anthea
komentáře u částí děl
Řidiči v Irsku mají asi jiné zvyky než u nás! Zvláštní první den postu...
Mladá láska to je ráj, napadá mne písnička z filmu Slunce, seno ... Je to tak krásně poetické, romantické, a přesto smutné.
Automaty pro radost jsou opravdu pro radost. A tak bychom všichni měli žít pro radost - sobě, druhým a Bohu... a nehádat se :-)
Docela jsem se nasmála, jak tomu odhalení podoby šéfa v tyrannosaurovi, tak tomu jak to pan Glass, právník, vyžehlil. A závěr byl taky excelentní.
Již od první povídky, kdy se s pilotem Pirxem seznamuji, jsem si ho oblíbila. Jeho první let nebyl vůbec nudný a to překvapení na závěr bylo super, taková odhalení mám ráda.
Je to povídka jako ze snu. Indiánský chlapec a jeho děda jdou za něčím a myslím, že ani oni, ani já nevíme přesně za čím. Ale možná, že přeci jen odcházejí...
Líbí se mi na Rayi Bradburym, že se zamýšlí nad pravděpodobnými reakcemi lidí na nové neznámé prostředí. Většina sci-fi filmů (těch totiž znám bohužel víc než knih nebo povídek) na tento aspekt zapomíná.
Dětství je nejkrásnější období lidského života a vzpomínky jsou ještě krásnější.
Možná to ve většině případech tak bude, že mají lidé Ameriku jako zemi snů. Mně se to zdá, ale jako nafouknutá bublina!
Poetický kouzelný příběh o milém starém manželském páru, který chytne druhou mízu, ovšem jen na krátkou chvíli, což ale podle mne vůbec nevadí.
Myslím, že tento příběh je celkem reálný v tom, že většina lidí by se radši zpovídala psovi než člověku. A určitě radši zlatému retrívrovi než dobrmanovi :-)
U téhle povídky se mi celkem líbilo to prolínání obrazů - světlo, tma, hřbitov, stánky, býčí zápasy. Přišlo mi to trochu jako hudební skladba, mělo to melodii i dynamiku. Na začátku pianissimo, postupně se to stupňovalo, až se to nakonec ztišilo do ztracena.
Já nevím, ale já jsem asi nepochopila, o co tu jde. Ani mi to nepřišlo moc zajímavé. Bradbury píše úžasně, mám ho moc ráda. Tady bude asi chyba u mě
