DorianG.
komentáře u částí děl
Opravdu podmanivá povídka plná dětské zvědavosti a neznáma s náznaky magična, při jejímž čtení se ve vás rozhostí vnitřní klid a nostalgie. Tedy přesně ty pocity, které v sobě nakonec o mnoho let později nachází hlavní hrdina na povrchu nehostinné planety. Vypointované a skvěle napsané.
Ano, Lovecraft je kult. Ale vytvořili ho především ti, kteří přišli až po něm. Říkejte si, co chcete, ale já se u něho samotného vždycky spálím. Málo z toho, co napsal, skutečně stojí za přečtení.
Krysy ve zdech: Dědic, staré rodové sídlo v troskách, lidové pověry o prokletí, gotické věže, sklepení, krypta, nevýslovný děs. Povídka je z dnešního pohledu tradiční. To ale není na škodu, i na viktoriánský horor má člověk občas náladu. Napsaná je dobře, dynamicky, má atmosféru a dává smysl... až na poslední tři stránky.
Autorovi asi došel papír, přeskočilo mu, nebo chtěl být vtipný a zajímavě budovaný děj co nejrychleji ukončil, nedbaje na to, že tím čtení celé povídky degradoval na ztrátu času. Vyústění je zcela ad hoc a obtížně interpretovatelný slovní zmatek, který v kontrastu se zbytkem povídky působí natolik bipolárně, že jsem byl po přesvědčený, že ho musel napsal někdo jiný. Osobně si ale myslím, že Lovecraft jen nevěděl, jak bude jeho vlastní povídka končit a tak něco narychlo "splácal". (A nebo ho její psaní zkrátka přestalo bavit.)
Na Faulknera nezvykle svižná a přístupná povídka. Za komickými prvky se skrývá řada silných a nadčasových témat, jak je zvykem.
Je tady opět ospalá jižanská kultura, ve které vedle sebe po válce žijí bývalí otrokáři a jejich (nyní svobodní) otroci, hluboko zakořeněný rasismus, i vzpomínky na bezpráví a příkoří z minulosti. Příběh o léčbě škytavky je jednoduchý, vtipný a skvěle napsaný, ale jakmile autor od komiky odskočí a začne mysticky popisovat indiánskou mohylu na kopci, nekonečná vřesoviště a mokřady, mrazí mě v zádech. Povídka je jako vstup do Faulknerova díla ideální.
Mimochodem, prý jde o první publikovanou Faulknerovu loveckou povídku a je založená na skutečné události, kterou sám zažil na lovu poblíž řeky Tallahatchie v listopadu 1933. Tenkrát to byl ale on sám, kdo ze všeho toho jídla a pití začal nezastavitelně škytat.