Cusco komentáře u částí děl

"Název Bělkinovy povídky, nebo také Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina, nese sbírka pěti krátkých povídek od ruského dob romantismu A. S. Puškina. Název vychází z pseudonymu autora (Ivan Petrovič Bělkin), pod kterým Puškin dílo roku 1830 poprvé vydal. Lokalita těchto povídek je zasazena do prostředí malých ruských vesniček."

"Také u Svatební košile nezjištěn dosud přesně čas, kdy povstala, zajisté však napsána ještě před koncem r. 1843, neboť byla poprvé otištěna v 8. sešitu literární přílohy k Věnci, str. 114 - 123., který po delší přestávce někdy v polovici r. 1843 opět vycházeti počal."

(Úvod, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

"Nejpozději v první polovici r. 1840, ale spíše ještě dříve vznikla balada Polednice, uveřejněná v Dennici r. 1840, díl. I, str. 236 - 237, Jakubem Malým vydávané. ... ...
Prostý děj zakládá se více na pouhé pověře, třeba že v Dennici při titulu uvedeno, že napsána dle národní (rozuměj: lidové) pověsti."

(Úvod, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

"Ve II. ročníku "Vesny, almanachu pro kvetoucí svět, na rok 1838"
(a ne, jak Brandl mylně udává r. 1837, též recense v Musejníku není z r. 1837, ale z roku následujícího),
vydávaném Eugenem Tupým (Boleslavem Jablonským) taková báseň Karla Jaromíra Erbena, nazvaná "Poklad. Národní báchorka." Báseň (česká) ta zbudila všeobecnou pozornost. ... ...
Báseň tuto načrtl Erben r. 1835, když se zotavoval po chrlení krve, jímž tehda byl zachvácen, ..., r. 1837 přivezl ji hotovou do Miletína (Branndl str. 14).
Po druhé vyšel Poklad o sobě u Jarosl. Pospíšila r. 1853, a přidán k němu polský překlad od A. Rościszewského."

(Úvod, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

"Věštkyně. Paměti hodné jest, že sobě Čechové od jakživa tolik libovali v proroctvích, ježto se týkají země České. Již matka rodu Přemyslova, Libuše, popisuje se v kronice Kosmasově jakožto věštkyně národasvého, a v XVI. století vyšlo tiskem několik knížek prorockých o České zemi, z kterých dvě, totiž proroctví Sybillino a slepého mládence, po tu dobu v paměti a v jisté vážnosti u lidu našeho se zachovaly.
Krom toho nalézá se také nemálo pověstí drobnějších a jistých znamení místních, po celé zemi roztroušených, jimiž se tolikéž budoucí osud vlasti naší takořka napřed vyměřiti míní."

(doslov: Poznamenání, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

"Vrba. Tato pověst zdá se mi nad jiné důležitá býti proto, že k ní podobné ani mezi slovanskými ani jinde nenacházím.
Jsou sice pověsti, kde člověk proměněn bývá v strom nebo v kteroukolivěk jinou věc, a zase naopak;
jsou také pověsti, že duše z těla lidského v noci vychází v podobě myši, ptáka neb hada, a že pak tělo mrtvo leží, dokud se zas ta která podoba zvířete v ně nenavrátí;
ale aby se člověk o život dělil se stromem anebo s jinou věcí, tak žeby jedno bez druhého, člověk bez té věci a věc bez toho člověka déle trvati nemohla, toho pokud mi povědomo, tuto se jediný příklad nalézá.
Pochází pak tato pověst z bývalého kraje Bydžovského.

"Mocné slovo neomýlí."
Mocným slovem rozumí se zaříkávání čili zažehnávání (incantatio, Zauberspruch), ježto v bájesloví velikou má důležitost.

"Co Sudice komu káže."
Když dítě se narodí, přicházívají, prý, v noci k němu tři Sudice, ježto budoucí osud jeho ustanovují. Jedna praví: "To z něho bude." Druhá praví: "Ne tak, ale to z něho bude." Třetí pak pokaždé rozhoduje.
Charváti nazývají je Rojenice, místo Roděnice."

"Měří vodu z misky v misku."¨
Hádání z vody náleží mezi nejobyčejnější národů slovanských.

"Kudy smrtná žena chodí."
Smrt béře, prý, na sebe postavu bílé ženy, a ukáže se jdouc kolem oken anebo vcházejíc do domu, kde někdo zemříti má. Známa je pověst o bílé paní, kteráž se v Hradci Jindřichově v zámku zjevuje, když někomu z rodu pánův Jindřicho-Hradeckých nastává smrt.
Týmž také spůsobem zosobují sobě Jihoslované, Poláci i Litvané DŽUMU čili morovou ženu.
Příčinou toho záleží vlastně v tom, že slovo smrt u všech Slovanů rodu ženského jest. Starého Saturna s kosou, ani křesťanského kostlivce Slované za svého neuznávají."

(doslov: Poznamenání, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

"Vodník. Paměti hodné jest, že všecky báječné bytosti vodní, podle pověstí slovanských i jiných národů, jistý ráz ukrutnosti na sobě mívají, tak že když na člověku pomstíti se nemohou, i na svém vlastním rodu pomstu svou vylévají.
Ostatně sluší věděti, že táž pověst vypravuje se také o lesním muži, kterýž chytiv dívku, sedm let za ženu ji u sebe choval; a když potom od něho utekla, z pomsty dítky své s ní zplozené roztrhal.
Podobnou pověst o Vodníkovi, v národní píseň uvedenou, mají Lužičané.

"Starosvatí - černí raci."
Starosvatí znamenají v severních Čechách tolik co u Jihoslovanů SVATOVÉ, tj. ti, kdo ženicha, když jde pro nevěstu, doprovázejí.

"Mokře chodí v suše."
Vodnka, prý, snadno jest mezi lidmi poznati mimo jiné, také po tom, že mu vždy ze šatu z levé strany kape.

"Neobjímej matky své, ani duše jiné."
V pověstech našich, a zvláště takových, kde někdo z jiného jakéhokoli světa na tento se navracuje, opakuje se často napomenutí, aby zde nikoho neobjímal ani nelíbal, sic že na všecko předešlé zapomene, a tudíž ztratí to, co mu tam bylo milo."

(doslov: Poznamenání, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

"Záhořovo lože. Pověst v Čechách, v Polštině i v Lužici známá.
České jméno Záhoř zastupuje v polské pověsti Madej a v lužické Lipskulijan.
Obsah i směr té pověsti vykazuje původ její v počátek časů křesťanských.

"Nuže ať obejme pekelnou děvu."
Letopiscové čeští dávaj zprávu o jistém usmrcujícím stroji, železná panna nazvaném, jímžto šlechticové, kterých soud katu v ruce vydati nechtěl, pro zločiny své byli odpravováni. Taková železná panna stála také někdy v síni Bílé věže v Praze."

(doslov: Poznamenání, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

"Holoubek.

"Komu´s namíchala, neobživne více."
Namíchati někomu, tj. jedu, říká se vůbec místo otráviti někoho.

"Na doubku sedává běloučký holoubek."
V národních písních a pověstech slovanských zjevuje se duše člověka, kterýž umra žádné viny na sobě neměl aneb i z viny své se byl očistil, nejraději v podobě bílé holubice; a v té míře,
jakož kdo vinen, holubičí postava duše přijímá barvu tmavší, neb i jinou postavu ptačí na se béře, až konečně pak duše zločincova v krkavce se proměňuje.
Viz. i píseň Zazděná."

(Příloha III. (oddíl Písně): Zazděná - píseň ve sbírce balad, Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

"Štědrý den. Nižádného dne do roka neprovozují se u Slovanů tak obecné věštby, jako právě na štědrý večer. Hospodář, hospodyně, mládenec i panna, každý jich hledí se věštbami dozvěděti, co mu příštího roku nastává. Spůsobové takového věštění jsou velmi rozliční, ano téměř ani všickni vyčísti se nedají. ... ...
Hospodáři daruje se na štědrý večer štědrovka neb houska, kterážto znamená přání, aby hospodář příštího roku měl všeho hojnost a zvláště aby se jemu na poli zdařilo obilí.
Co od večeře zbude, dává se kravám, aby hojně dojily. Kohoutovi dá hospodyně proužek česneku, aby byl bujný, a slepicím hodí hrst hrachu, aby snesly mnoho vajec. Rybí kosti, ježto zůstanou od večeře, zakopaj se pod ovocné stromy, aby příštího roku byly úrodné.
A poněvadž toho dne až do večeře zachovává se tuhý půst, slibuje se dětem, které se postí, že v noci uhlédají zlatoušky neb zlatá prasátka."

(doslov: Poznamenání, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

"Zlatý kolovrat. Táž pověst nalézá se také ve sbírce paní Boženy Němcové v prvním sešitku. Mimo to nacházím podobnou mezi skazkami jihoruskými.

"Podej mi, chlapče, živé vody."

Živá voda znamená vlastně vodu letní, tekoucí, mrtvá pak vodu zimní, led. Živé připisuje se v pověstech slovanských moc taková, že všeliké tělo, byť již i bylo zpráchnivělo, obživne zase, jak mile v ní bude pohříženo. Kdyby ji kdo vylil do moře, hořelo by moře plamenem.
V pověstech ruských udává se rozdíl mezi živou a mrtvou vodou takto: že voda mrtvá učiní rozsekané tělo srůsti, živá pak že tomu srostlému tělu dá zase život. Patrné jest, že se tím vlastně mínila obecná vody posilující a oživující moc.

"Vrrr - zlou to předeš nit."

Jako tuto vyzrazuje se spáchaná vražda vrčením kolovratu, tak v jiné, Čechům, Polákům i Malorusům obecné pověsti toto činí z vrby píšťalka."

(doslov: Poznamenání, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

"Polednice. Jako půlnoc, tak i pravé poledne má, dle podání lidu, své zlé bytosti, ježto zvláště od jedenácté hodiny do dvanácté svou záhubnou moc provozují. Tyto druhé slovou POLEDNICE neb POLUDNICE, aneb jen vůbec DIVÉ ŽENY.
Proto se také neradí v pravé poledne choditi po lesích, neb žeby divá žena na člověka poslala blud."

(doslov: Poznamenání, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

"Svatební košile. Tato pověst vypravuje se v Čechách dvojím, podstatně rozdílným způsobem; ano jsou i pozůstatky národních písní, jimiž se u nás opěvala. ... ... Pověsti a písně národní, ježto vypravují, ... ... nalézají se téměř u všech Slovanův, a též u jiných národův.
Srbové mají píseň, ... ... Slováci vypravují, že dívka přivolala mrtvého miláčka svého, v kaši vaříc umrlčí hlavu, kterážto varem vydávala hlas: "Pojď, pojď, pojď!"
Též Malorusové mají podobnou píseň jako je srbská. Pověst ruskou v báseň oděl Žukovský, a tolikéž Mickiewič pověst polskou aneb litevskou.
Bürgerova německá Lenora známa jest vůbec. V národní písni skotské vypravuje se, ... ... a stará píseň bretaňská opět líčí ... ... V pověsti slavonské zůstavuje ... ...

Tato podivuhodná rozšířenost jednostejné pověsti mezi národy od sebe místem i jazykem vzdálenými ukazuje zjevně na starý její původ."

(doslov: Poznamenání, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

"Poklad. Pověst i jinde v Evropě známa, jen v okolnostech rozličně se proměňujíc. V staré literatuře české nalézáme ji vetkanou v legendu o sv. Klimentu papeži.
... ... Vypravuje se, že v týden pašijový v ten čas, když se v kostele pašije zpívají, otevřeny jsou poklady zemské; na čemž tato pověst osnována."

(doslov: Poznamenání, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

"Kytice. Pověst o prvopočátku mateřídoušky, tak jak tuto jest uvedena, vypravuje se v bývalém kraji Klatovském v Čechách."

(doslov: Poznamenání, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

".. V poznámce té praví Erben, že pověst, na níž založil "Svatební košili", slýchával již jako dítě v Miletíně, že mu ji tam "před nedávnem" zas uvedl na paměť p. Adam Vitoch, a že pověst onu v básni své podává zcela věrně, tak že místy podržel i vlastní její slova.
Tu tedy máme zcela určitá data od samého autora o pramenu a o době vzniku "Svatební košile" ; jest to, soudě dle slov "před nedávnem", doba po září r. 1842 (dle Brandla str. 22) posledně před uveřejněním této balady navštívil Erben v Miletíně své staré rodiče.
Stopy právě této pověsti, o níž tu Erben mluví - a která se tedy patrně vypravovala neb snad ještě vypravuje v severovýchodnch Čechách - nalezl roku 1898 pan J. Tykač v Herboticích u Landškrouna, kde prý se již v letech čtyřicátých vypravovala."

(Úvod, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

"Pověst nalezená p. J. Tykačem r. 1898 - ovšem jen pouhé úryvky - jemuž ji vypravovala šedesátiletá žena K. Vaňásková z Herbotic u Landškrouna, která ji prý opět slýchávala již v letech čtyřicátých od své matky Marie Hejlové, taktéž z Herbotic."

Odkaz: "Český Lid" 1898: K. V. Rais: "Po stopách Erbenovy Svatební košile", str. 352.

(Příloha II., k "Svatební košili" a k str. 11. úvodu, kniha: Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, literárně historický úvod napsal Ladislav Quis, rok 1901)

Povídka Tita byla otištěna v souboru Lives of the Hunted
z nakladatelství David Nutt v Londýně.

Povídka Divočák vyšla v knize Wild Animal Wais
vydané nakladatelstvím Hodder & Stoughton v Londýně.

Dr. Q. M. Vyskočil: Božena Němcová. Literarní medailon.
II. Poznámky k literárnímu odkazu Boženy Němcové (1926):

"... Ve své novelce "PAN UČITEL, jejíž dějištěm je vzorná škola venkovská, v postavě reka, učitele Chvalínského vztyčuje skvělý pomník celému národnímu školství a jeho vlivu při výchově lidových vrstev. ..." :)