udalrik
komentáře u knih
Letní světlo, a pak přijde noc
Jón Kalman Stefánsson
Když se těším, až budu moct večer znovu pokračovat v četbě, je to nejlepší znamení, že knížka je dobrá. Napadá mě ale, je tahle popisovaná zapadlá vesnice, ten správný a typický islandský svět? Na tuto otázku sice odpověď nemám, ale už dlouho jsem se při četbě tak nenasmál, jako při čtení povídky o Kjartanovi, který se spustil s Kristin…
O Stefanssonovi se dá bez pochybností říct, že je velký spisovatel. A snad jen moje předsudečná nedůvěra k islandským psavcům, mně dosud zabránila se o tom přesvědčit vlastní četbou. Ne, není to moje první setkání se současnou islandskou literaturou, ale ti, které jsem četl, byli hodně vyhranění a nedávali tudíž plastický obraz o islandském životě. A proč nedůvěra? No, vždyť Islanďanů je míň, než obyvatel Brna. A přesto tam žije spisovatelů podezřele mnoho.
Uvažoval jsem i takto: kdybych se svým (dospělým) dětem zmínil o tom, že jsem četl prima knížku, mohl bych být vystaven otázce: a o čem se v ní píše? Co bych řekl? Jak se žije v zapadlé střediskové vesničce o 400 duších? Odpověď by mohla znít: tak třeba jaké tam mají poklidné životní tempo. Nebo, jak se tam život během dlouhé temné zimy točí jen kolem sexu. Jak, mnozí farmáři, žijící na totální samotě, si stejně zboží objednávají na e-shopu, aby ani do obchodu, mezi lidi, nemuseli zajít. Říkám si, co by se tam se mnou stalo? S mým sklonem k samotářství. Také bych zblbnul, jako mnozí tamní pojídači antidepresiv? A víte, čeho jsem si ještě všiml? Že organizaci veřejného života vesnice braly do svých rukou ženy. Protože chlapi nestáli za nic. A u nás se to asi blíží také: krize mužství…
Ještě musím zmínit, co jsem si myslel bezprostředně po dočtení poslední (tragické) povídky: jaké bylo poselství knihy pro samotáře, jako jsem já? Vždyť Benedikt, ústřední postava povídky, v podstatě Thúrid zaháněl, když se odvážila za ním, na jeho totálně osamělou farmu, zajet. Přemýšlel jsem pak o Thúrid. Chtěla mít chlapa, chtěla mít děti, ale na ploše o průměru 50km, žilo jen 900 lidí. Z toho odhadem jen 10 chlapů bylo vhodných věkem. Mnoho mladých lidí totiž utíká do měst. Jenže ona měla 180 cm!! Takže k jednomu vysokému jezdila tak dlouho domů, až ji přestal zahánět. A stoupla si k němu tak blízko, že ho jeho tělo zradilo…
Válka s vlky
Aleš Dostál
Jiří Mánek, bývalý ředitel Národního parku Šumava, píše ve svém blogu na serveru Idnes, že respekt šumavských vlků k člověku, jako nadřazenému predátorovi, se nepochybně vytrácí. Popisuje svůj zážitek z uplynulé zimy, kdy vystoupil v mlze z auta na málo frekventované silnici uprostřed lesů a obklopila ho smečka vlků, která vůbec nejevila tendenci utíkat…
Strach z vlků, hluboce zakódovaný v lidském podvědomí, tam není zapsaný jen tak pro legraci. Celé generace našich předků musely v lese pracovat a neprovozovaly tam jen turistiku. A aby mohly pracovat i mladé ženy, musely někdy odložit své miminko. A stávalo se, že už je na místě nenašly…Tyto případy se dostaly i do literatury, snad skandinávských klasiků (Gulbrandsen, Hamsun apod). Chceme, abychom se s vlkem dostali do stejné situace jako s medvědem, kdy se turisté při přechodech slovenských hor obávají bivakovat v lese?