číslo 2, teď už plnohodnotná povídka, ač je z ní stále cítit, že patří do většího nerealizovaného celku. Zábavná grotesknost zosobněná zkárovanými Rockym a Leem se proplétá se surreálnými výjevy a symboly – jako je třeba Leo a jeho otvor v zádech, velikánský, v pavučinách zavinutý tvor v Rockyho periferním vidění, role ozdoby z kapoty Mercury a vůbec postava Mlékaře. Hodně mě tyhle střípky zaujaly a snažím se dát si je v hlavě, i v kombinaci s Ranními rozvážkami, do nějaké smysluplné souvislosti a celku... kdo je vůbec Spike? V původní, kupodivu dost se líšící verzi Bouráku, v antologii New Terrors 2 (1980), se ještě jmenuje Spider, čím by se leccos vysvětlovalo. Ramsey Campbell, který New Terrors tehdy sestavoval, označil Bourák za nejpodivnější Kingovu povídku. Je to puzzle, do něhož asi nemáme dost dílků, ale zaujalo mě a hodně mi teď rozjitřilo představivost.
Epizoda z odloženého románu Milkman, jen jakési nastínění bizarní postavy Mlékaře Spikea, který v rachotícím náklaďáku projíždí idylickými uličkami a vytváří k ní zajímavý kontrast; celé je to takové lynchovské, ty laskavé popisy vlahého jitra jsou v souvislosti s tím, co se na jejich pozadí odehrává, prostě neodolatelné. Čili vůbec ne špatné, jen coby samostatná povídka to moc nefunguje… důležitá je však souvislost s Bourákem.
Hodně dobrá, ba výborná povídka staršího data, v níž King už před těmi více než třiceti lety nechal promlouvat své zralé, klidnější a moudřejší já a kde ukazuje silnou empatii vůči stáří. Kolik mu tehdy bylo, 34 let? A napíše něco takhle procítěného? Je vidět, že klidnější věci nepíše až teď na stará kolena, ale linou se jeho dílem paralelně s hororovým hardcorem. Sám u něj teď tomuhle proudu začínám přicházet na chuť. U Úžiny bych ještě vyzdvihl skvělé podání, hlas, gotičnost, smysl pro vystižení prostředí, místního koloritu, je to i óda na Maine (možná jen těch postav nemuselo být tolik, kdo se v nich má vyznat…). Rozhodně tady ale velkými písmeny bliká LITERÁRNÍ KVALITA; King sám kdysi prohlásil, že pokud si ho lidé mají díky něčemu pamatovat, tak právě na základě Úžiny. Takže za mě 100%.
Lovecraftovský horor první kategorie. Už dlouho jsem se s takovou chutí nepohroužil do hutného, temného textu s tím správným metafyzickým přesahem, který by měl čišet z každé dobré povídky v tradici HPL. Laird Barron se zvolna vypisuje, drží se zřetelné linie, nestaví tu překážky ve podobě přehnaně kryptického textu, jak tomu bylo třeba u „Postrachu“. Celá novela je napsaná hodně sebevědomým jazykem v té správné noirové tónině, např. když nechává dlouze promlouvat své soukromé detektivy vyšetřující pozadí záhadných jevů, souvisejících s okultně-podvratnými snahami příslušníků rodu Choateových. Za zmínku stojí i výborný rozjezd – první kapitola aneb překvapení v pustině. „Halucigénii“ osobně u postlovecraftovců stavím na roveň „Posledního tance s harlekýnem“ nebo „Pustin“, mezi opravdové lahůdky.