tomasblazek komentáře u knih

Chemik Ferrers Hollis potkává při procházce po londýnském nábřeží starého známého: muže jménem Kellarda Maine. Maine se však chová podivně a Hollisovi sdělí, že hledá muže, kterého prý sám zavraždil a za jehož vraždu byl proto 15 let ve vězení. Tento zavražděný, který kupodivu stále žije se jmenuje Jaan Vorts, je „mužem s mozkem nestvůry“ a dokonalým znalcem jedů. Ukáže se, že geniální zločinec Vorts pomocí vlastnoručně vynalezeného jedu, mizícího z těla beze stopy, zavraždil jiného muže, aby mohl zmizet ze světa a současně se zbavil Mainea, který byl za údajné spáchání vraždy odsouzen. Vorts se chce pomocí svých jedů zmocnit vlády nad světem - a svým obětem, které plánuje zavraždit rozdává symbol černého trojúhelníku (zde si možná Seamark vypůjčil kousek od R. L. Stevensona, a proč ne). „Na nic nezapomínám. Proto jsem hlavou tohoto tažení. Vy, ani sir Everard mne nemůžete zastavit. V Kantonu mne nazývají Fantomem. V obchodních přístavech jsem Stínem. Jakmile uznám za vhodné, zmizím z toho domu. A kdyby Scotland Yard poštval na mou stopu všechny své ohaře, nenajdou mne. Myslíte, že Jaan Vorst je jediná totožnost, kterou jsem si přichystal? V Londýně mám tucet útulků, do nich se mohu přizpůsobit v desíti minutách - zařízených a připravených právě pro takovou to nutnou příležitost, jako je tato.“ Z úryvku je patrné, že jde o stylovou literaturu poblíž území braku, mající nezpochybnitelné kouzlo. Maine je rozhodnut pomstít se a Vorstovy plány překazit…

15.11.2021

Braková variace na pomezí "londonovského" severského dobrodružství a sociální kritiky, poznamenáno však výrazně autorovým neblahým souputnictvím s okupačním režimem - čili pozitivní jsou postavy Němců, Američané jsou samozřejmě záporáci. Mezi Jelínkovými kusy slabší výtvor, ovšem zajímavé pasáže tam jsou také, například solidně přízračné scény, kdy indiánský kmen vymírá na alkoholismus a hladomor, obecně je tam pěkně zpracovaný alkoholismus. Ke čtení spíše však jako studijní materiál k Jelínkovi, moc mě to nebavilo.

10.10.2021

Dobrodružství plukovníka Gerada mě skoro vůbec nebavilo a lze jenom blahořečit šťastnému Doylovu kroku, když se rozhodl po svém dobovém úspěchu s anekdotickými příběhy žvanivého plukovníka Gerarda opět vrátit ke spisování případů Sherlocka Holmese, kterého pro ten účel coby jeho tvůrce nechal vstát z mrtvých a tak se stát bezpečně pro naše časy nejslavnějším detektivem světa. - K druhé knize: brigadista a později plukovník Etienne Gerard má v sobě píkarovské rysy vlasti poslušného francouzského vojáka poloviny předminulého století; srovnejž si jej čtenáři případně s příběhy dona Quijotem, k němuž se zde Doyle přiblížil svým slohem i formou - hned v první epizodě brigádník Gerard přichází o ucho, které je mu uťato, když v setmělé vězeňské cele statečně nastoupí na místo své milenky, krásné Lucie, vnučky benátského dožete, která má být za své provinění znetvořena. Sympatické je, že autor nechává záměrně Gerarda opakovaně až do nebes s fungující komikou vynášet vlastní odvahu, popisovat své avantýry a hrdinské kousky, třeba když zachránil Napoleona Bonaparta tím, že si během pronásledování nasadí na hlavu jeho generálskou čapku. ("Nemám ve zvyku býti nepřítomen, když se stateční mužové se scházejí." "Moje smrt bude zcela nepochybně hroznou ranou pro ty, kdož mne milovali, pro mé husary, i pro ty ostatní, kteří zůstanou nejmenováni." "Kdybych byl zemřel této noci, mé jméno by nebylo zapomenuto. Moji noví i staří kamarádi, roztroušení po různých místech, měli by konec konců společný bod ve své lásce a obdivování Etienna Gerarda.") V plukovníkovi Gerardovi se mi vyjevil zcela jiný Doyle, než jakého jsem dosud znal. Knihu v českém vydání z roku 1925 doprovází ne zcela stoprocentně povedené a tím poněkud legrační ilustrace F. Schenka.

24.09.2021

Tajemství zámku Cloomberu lze označit za napínavou metafyzickou - slátaninu. Zmíním, že tento román Doyle napsal pouhý rok po sepsání svého prvního příběhu Sherlocka Holmese, tedy Studie v šarlatové; tehdy už za sebou ale měl řadu jiných románů, které jsem já ale zatím nečetl. "Okultní román" Tajemství zámku Cloomberu se přes svou vysokou blábolovitost ovšem velice dobře čte. Doyle zčásti román skládá z výpovědí účastníků příběhu, čímž mu dodává živost různých úhlů pohledu, to ale není podstatné. Vypravěč, student práv John Forthergill West, líčí tajuplné události související s dávnou "mystickou kletbou" (nenapadá mě pro tu bizarnost teď lepší pojmenování) hned od počátku jako "případ", který se cítí být povinen pro jeho závažnost zaznamenat co nejvěcněji a nejvěrněji. Události se odvíjí do chvíle, kdy se West s otcem a svou sestrou nenadále stěhují do náhle opuštěného domu na panství Branksome. Do jejich sousedství na domněle neobývaný zámek Cloomber (kde se jako první signál něčeho podivného v noci rozsvěcí světlo ve věži, v níž by podle předpokladů vypravěče Westa nikdo neměl bydlet) se brzy přistěhují noví sousedé: vysloužilý generál Heatherstone, veterán z Indie, a jeho rodina. Heatherstone se však straní jakýchkoli styků se svým okolím, zabraňuje také komukoli v návštěvách na Cloomberu. Vychází najevo, že starý generál se na Cloomber uchýlil ve strachu před záhadným prokletím, které jej a jeho rodinu pronásleduje, a které jej děsí natolik, že jej vždy určitý den roku přivádí takřka k šílenství. Provází jej zvláštní zvuky, jakési "astrální" cinkání, které jakoby nemělo žádný zdroj. Později do příběhu vstupují tři "budhisté" (!), kteří se nedaleko Cloomberu zachránili ze ztroskotavší lodi a uchýlí se načas do nedaleké do chatrče, kde se živí chlebem, nalezenými bylinami a pránou. Rozuzlení příběhu, poměrně dosti ujeté, vyzrazovat nebudu, jen pro dokreslení kvalit tohoto slátaného příběhu zmíním některé momenty: generál Heatherstone v deníku líčí své bojové setkání se skupinou budhistů (!) v thullském údolí, kde se to hemžilo odvážnými lupiči a náboženskými fantiky, takto povstalci v Afghánistánu: "Dobyli jsme jejich prapor - byl to zelený pruh látky, na němž byla napsána nějaká průpověď z Koránu.", buddhističtí jogini (?) používají "zvláštní kabbalistické značky" atd. Roztomilé jsou dialogy s "budhisty", kde se Doyle (nepadá-li vina ovšem na překlad Karla Weinfurtera ), se srdnatě vydává do bažin obskurnosti, když nechává tyto záhadné stále meditující Indy vyslovovat třeba tyto úchvatné věty (k Westovi): "Váš otec je sotva tak hlubokým vědcem, jako sir William Jones, nebo tak všestranným jako baron z Hammer-Purgstallu. (...) Avšak můžete mu ode mne vyříditi, že se mýlí ve svém porovnávání, které stopuje mezi slovními kořeny Samojedů a jazykem Tamilců." Nebo: "Chatrč, ve které obýváme, jest opuštěna a zčásti zřícena, ale my Orientálci jsme se vycvičili spokojiti se bez většiny oněch věcí, na které se v Evropě pohlíží jako na nutnosti." To ale píšu jenom pro pobavení, protože právě pro tento dobový svéráz ostatně já tyto knížky vyhledávám. Není to čtivo příliš seriozní, ale toho, kdo tuší, co na této všesnesoucí pevnině okultního románu (ostatně vydáno jako první svazek "Románové okultní knihovny šťastných lidí") může očekávat, ten nebude zklamán; co se stylu týče, příběh má solidní atmosféru i napětí a nikterak nezklame čtenáře, vybaveného nezbytným nadhledem.

24.09.2021

Tajemství zámku Cloomberu lze označit za napínavou metafyzickou - slátaninu. Zmíním, že tento román Doyle napsal pouhý rok po sepsání svého prvního příběhu Sherlocka Holmese, tedy Studie v šarlatové; tehdy už za sebou ale měl řadu jiných románů, které jsem já ale zatím nečetl. "Okultní román" Tajemství zámku Cloomberu se přes svou vysokou blábolovitost ovšem velice dobře čte. Doyle zčásti román skládá z výpovědí účastníků příběhu, čímž mu dodává živost různých úhlů pohledu, to ale není podstatné. Vypravěč, student práv John Forthergill West, líčí tajuplné události související s dávnou "mystickou kletbou" (nenapadá mě pro tu bizarnost teď lepší pojmenování) hned od počátku jako "případ", který se cítí být povinen pro jeho závažnost zaznamenat co nejvěcněji a nejvěrněji. Události se odvíjí do chvíle, kdy se West s otcem a svou sestrou nenadále stěhují do náhle opuštěného domu na panství Branksome. Do jejich sousedství na domněle neobývaný zámek Cloomber (kde se jako první signál něčeho podivného v noci rozsvěcí světlo ve věži, v níž by podle předpokladů vypravěče Westa nikdo neměl bydlet) se brzy přistěhují noví sousedé: vysloužilý generál Heatherstone, veterán z Indie, a jeho rodina. Heatherstone se však straní jakýchkoli styků se svým okolím, zabraňuje také komukoli v návštěvách na Cloomberu. Vychází najevo, že starý generál se na Cloomber uchýlil ve strachu před záhadným prokletím, které jej a jeho rodinu pronásleduje, a které jej děsí natolik, že jej vždy určitý den roku přivádí takřka k šílenství. Provází jej zvláštní zvuky, jakési "astrální" cinkání, které jakoby nemělo žádný zdroj. Později do příběhu vstupují tři "budhisté" (!), kteří se nedaleko Cloomberu zachránili ze ztroskotavší lodi a uchýlí se načas do nedaleké do chatrče, kde se živí chlebem, nalezenými bylinami a pránou. Rozuzlení příběhu, poměrně dosti ujeté, vyzrazovat nebudu, jen pro dokreslení kvalit tohoto slátaného příběhu zmíním některé momenty: generál Heatherstone v deníku líčí své bojové setkání se skupinou budhistů (!) v thullském údolí, kde se to hemžilo odvážnými lupiči a náboženskými fantiky, takto povstalci v Afghánistánu: "Dobyli jsme jejich prapor - byl to zelený pruh látky, na němž byla napsána nějaká průpověď z Koránu.", buddhističtí jogini (?) používají "zvláštní kabbalistické značky" atd. Roztomilé jsou dialogy s "budhisty", kde se Doyle (nepadá-li vina ovšem na překlad Karla Weinfurtera ), se srdnatě vydává do bažin obskurnosti, když nechává tyto záhadné stále meditující Indy vyslovovat třeba tyto úchvatné věty (k Westovi): "Váš otec je sotva tak hlubokým vědcem, jako sir William Jones, nebo tak všestranným jako baron z Hammer-Purgstallu. (...) Avšak můžete mu ode mne vyříditi, že se mýlí ve svém porovnávání, které stopuje mezi slovními kořeny Samojedů a jazykem Tamilců." Nebo: "Chatrč, ve které obýváme, jest opuštěna a zčásti zřícena, ale my Orientálci jsme se vycvičili spokojiti se bez většiny oněch věcí, na které se v Evropě pohlíží jako na nutnosti." To ale píšu jenom pro pobavení, protože právě pro tento dobový svéráz ostatně já tyto knížky vyhledávám. Není to čtivo příliš seriozní, ale toho, kdo tuší, co na této všesnesoucí pevnině okultního románu (ostatně vydáno jako první svazek "Románové okultní knihovny šťastných lidí") může očekávat, ten nebude zklamán; co se stylu týče, příběh má solidní atmosféru i napětí a nikterak nezklame čtenáře, vybaveného nezbytným nadhledem.

24.09.2021

(SPOILER) Obálka brakového románu Paprsky smrti, aneb film neskonalé lásky a podivných dobrodružství (1928), je pěkná, ale poněkud zavádějící. Silueta muže, zahaleného v arabském oděvu a kráčícího kamsi kolem kaktusu naznačenou pouštní krajinou za bledým sluncem implikuje zcela jiný příběh, něž jakým jsou Paprsky smrti. Nejedná se o žádný příběh karavany - možná zde jen ilustrátor pracoval naslepo, čistě podle názvu. - Nejprve však krátce k autorovi: Jaroslav Velšovský je pseudonymem brněnského právníka Jaroslava Gregora (1901-1968), který byl nejen činným literátem, vězněným za sklonku války v koncentračním táboře, ale také předsedou Napoleonské společnosti v Brně a po válce vicepresidentem Zemského finančního ředitelství (a více čtěte na wikipedii). Psaním se Gregor zřejmě částečně i bavil: psal historická pojednání, odborné finančnické práce i memoáry z doby vězení, ale vedle toho vytvořil pod pseudonymem Velšovský vedle dalších děl lehkého žánru charakteru dobrodružného i erotického také Paprsky smrti, výtečný kriminální brak, možná jediné dílo tohoto žánru, které napsal. (?) Velšovský zde dokopnbale nasál ducha pokleslého dobrodružného románu a nešetřil na překotném ději, ani příslušnými rekvizitami a lze jen, jak bylo řečeno, litovat, že - podle wikipedického seznamu jeho děl a jejich charkteristik - zřejmě zůstalo u tohoto jediného počinu a Velšovský netvořil v tomto ranku více. - K ději: Ferik, starý sluha šéfa chemické továrny Viktora Germaina, je svědkem, jak je jeho pán úkladně zavražděn - kdosi přeřezal lano výtahové kabiny, v níž Germain sjížděl dolů. Shodou okoností Germain právě v té době objevil paprsky omlazení jako dosud neznámý produkt vyzařování radia. Poblíž vraždy se nachomýtá potměšilý Číňan Tsi-Tsi s výsměšně staženou tváří, muž, kterého nedávno Germain přijal do svých služeb. Dalším poblíž je inženýr Koldín, Germainův spolupracovník. Čtenář okamžitě začíná tušiti, že přítomnost podezřelého Čínana u vraždy není náhodná. Další do hry vstupuje syn továrníka Karel Germain, který si chce přisvojit otcův vynález, ale tento floutek se vyznačuje se především schopností padělat otcův podpis na směnkách, které si na vysoké sumy vystavuje u bakéřů. Mezi policisty se dostavuje i král detektivů Pierre Moreau. Karel Germain ozančuje detektivovi jako pravděpodobného pachatele vraždy Koldína, na kterého žárlí pro jeho blízkost ke svému otci i podílu na vynálezu - a do toho Číňan Tsi-Tsi oznamuje, že vynález omlazujících paprsků zmizel. "Jsou zámky porušeny?" tázal se Moraeau. "V tom právě tkví vrcholná sensace," odpovídal Tsi-Tsi. "Skříň byla prostě klíčem otevřena a nikde není nejmenší stopy násilí." - Detektiv Moreau pak zachycuje šifrovaný dopis, který z okna vyhodil pravděpodobně Kodlín pro svou milou Libuši Lebonovou, která čeká dole na chodníku. Co obsahuje tato tajemná depeše? Záhy je dalším zavražděným notář Storck, který krátce před smrtí nečekaně upravil závěť chemika Germaina v neprospěch Koldína, spolutvůrce vynálezu, který může změnit svět. Koldín je zatčen, ale Moreau už ví, kde jsou skuteční vrahové. Paprsky smrti jsou prošpikovány erotickými scénami - ovšem v duchu decentních třicátých let - když sledujeme osamělou Libuši, jak se svléká před ulehnutím ke spánku - a vzápětí je přepadena ve svém bytě Germainem. Zatímco se Germain pokouší Libuši znásilnit - a pochopitelně nezvíme, zda úspěšně -, dává znamení maskovanému muži s fotoaparátem, který se skrývá za záclonou... A pak je Libuše neznámými únosci v čele s Germaninem a Tsi-Tsim odvlečena do Číny. Germain Libuši miluje a doufá, že ji - třeba násilím - přiměje k témuž. A opět, sledujeme do detailů. "Omdlévala, obrana její stávala se unavenější, její polonanhé tělo objímal Germain, ovíjeje ruce kolem boku a dráždě rty dotykem na rudých malinách sněžných ňader." - Jenže: do místnosti neohlášen vstupuje sluha a oznamuje, že Germanin komplic Tsi-Tsi zmizel... Dál už nebudeme sledovat děj detailně, natož vyzrazovat rozuzlení, které je samozřejmě nabíledni. Do Číny přilétá Moreau na aeroplánu, přežije pád letadla, naštěstí má u sebe poklad nejdražší: aluminiovou láhev s výborným koňakem. Stává se svědkem, jak dělníci skládají na hromady desítky rakví - co se tu děje? Moreau je vzápětí poplapen Tsi-Tsiem a vzápětí je svědkem vhazování desítek mrtvol do hromadného hrobu a také zavraždění dělniků, kteří tam mrtvoly shazovali. Je očividné, že z ukradených paprsků na omlazení vyvíjí Tsi-Tsi pravý opak - paprsky smrti! Moreau naštěstí nachází nečekaného spojence - do slavného detektiva se zamiluje krásná Tsi-Tsiova otrokyně Čia, která mu dopomůže k útěku. Naprosto rozkošné je Velšovského následné líčení Moreauova pátrání v emblematickém prostředí zločinu: baru Červený kruh ve čtvrti lásky, kgetýá je souičasně tančírnou i kuřárnou opia. "Majitel baru, záhadný míšenec těžko zjistitelných plemen, poslal za ním několik děvčat, čínskou uličnici, ještě dítě téměř, obstárlou gejšu, která byla asi tak atrakcí ensemblu, černošku překypělých forem a vytáhlou Angličanku, kterou zde zapomněl evropský sňatkový podvodnbík na svatební cestě, připraviv ji o poslední libru šterlinků." Na scénu vstupují propoadliště, vzduchové pistole, dábelská mučidla v podzemní řece, železná panna s vražednými mečíky, automobilová honička, odpojené vagony vlaku a přímo bondovské činy Moreauvy, díky kterým nakonec zásah spravedlnosti přijde v pravé a té zcela poslední chvíli... Nádherný brak v rozsahu 134 stran s výtečným stylem a neutuchajícím spádem. Kdo nechtěl by čísti tento strhující "film neskonalé lásky a podivných dobrodružství"?

07.09.2021

Zápisky čtenáře. :: :: :: Výbor povídek Fantom smíchu a jiné grotesky od Jana Weisse (1892-1972) byl pro mě prvním setkáním s tímto autorem, myslím, že možná ne setkáním úplně ideálním, ale zato věřím, že nikoli posledním. Autorka úvodního Weissova medailonku Lenka Ščerbaničová píše, že povídky předvádí spektákl "často bizarních až pitvorných situací, v nichž se hrdina ocitá pro přemíru své bujné představivosti, anebo je do nich vmanipulován "osudem" - této charakteristiky se podržím, protože lépe a víc bych k ní mnoho nepřidal. Snad jen přiblížím více ducha Weissových příběhů v tomto svazku, které nejsou řekněme horrorové, spíše tragikomické, je to jakýsi směšný magický realismus, místy snad podobný ranému Hrabalovi, kde je všechno možné a kde se sen zcela a záměrně prolíná s denní realitou a spíše ji určuje a proměňuje jak v křivém zrcadle, než že by jí byl určován. To by byl vcelku lákavý půdorys, ale musím přiznat, že jsem se s Weissovým pojetím snové grotesky ve všech povídkách ne zcela protnul. To platí především o titulní delší próza Fantom smíchu o tom, jak se pak Růžička zvaný Třasořitka snažil zbavit své přezdívky - vůbec mě to nebavilo, vůbec nejméně z celé knihy, ale třeba si to ještě přečtu a přijdu více této povídce na kloub. Je to Weissova prvotina, možná to s tím souvisí. Pokud bych mohl porovnávat s poněkud spřízněnou fantastikou (značně ovšem dobou vzniku starší) arbesovskou, pak ta je mi bližší; tam, kde Arbes spřádá příběhy, v nichž na domnělé fantasmagorii staví podivné dění v realitě, pak Weiss pole potutelných halucinací vůbec neopouští a pohybuje se v něm cele. Tohoto arbesovského - a mně blízkého - ducha najdeme především v závěrečné Weissově povídce Milý František, vycházející z legendy o uschlé paži dávného zloděje, visící v koutě chrámu u Svatého Jakuba ve Štupartské ulici, kde je pomyslný pisklavý smích jak z kabinetu vycpanin nahrazen příběhem lehce mrazivým. - Velmi pěkná je úvodní povídka Bianka Braselli, dáma s dvěma hlavami o ženě, jejíž každá ze dvou hlav jinak cítí a jinak miluje. Jsou však ty hlavy opravdu dvě? Která z nich je skutečnou Biankou Braselli? Výtečný je kousek Zrcadlo, která se opožďuje, jeho děj je založen na autorově nápadu zrcadlového odrazu, který se nepochopitelně zjevuje o několik minut později než existoval jeho předobraz. V povídce Obrázek se ministerský vrchní rada Kiliján dostane do snového světa, když vzdor svým zásadám jednou přejede v budově svého zaměstnání výtahem paternoster sklepem i půdou... - Stylisticky, slohově nahlíženo je Weissova proza vynikající, jenom jeho svět mě napoprvé úplně stoprocentně neoslovil a vlastně jsem byl rád, když jsem jej opět po dočtení opustil - to ovšem není kritika, jenom osobní konstatování. K Weissovi se vrátím, určitě je to zajímavý a též literárně velmi plodný autor.

21.08.2021

Skvrna na skráni (vydáno 1934) je další z dobrodružných románů Jaro Fryčera (*1905). Rozečetl jsem ho zkraje noci, domnívaje se dle úvodních odstavců, že půjde o dramatický, leč poklidný román z venkovského prostředí. Leč mýlil jsem se velice. Během následujících tří hodin jsem se nemohl od toho skvělého Fryčerova díla odtrhnout a dočetl jej takřka už nad ránem až do konce.
Zatímco Fryčerovi "špionážní" Muži noci, které jsem četl před několika dny, mě poměrně zklamali coby dílo nadějně se rozvíjející, leč vcelku nakonec nevýrazné a tak nějak nepovedené, Skvrnu na skráni můžu bez rozpaků označit za skvost. Až do konce stupňující se napětí, překvapivé zápletky, přiměřená dávka brutálních zločinů, hojné cestování a obecně čtenářem u tohoto žánru tak nějak očekávaná vytříbená "slátaninovitost" plus nekulhající sloh, který nese až do samého finále.
Nástin děje? V pohraničním lese je nalezena ubitá mrtvola Eriky Kostrcké, nejstarší ze tří dcer pražského bankéře. U těla je nalezen záhadný vzkaz se slovy Mount Aulwake I. Co znamená? Hora toho názvu nikde na světě neexistuje. Římská jednička však nasvědčuje, že vražda Eriky není patrně vraždou poslední. Do pátrání se vměšuje Ruda Karden, přítel Dagmar Kostrcké, jedné sestry zavražděné Eriky. Dagmar se mu svěřuje, že za oknem svého domu viděla nahlížet dovnitř jazzového zpěváka Jerry Younga, bývalého milence Eriky. Je snad on vrahem? Je skutečně jazzovým zpěvákem?
Karden Jerryho vyhledá a ten při rozhovoru s Kardenem posílá vzkaz rodině Kostrckých:
"Ať obě miss se bojí muže s krvavou jizvou na pravé skráni. - Ať se ho obávají více než všeho jiného, neboť onen muž je - smrt. Je rychlejší než zmije a dravější, nežli nejhorší zvíře. - Ach," Jerry svěsil hlavu, "kdybych věděl, kde je, kdybych jen našel nejmenší stopu po něm, bylo by všechno jinak." Karden zapochyboval, zahlédnuv jeho vážný obličej. "Poslyšte, nejste vy policista?" Suchý smích byl odpovědí. "Policista? Já? Jsem vyobrazen v několika policejních albech v Londýně, myslím, že by mne leckterý strážník u nás nazval křestním jménem, aniž by dal před ně slůvko "pane". Ale to všechno je již dávno pryč. Nyní jsem hudebníkem v tomto městě..."
Posléze Jerry své informace doplňuje: tvrdí, že vrahem Eriky je v neznámu se skrývající uprchlý bratr Harry, který údajně vraždil na příkaz zločince; démona, známého v Anglii pod přezdívkou "Zjizvený Tex" - na spánku má totiž stopy po krvavé ráně, která jde sice zamaskovat, ale nikdy trvale nemizí. - Za několik dní je zavražděna nejmladší z dcer Kostrckých Soňa. Na policejní ředitelství je následující den doručen dopis, složenách z vystříhaných písmen, jehož úvodní slova: Mount Aulwake II. Je více než pravděpodobné, že vraždění Zjizveného Texe bude pokračovat. A mrtvých skutečně přibývá jak na běžícím páse. Jaké tajemství skrývá bankéř Kostrcký a jak zastavit vražedného Texe, který po celém světě už celé roky páchá své brutální zločiny, které podepisuje záhadnými vzkazy, přičemž neustále úspěšně uniká policii celého světa?
Skvěle vystavěný příběh má i své geniální momenty nečekaných zvratů v podobě úniků z nebezpečí či třeba geniálních převleků a záměn osob, které na čtenářově tváři vyloudí blažený úsměv, neboť mu dávají zřetelně tušit, na jakém poli pokleslé literatury se pohybuje. Jaro Fryčer ve Skvrně na skráni odvedl skvělou práci a vytvořil krystalické dílo kvalitního dobrodružného braku. - Vyšlo jako románová příloha Českého slova v roce 1934.

11.07.2021

(SPOILER) Zápisky čtenáře. :: :: :: V Anglii se odehrávající dobrodružný román Jaro Fryčera (*1905) Muži tmy slibuje od první stránky napínavý příběh: Muži tmy jsou nebezpečnou globálně působící podvratnou organizací, kterou má pomoci zničit Vivian, dcera státního rady Drobbse, když se stane milenkou klíčové osoby Mužů tmy Alonza Coprtese, španělského elegána a milovníka žen, vydávajícího se generálního zástupce aeroprůmyslu z Madridu. Příběh má od počátku slušný spád: Vivian přístoupí na žádost svého otce, stane se agentkou proti Mužům tmy a okamžitě se jí podaří kontaktovat Alonza a vzbudit jeho zájem. Co se však nestane a je to přesně v duchu žánru: zloduch Alonzo se do Vivian zamiluje a záhy se rozhodne opustit organizaci Muži tmy, což samozřejmě všechny zúčastněné přivede do životního rizika. Muži tmy mají svou pevnou strukturu: jejich hlavním osnovatelem je záhadné číslo 1 - kdo je oním číslem 1? Alonzo jím patrně není, co když byl však jeho morální obrat jenom zdánlivý? Není ostatně číslo 1 jenom blamáží a nebo se naopak nachází tam, kde by je nikdo nehledal - například uvnitř policie? Brakový Fryčerův román ale nemá dostatečný spád a nepřináší mnoho překvapení a napětí, aby jej bylo možné nazvat kvalitním béčkovým čtivem. Děje jsou předvídatelné a schematické, pravdu napínavý začne být 220stránkový román asi až v polovině, kdy Alonzo na útěku společně s podivně se chovajícím policistou objeví v úkrytu patrně strachem zešílevšího Muže tmy číslo 2. Co se děje? Unikající číslo 1 se obrátil už i proti svým nejbližším spolupracovníkům z Mužů tmy? Jenže i tato pěkná zápletka vyznívá tak nějak do ztracena a také závěrečné drama s uvězněním Vivian v budově naplněné smrtícím plynem je nějaké nepodařené, jakoby se zde autorovi nedařilo dobře rozehrané scény dovést k uspokojivému konci. Čtenář ještě čeká, zda nedojde ke zvratu na konci románu, ale nečeká jej už jen nejvíce pravděpodobný tklivý závěr jak z červené knihovny. Muži tmy jsou jen velmi průměrný brak, čili nic moc. - Jako románová příloha Českého slova vyšlo v roce 1936 nákladem Melantrichu.

10.07.2021

Dalibor Maňas (*1966 v Opavě) a Karel Škrabal (*1969 Jihlava) jsou dva trvanliví spoluzakladatelé a protagonisté undergroundového projektu Vítrholc, který v posledních letech po jisté pauze opět hojně oblažuje tuzemské háje a bary svou pouťovou šou ostrých básní, tanců a ryčného elektrického kvapíku. Oba kluky znám přes dvacet let od doby, kdy jsme se stali na delší čas pracovními kolegy v novinách. Troufnu si je od té doby považovat za své kamarády, pokud mi to oni odsouhlasí. Kytarista Dalibor hrál v úspěšné kapele Valerians Future, spíše píšícího Karla jsem znal coby brněnského autora jeho revolučního debutu: básnické sbírky Zapalte Prahu. Teď žije Karel v Praze. Dalibor byl tišší, skromnější, přátelštější, Karel hlasitý, neskromný a někdy pozoruhodně arogantní. Čas zbrousil hrany a co bylo pod povrchem, prohloubil. Dokonce jsem si dlouho myslel, že oba hoši jsou si navzájem bratranci, což se po letech ukázalo nebýt pravdou. Dalibor mě zásoboval aktuální bigbítovou hudbou, kterou si od něj půjčoval též Karel. Píšu to, že Dalibora a Karla mám trvale přátelsky rád – ale vůbec mám nepokrytě rád celý ten jejich Vítrholc, který místy zraje, místy přezrává, ale celkově má trend, kterému rozumím a se kterým dlouhodobě souzním. Kromě toho Karel založil a udržuje webový projekt Nedělní chvilka poezie, který považuju za tu nejlepší službu pro to, aby nám českomoravské poezie nechcípla ožralá ze svých vlastních sladkých výparů. - Skorobratranci Dalibor a Karel si loni vydali ("protože co, když covid, a protože jsme starý") s finanční pomocí svých příznivců siamskou básnickou sbírku - ta Daliborova se jmenuje Tynošita a Karlův sběr má název Nikoho nečekám. Knížky mají stylově stejnou a vzájemně částečně inverzní grafickou úpravu, btw skvělý nápad je vytisknout je na smradlavém hnědém recyklovaném papíru – hoši, děkujem! Též obsah knížky mají. Dalibor obecně publikuje, pokud já vím, méně, Karel více: Nikoho nečekám je jeho sedmá vydaná sbírka. (Oba však účinkovali též coby členové Vítrholce v řadě jeho velmi pozoruhodných sborníků - tuším jich bylo kolem deseti.) Daliborovy texty jsou křehké, intimní, existenciální, doslova se odrážející od dna duše i těla. „Mezi svými každý mesiáš / ale bez svíčky a elektřiny / ve vypnutém koutě / teprve každý / silný příběh začíná //“ (báseň * * ) Syrovost se střídá s filosofickou nebo malebnou drobnokresbou, podobnou nekonvenčnímu haiku („Cítí lásku / když přichází / smrt“), nebo básnicky zvukomalebným nesmyslem („Smrk / prd“), optimistickou aktualitou („Na zahradě / přistály marťanské koráby // Vypadaly / že je někdo koupil! // Jsou menší / než si všichni mysleli… // (***)“ . Geniální jsou zkratky, které ovšem čtenář docení, pokud je schopen přimyslet si kontext – ten ovšem vyplyne při čtení celé sbírky Tynošita: „//Pes / Procházky // (* * *)“ „//Její oči / Její srst / všude kolem kopyt// ( * * *)“. Mystika a úporně hledané rozřešení i boj o další den. Básně s krví pod rozpíchanými nehty, texty, které mají smysl, a kterých nikdx nebude málo ani dost. - Karel našel ve svých básních, jak se mi zdá, svůj osobitý tvar už od první sbírky Zapalte Prahu. Je tam dost účinných sprostot, nekorekce, sexismů, zrcadlení současného světa, hodně se tam odráží i realita života v médiích, v nichž K. trvale pracuje. Specialitou je roznětka závěrečných veršů, které předchozí text odpálí do glosy, ironie, anebo ctěnému čtenáři do ksichtu. Někde KŠ byl nazván básníkem novinářských sloganů a „zprávařem“, po tom je ale, Karle, hovno. „Utábořil jsem se u jihočeského rybníka / Místní říkají, že na tomto místě žijí čtyři lišky / Nečekám nikoho // (Nečekám nikoho)“. Nad vykalkulované snění v poezii já sám kladu výš deník, ať už třeba trochu přimalovaný – nikdo to ostatně nerozsoudí a nesoudí. „Dost leju / Už třetí den nemám chleba / a taky to jde / Chuť na prázdninovej románek / tu pořád je / Co tak sleduju / tak zatím jsem nepřišel / o nic důležitýho / Pomalu mi roste sebevědomí / Dokonce občas přijdou i dny / kdy si vůbec nevzpomenu / na ty dvě kundy / co mě vyhodily z práce // (Prázdniny po padesátce)“. Přibylo pokory, hledání půdy pod nohama, reakcí na přibývající věk - ale o tom se mi tady nechce zmiňovat, protože jsou to tak citlivé a vždypřítomné věci, že nemá smysl o nich psát banálně. Od toho jsou básně.- Laťka nešla dolů, drží tam pevně. Díky za to, mladí chlapci. - Vydaly loni Větrné mlýny.

03.07.2021

Dalibor Maňas (*1966 v Opavě) a Karel Škrabal (*1969 Jihlava) jsou dva trvanliví spoluzakladatelé a protagonisté undergroundového projektu Vítrholc, který v posledních letech po jisté pauze opět hojně oblažuje tuzemské háje a bary svou pouťovou šou ostrých básní, tanců a ryčného elektrického kvapíku. Oba kluky znám přes dvacet let od doby, kdy jsme se stali na delší čas pracovními kolegy v novinách. Troufnu si je od té doby považovat za své kamarády, pokud mi to oni odsouhlasí. Kytarista Dalibor hrál v úspěšné kapele Valerians Future, spíše píšícího Karla jsem znal coby brněnského autora jeho revolučního debutu: básnické sbírky Zapalte Prahu. Teď žije Karel v Praze. Dalibor byl tišší, skromnější, přátelštější, Karel hlasitý, neskromný a někdy pozoruhodně arogantní. Čas zbrousil hrany a co bylo pod povrchem, prohloubil. Dokonce jsem si dlouho myslel, že oba hoši jsou si navzájem bratranci, což se po letech ukázalo nebýt pravdou. Dalibor mě zásoboval aktuální bigbítovou hudbou, kterou si od něj půjčoval též Karel. Píšu to, že Dalibora a Karla mám trvale přátelsky rád – ale vůbec mám nepokrytě rád celý ten jejich Vítrholc, který místy zraje, místy přezrává, ale celkově má trend, kterému rozumím a se kterým dlouhodobě souzním. Kromě toho Karel založil a udržuje webový projekt Nedělní chvilka poezie, který považuju za tu nejlepší službu pro to, aby nám českomoravské poezie nechcípla ožralá ze svých vlastních sladkých výparů. - Skorobratranci Dalibor a Karel si loni vydali ("protože co, když covid, a protože jsme starý") s finanční pomocí svých příznivců siamskou básnickou sbírku - ta Daliborova se jmenuje Tynošita a Karlův sběr má název Nikoho nečekám. Knížky mají stylově stejnou a vzájemně částečně inverzní grafickou úpravu, btw skvělý nápad je vytisknout je na smradlavém hnědém recyklovaném papíru – hoši, děkujem! Též obsah knížky mají. Dalibor obecně publikuje, pokud já vím, méně, Karel více: Nikoho nečekám je jeho sedmá vydaná sbírka. (Oba však účinkovali též coby členové Vítrholce v řadě jeho velmi pozoruhodných sborníků - tuším jich bylo kolem deseti.) Daliborovy texty jsou křehké, intimní, existenciální, doslova se odrážející od dna duše i těla. „Mezi svými každý mesiáš / ale bez svíčky a elektřiny / ve vypnutém koutě / teprve každý / silný příběh začíná //“ (báseň * * ) Syrovost se střídá s filosofickou nebo malebnou drobnokresbou, podobnou nekonvenčnímu haiku („Cítí lásku / když přichází / smrt“), nebo básnicky zvukomalebným nesmyslem („Smrk / prd“), optimistickou aktualitou („Na zahradě / přistály marťanské koráby // Vypadaly / že je někdo koupil! // Jsou menší / než si všichni mysleli… // (***)“ . Geniální jsou zkratky, které ovšem čtenář docení, pokud je schopen přimyslet si kontext – ten ovšem vyplyne při čtení celé sbírky Tynošita: „//Pes / Procházky // (* * *)“ „//Její oči / Její srst / všude kolem kopyt// ( * * *)“. Mystika a úporně hledané rozřešení i boj o další den. Básně s krví pod rozpíchanými nehty, texty, které mají smysl, a kterých nikdx nebude málo ani dost. - Karel našel ve svých básních, jak se mi zdá, svůj osobitý tvar už od první sbírky Zapalte Prahu. Je tam dost účinných sprostot, nekorekce, sexismů, zrcadlení současného světa, hodně se tam odráží i realita života v médiích, v nichž K. trvale pracuje. Specialitou je roznětka závěrečných veršů, které předchozí text odpálí do glosy, ironie, anebo ctěnému čtenáři do ksichtu. Někde KŠ byl nazván básníkem novinářských sloganů a „zprávařem“, po tom je ale, Karle, hovno. „Utábořil jsem se u jihočeského rybníka / Místní říkají, že na tomto místě žijí čtyři lišky / Nečekám nikoho // (Nečekám nikoho)“. Nad vykalkulované snění v poezii já sám kladu výš deník, ať už třeba trochu přimalovaný – nikdo to ostatně nerozsoudí a nesoudí. „Dost leju / Už třetí den nemám chleba / a taky to jde / Chuť na prázdninovej románek / tu pořád je / Co tak sleduju / tak zatím jsem nepřišel / o nic důležitýho / Pomalu mi roste sebevědomí / Dokonce občas přijdou i dny / kdy si vůbec nevzpomenu / na ty dvě kundy / co mě vyhodily z práce // (Prázdniny po padesátce)“. Přibylo pokory, hledání půdy pod nohama, reakcí na přibývající věk - ale o tom se mi tady nechce zmiňovat, protože jsou to tak citlivě a vždypřítomné věci, že nemá smysl o nich psát banálně. Od toho jsou básně. - Laťka nešla dolů, drží tam pevně. Díky za to, mladí chlapci. - Vydaly loni Větrné mlýny.

03.07.2021

Zápisky čtenáře. :: :: :: Do 840 stran dvousvazkového vydání Novell Julia Zeyera (1841-1901) z roku 1927 bylo zahrnuto osm povídek z celého období jeho tvorby. Poprvé jsem se začetl do Zeyera letos v lednu a ani tento soubor jeho děl mě nezklamal, i když ne všechny povídka jsem nějak pobral. V pořadí druhé povídce Miss Olympia - zvláštního průniku romantického příběhu ze Zeyerovy současnosti s antickým mýtem - se pro mě stal rychle dost nepřehledným a už mě nevtáhl. Ale jinak jsem byl opět čtenářsky spokojen. Zdá se mi, že Zeyer měl větší sílu, pokud neopouštěl ve svých krvavě roztoužených příbězích půdu křesťanství či aspoň Evropy - například v "chinoisserii" (ve staré Číně se odehrávající) povídce Blaho v zahradě kvetoucích broskví sice příběh končí po zeyerovsku (tedy černokrásně) v tragické nenaplněnosti hlubokého citu, ale přesto vyznívá jeho situování do končin, které Zeyer samozřejmě znal především z literatury, nějak dost uměle, naroubovaně, a dnes už omšele - čas zapracoval. "...chtěla, aby bílé hvězdy jejich květů co rok pršely na její rov. Stalo se, jak si byla přála, a lid útrpností jat věnčil tak dlouho drn, pod kterým spala, pod kterým našla klid. ,V hrobě je klid a klid je blaho´, říkalo se, a proto nazvali ono místo Blahem v zahradě kvetoucích broskví... Ó nešťastný mladíku, miloval jsi příšeru. Poznáním tvé pravdy rozplyne se v nivec a pokoj tvé duše zmizí s ní!..." - Velmi se mi líbila úvodní povídka Jeho svět a její o nerovném sňatku milionáře s chudou a nějakým specifickým způsobem (protože jsem nepochopil v čem vlastně byla nehezká) nehezkou Gabrielou, dcerou opileckého učitele hudby. Ta je ponižována ve společnosti zámožných přátel svého muže, v níž se neumí pohybovat, až se rozhodne přestat hrát komedii. Nebude se už snažit předstírat vkus a duchaplnou konverzaci mezi duchaplnou, ale přiznává: jsem dcerou, ale potulného herce. Posléze se Gabriela zapojuje so divadelního představení, kde může rozehrát svůj skutečný talent: cituplné přesvědčivé herectví. Příběh překypující lyrikou a sentimentem končí romantickou tragédií - výstřely na divadelním jevišti. - Přímo horrorový námět přináší Donato a Sismonda. Florentiská dívka Sismonda umírá na mor a její milenec se před sokem ukrývá do "svatební" skříně, kterou Sismonda zamyká. Smrt ji však dostihne náhle a ona zašeptá ještě přání být pohřbena s touto skříní. Donatovi se nepodaří v hrobce ze skříně osvobodit, zláme přitom svou dýku, jenže vzápětí skříň odemyká jeho sok, který přišel hnán nenávistí a ještě u hrobu s ním podstupuje zápas na život a smrt, když vražedně útočí na pološíleného a zesláblého soka jeho vlastní zlomenou zbraní. - Skvělá je povídka o dvou přátelích, kteří milují náměsíčnou Terézu Manfredi, jež po nejasné a možná násilné epizodě v ateliéru posléze odejde do kláštera, kde po noviciátu umírá v den svého vstupu do řehole... - Netroufám si Zeyerovy prózy interpretovat, nějaký jasný výklad by ostatně byl vždy zpochybnitelný - odkážu zde jenom na skvělou analytickou studii o Juliu Zeyerovi z pera Františka Václava Krejčího, sepsanou v roce Zeyerovy smrti a dostupnou ke čtení na webu Národní knihovny. Krejčí hodnotí Zeyera velmi vysoko, jako osamělý a dosud nikým nenásledovaný meteor českého literárního nebe a nabízí cestu k vnímání Zeyera vizuálně přes preraffaelity a přes příběhovost skrze Richarda Wagnera. Ocituju zde tedy ještě závěrečné věty z Krejčího studie, protože bych to lépe ani stejně dobře napsat sám nebyl schopen. "...tak stojí před námi Julius Zeyer jako básnická hlava s dvěma tvářema (!): jedna obzírá veliké dálky času a prostoru a druhá v bolestném zadumání zachvívá se bolestmi dneška. Ale obě nyjí, touží. Dílo Zeyerovo jest veliké, slavné dílo touhy, skutečné živoucí touhy, nám všem dnešním drahé a blízce cítěné, a tato touha jako proud teplé červené krve dává vzruch života, působnosti a rostoucí slávy tomuto dílu, které jinak téměř celé bylo stvořeno z práchně hrobové." - Zeyer je velmi zvláštní autor, jeho příběhy nejsou jednáními z toho našeho, ale ani ze světa Zeyerovy doby; snad jsou to všechno hluboké, mytologické sny podvědomí, které pádí na koni nezkrotitelného a neuhasitelného citu. Budu tedy dál číst Zeyera. - Četl jsem vydání České grafické unie z roku 1927; tohle jsou prostě překrásně udělané knížky, na kterých po stránce designu není co měnit a přidat. A tištěno na krásném žilkovaném papíře. Možná jsou to žilky a tepny Zeyerova povždy roztrženého srdce, které by nedokázalo žít v žádném z dosud poznaných časů.

27.06.2021

Veniamin Kaverin (1902-1989), ruský sovětský spisovatel a dramatik byl krom jiného laureátem Stalinovy ceny, což by nebylo samo o sobě asi nejlepší reklamou, ale jeho syrová "gangsterská" povídka Konec zapadáku (1925) o zločineckém podsvětí Petrohradu v období Leninovy Nové ekonomické politiky NEP je velmi solidní. Nepoznamenána dosud porevoluční rudou ideologií je drsnou sondou do polosvěta petrohradských lupičů, prostitutek, židovských lichvářů, milicionářů, krátkých lásek a stejně rychlého umírání. Lupičská banda se dopustí omylu, když nevědomky unese nepravého člověka. Od uneseného si lupiči slibují, že jim pomůže otevřít bankovní sejf. To se ale nepodaří. "V domě barona Frederikse je mnoho chodeb a každá chodba má svého zástupce. V mezích své chodby je zástupce chodby nejvyšší mocí. Za práci, kterou vykonává nejvyšší moc, požívá kromě úcty nějaké značné výhody - samostatné půdy se zámkem, nebo klíče od domu. Když jede izvoščik na Staro-něvský prospekt, třeba je jakkoli opilý, tu kola jeho drožky se nikdy netočí směrem k Admirálskému paláci. Světový řád nedovolí nikomu zmizeti z pokoje, domu, z ulice a z města, aby to nikdo nezpozoroval. Proto zástupce chodby, ve které žila stenografistka Molotova, oznámil tento podivný případ správci domu. Správce domu, kterého všichni v domě nazývali Kuzmič - člověk prosáklý kořalkou - si zapálil dýmku." ... "Zvláštním nařízením byly všechny domy znovu zaznamenány a přečíslovány. (...) Avšak úřední záznam se vyhnul zříceninám a polozbořeným domům. A tak vypadly zříceniny z registrace, z číslování, z města. Proměnily se v samostatné republikánské státy, nepodřízené městské správě. Za polorozbořeným průčelím se skrývala vzpoura proti registraci a pořádku. Není možno se usnášeti na nějaké velké záležitosti bez věcné rozmluvy. Malá parta se smlouvá na Vasiljevském ostrově, "u Jelena" v Svěčné uličce a v putykách, roztroušených po celém městě. Avšak mistři svého cechu se skrývají v zapadáku, jediném místě, kde čestný lupič může hovořiti o podnicích, pít, spát a dokonce milovat bez revolveru pod polštářem." - Psáno svěžím, drsným až cynickým jazykem s hojným využitím zločineckého argotu, rychlé tempo s nervními akcemi. Krátká kriminálnická balada - 142 stran - u které bych uvítal i podstatně větší rozsah. - To je zajímavé: krátké dílo oficiálně publikujícího autora sovětské éry, člověk tam tedy už podvědomě čeká bolševickou nalejvárnu a ona tam není. Svým způsobem je to důmyslný zločin na literatuře, když si někoho předem škatulkuji proto, že byl spisovatelem sovětským.

13.06.2021

Americký spisovatel a investigativní novinář Samuel Hopkins Adams (1871 - 1958) spojil síly s jiným publicistou, dobrodruhem a spiritistou Stewartem Edwardem Whitem (1873 - 1946) a spolu napsali mysteriozní sci-fi thriller Rádiová sopka (v originále The Mystery, vydáno 1907). Nějak mi není, co na této dobré knížce podrobiti kritice, snad jenom místy ledabylou práci sazeče české verze, kdy často jsou uvozovky na místech, kde být nemají a naopak, což občas čtenáře znejišťuje, a taktéž upoutá roztomilý rys knižního vydání u Lidové knihtiskárny A. Němec (cca 1925), kde jsou skoro všechny ilustrace zpřeházené, takže se čtenář z obrázku dozví podobu děje, o kterém bude číst třeba za padesát stran. Ale to tak nějak patří k žánru a této tiskové produkci zvláště. - Posádka amerického křižníku Wolverine - lovce vraků - je v opuštěné oblasti Tichého oceánu svědkem zvláštního světelného a magnetického úkazu. Posléze se k místu tajemného jevu loď přiblíží a v oblasti nachází nepoškozený, ale zcela opuštěný škuner. Posléze lodníci zjištují, že se jedná o loď Laughing Lass, která záhadně zmizela před dvěma lety. Na její palubě se plavil se svým asistentem a podezřelou posádkou do neznáma doktor Schmermerhorn, experimentátor v oblasti elektromagnetismu a telepatie. Co se stalo s Lauging Lass a kde je její posádka? kapitán Wolverine na opuštěnou loď vysílá menší průzkumné mužstvo, aby záhadě přišlo na kloub. Jenže první výprava se z lodi nevrací. Druhá výprava na Laughing Lass nachází deník svých předchůdců s krátkým zápisem o nálezu železné bedny v kajutách, kterou se první posádka marně pokouší otevřít. Pak Wolverine zachraňuje z moře pološíleného trosečníka. Ten po zotavení vypráví o podivné lodi Laughing Lass, jejíž neobvyklí lodníci po večerech diskutovali o alchymii a četli si v magické knize od Edvarda Duvalla... A z podpalubí zní zpěv námořnického hymnu: "Loď byla jim rakví a hrobem moře - severní vítr - jižní vítr - nám vše jedno jest! Nedali jsme jim pardonu a pohřbili je dobře tam na pobřeží Berberů!" (Bystrý čtenář si vybaví, že tato krásná ponurá píseň je už po dlouhé roky největším hitem české skupiny Asonance, která ji zpívá pod názvem Barbarské pobřeží.) - "Po dlouhé hodiny šuměl déšť a kvílel vichor (!). Tím náhle očistilo se nebe od mraků a současně zazněl výkřik úděsu od přídi až po záď "Wolverine". V dálce na západním obzoru zjevilo se to jedinečné, co oči mužů na lodi kdy v životě spatřily. Z báječného zlatem planoucího kruhu stoupaly oslňující spirálovité proudy světla k temnému nebi. Hrály všemi barvami spektra: plamennou oranží, drahocennou průhlednou modří a sytou rudostí. Dole svítil široký pruh bledší barvy jako zkadeřená masa ztrnulých blesků. Kdyby se veškerá krása všech polárních září vtělila v jednu, před tímto osňujícím leskem a vznešenou nádherou tohoto bájného a přece strach nahánějícího nebeského úkazu by byla podlehla. Ztrnulé ticho panovalo na lodi, vše jako by zkamenělo v mlčenlivém ztrnutí. Zpředu lodi zazněl náhle nový výkřik úleku. Kormidelní poddůstojník, který stál právě u kola, řítil se dolů po žebříčku, prsty ztuhlé křečí úděsu a řítě se po palubě, neustále křičel: "Jehla! Kompas!" Barnett, Trendon a druzí spěchali ke kormidelní budce. Jehla běhala z leva na pravo a z prava na levo. Pak vířila kolem, sršíc jiskrami, zastavila se, třásla se a ohnula se vzhůru tak, že klepala na kryjící sklo. Barnett pohlédl polekaně na Trendona. "Mé oči zřely pána přicházeti v jeho plné slávě!" mluvil lékař, upíraje pohled na nebe, koupající se v záři paprsků. "Nedá se to s ničím jiným srovnati..." - Pilný spisovatel S. E. White byl opakovaně průvodcem prezidenta USA Theodora Roosevelta na jeho dobrodružných výpravách po americkém Západě i v Africe. Whiteův kolega Adams zase na námět Theodorova bratrance F. D. Roosevelta spolu s dalšími pěti kolegy a jednou kolegyní napsal detektivní román Muž, který zmizel ze světa (zatím jsem nečetl). Nejslavnější Whiteovou knihou jsou Westerners z roku 1901. Pokračováním Rádiové sopky je Whiteův román Radiový ďábel. - Mé očekávání báječná Rádiová sopka splnila na 90 procent, všechny atributy takřka dokonalé. Napínavé, podmanivé, atmosférické; postupně budovaná tíseň, načrtnutá psychologie postav, velmi dobře napsané. Čtěte.

12.06.2021

Na knížku Josefa Adlera Královna ostrova Ugu jsem se velmi těšil, nabuzen autorovými pěknými předchozími díly Krásná vyzvědačka (1925) a navazující Hraběnkou Takácsovou; napínavými béčkovými romány na pomezí naivního špionážního thrilleru, mysteriozního horroru, braku a červené knihovny. Podle dostupných zmínek byly tyto dva romány velmi úspěšné - první z nich byl dokonce zfilmován - a to Adlera nepochybně povzbudilo do dalšího psaní. Obálku Královny ostrova Ugu vydavatel dokonce sebevědomě vyzdobil Adlerovou fotografií. No. Knížka Královna ostrova Ugu, jejíž název mnoho slibuje, je však hodně špatná. Nazval bych ji přímo komerčním literárním odpadem, i když jistou roztomilost jí nelze upřít. Adler se zde už vymanil z naivity stylu a slohu, patrné v Krásné vyzvědačce, co se však naprosto nepovedlo, je příběh; tak hloupý, předvídatelný a nesmyslný, až to bolí. Pohleďte však nejprve na první řádky knihy, na ten pěkný ostrý úvod v mile archaickém a přitom sexy drsném americkém stylu předválečné doby: "Víš, co je nového, miloušku?" řekla Lili. Její otázkou nebyl jsem ani v nejmenším překvapen. Ostatně jsem této věty nepokládal vůbec za otázku. Byl to způsob její řeči, jímž prostě začínala rozhovor, do něhož se jí příliš nechtělo. Bylo to jakési delikátní upozornění s její strany, že mi chce říci cosi, co nebude pro mně valně příjemné." - A o kus dál: "Když jsem onoho jitra po příšerné noční bouři a zuřivé vichřici, kdy mě vítr srážel stovky metrů a opět mě prudce vynášel, kdy mě klikaté nespočetné blesky oslepovaly a hustý liják zalepoval mi oči, když jsem onoho jitra s porouchaným aparátem (rozuměj: letadlem) zcela vysílen, nadobro mrtev a takřka v bezvědomí jakoby po paměti přistál na pařížském letišti, byl bych býval málem ušlapán a rozmačkán pařížskými krasavicemi, které mě chtěly hned na letišti odměniti polibky za moji šílenou a nesmyslnou odvahu." - Potud dobré, říkáte si, vyvíjí se to - v rámci lehkého dobrodružného žánru - dobře, má to šmrnc, co bude dál? Dál nic moc. Příběh jen tento: mladý inženýr Jiří Kondor je opuštěn svou snoubenkou, krásnou herečkou Lili. Aby zapomněl, utápí svůj život v dobrodružstvích. Protože se chová nezdárně, rozhodne se jeho otec továrník, že synovi vnutí sňatek s nevěstou, kterou mu sám vybral: Nelly Šeborovou, dcerou miliardáře, který zbohatl na jihoafrických diamantových polích. Jiří však sňatek rázně odmítá, aniž Nelly Šeborovou kdy spatřil; je to přece dravý emancipovaný muž moderního střihu. Nestojí o žádnou Nelly! Sám si určí svůj budoucí život. Nechává se však zaměstnat v otcově firmě. Posléze je vyslán vyřizovat firemní záležitosti do Bristolu. Když se nalodí, parníku jménem Nelly (mrk, mrk, můj drahý čtenáři) se záhadně porouchá kormidlo. Kapitán však naplno pouští motory a neřiditelná loď uhání oceánem do neznáma. Takřka ztroskotává u ostrova Ugu, který obývají sice černoši, ale jeho královnou je kupodivu krásná běloška - a ona, pro Kristovy rány, se jmenuje Nelly... Ďábelské náhody, že? Nebudu tě, milý čtenáři, dále zatěžovat líčením děje a nesmyslných pseudodobrodružství, které Jiří Kondor na ostrově Ugu prožívá, aby se v závěru dozvěděl to, co trýzněný konzument knihy už tuší cca od strany 29: tedy že to celé je rafinovaný inscenovaný komplot a sehrané divadlo (nikoli v tomto nepodobný jinak velmi dobrému filmu Hra od Davida Finchera) ušitý z výchovných důvodů na Jiřího Kondora, že ruka skončí v rukávě, nezkrotný floutek Jiří dojde k pokání a polibek a opona. "Umlčel jsem ji novým polibkem a zašeptal jí do růžového ouška. "Promiň, Nelly, ale byl jsem tehdy velký hlupák!" - No, jako hlupák si připadá čtenář, který tu slátaninu dočetl od konce, tedy já. Pravda, moc blbých knih jsem v živote nečetl a nedočetl, ale tato je extrémně blbá. Kromě prostoduchého děje je ovšem text prošpikován - nevím proč - sáhodlouhými vysvětlujícími proslovy a k neučtení rozsáhlými prohlášeními jednotlivých postav. Umím si ovšem představit, že by mohl podle jejího syžetu vzniknout film typu naivní prvorepublikové limonády. Coby text se to strávit nedá ani pod vlivem alkoholu. Místy je to opravdu roztomilé, ale mozek ku psaní přizván zjevně nebyl. Adlere, Adlere, cos mi to udělal. - Jedinou hvězdu dávám za styl.

29.05.2021

Futuristický thriller Herberta George Wellse Až spáč procitne (1899) nepatří k autorovým nejslavnějším dílům, ale určitě jej lze zařadit mezi ta lepší, ba velmi dobrá a doporučit ke čtení. Wells rozprostírá příběh životem vyčerpaného milionáře Grahama, s nímž se pod skalami poblíž Boscastle na cornwalském pobřeží setkává mladý umělec Mr. Isbister. Graham v zádumčivosti sedí pod útesem. Trpí totiž dlouhodobou nespavostí. Isbister mu nabízí společnost i pomoc. Proč nemůže Graham spát? To se nedozvíme, ale jde jen o mysteriozní předehru k následujícímu dramatu. - "Pohleďte na tyto skály"" vykřikl sedící muž (Graham) s náhlou prudkostí. "Pohleďte na toto moře, jež od věků se tak lesklo a chvělo! Vizte tu bílou pěnu, jak se řítí v temnoty tam pod velkým úskalím. A ta modrá klenba, s jejíž báně září oslňující slunce. To je váš svět. To přijímáte, z toho se radujete. To vás zahřívá, sílí a těší. Ale pro mne - " Obrátil hlavu a ukázal strašidelný obličej, krví naběhlé bezlesklé oči na rty bez krve. Skoro šeptal. "To je roucho mé bídy. Celý svět... je rouchem mé bídy." - Isbister nabídne zdeptanému Grahamovi dočasné přístřeší ve svém hostinském pokoji, kde však Graham záhy upadá do kataleptického spánku. Probouzí se z něj až po 203 letech... Procitá však pochopitelně do zcela jiného světa. Nechceme-li prozrazovat mnoho dalšího z řetězce peripetií a rozuzlení, naznačíme jenom, že ve světě budoucnosti má sehrát Graham zcela zásadní roli - o tom se však samozřejmě dozvídá až posléze, když procitne z mrákot, sledován vědci celého světa. Ale nejen vědci... Jaké cíle sleduje démonický orgán světové Rady, oč doopravdy jde lidovému vůdci Ostrogovi? Graham uvažuje: lze znovu procitnout z tohoto šíleného snu, kterým se nový svět zdá být a probudit v Grahamově starém světě? Ale uvědomuje si: ne, není to možné, protože starému světu jsem zemřel, protože pro mě neměl žádný smysl... Ve své vizí bipolárního světa budoucnosti, světem tyranských autokratů, rasových nepokojů, všudypřítomné totalitní kontrole, nadvládě monopolů a zotročování celých tříd obyvatelstva Wells ve Spáčovi předejmul pozdější podstatně slavnější a - z našeho dnešního pohledu - jasnozřivější a přesnější romány 1984 od Orwella a Huxleyho Krásný nový svět. - Gordonův příběh se velmi prudce mění v thriller, který je nejen bojem o vlastní život, ale také o mnohem víc. To už si případně přečtěte sami. Za zmínku stojí dva momenty, které mě upoutaly. Wells zde neodolal a popustil opět uzdu své nepotlačitelné vášní k letectví, takže velmi dopodrobna a sugestivně líčí dramatické souboje aeroplánů a aeropilů - letadel budoucnosti; příliš nepřekvapí, že fantazie autora zde přece jenom pochopitelně nemohla pracovat superprogresivně a tak si aeropily Wells představoval jako vylepšená letadla své doby - konstrukce s hliníkovou kostrou potažené blánou, kde ještě nebyly uzavřené kabiny a pilota chrání před okolní povětrnosti pouze clona proti větru - a požití ergotinu, tedy látky která má umožnit tělu lépe se chránit proti zmenšenému tlaku vzduchu na tělo. Druhou milou malou vizí H. G. Wellse je jeho představa jakéhosi domácího videa, kdy se obraz i zvuk přehrávají v přístroji kinetoskopu, připomínajícím miniaturní biograf s gramofonovou troubou na reprodukování zvuku. Graham na tomto přístroji po svém probuzení za krátké rekonvalescence na hotelovém pokoji sleduje upravený příběh Tannhäusera, který vešel namísto do Venušina vrchu do Města rozkoše - nemůže nás nenapadnout, že zde Wells předpověděl sledování pornofilmů - ovšem Graham se znechuceně od této podívané odvrací a spuštěný kinetoskop násilím zastavuje a ničí... svět, do kterého se probudil, se mu nelíbí, ale úniku z něj není. Co dělat? Ostatně rychlý spád událostí jeho představy a myšlenky brutálně přetrhne a jeho život nahradí jako říznutím struny zcela jiným obsahem, než jakým je pohoršování se nad lechtivým příběhem z kinetoskopu. - Spáč je i dnes dobrý román, čtěte.

13.05.2021

Detektivní román Zločin v hrobce (1928) od spisovatelky Carolyn Wells (1862-1942) začíná jako správná kriminálka bez cavyků: mrtvé tělo v kryptě nalézá čtenář hned na druhé řádce textu. Chtělo by se mi napsat, že sympatický a vcelku nenáročný příběh je prošpikován suchým anglickým humorem, ale protože spisovatelsky velmi činná Carolyn byla Američankou, napíšu správně, že jest zde neodolatelně přítomen humor typicky americký, sarkastický a lehce cynický, dávkovaný v řádně svižném tempu. - "Ač v hrobce nebylo tak světlo, jako nahoře v chrámě, bylo tam lehké šero, v němž jsem rozpoznal obrysy muže ležícího v kamenné rakvi a oblečeného do moderních šatů. Rakev ležela na podlaze a když jsem se k ní přiblížil, spatřil jsem, že muž v ní ležící byl mrtev. Nebylo o tom pochybností, neboť jsem viděl, že byl střelen do levého oka. Ohromen tím pohledem, zůstal jsem chvíli stát, snaže se sebrati svůj vtip, zatímco můj mozek mně pracoval s úžasnou rychlostí. "Zastřelen!", zdál se mně říkati; "zabit! zavražděn! V hrobce - mrtev, v rakvi - - " a tu jsem se dal do pošetilého smíchu jako blázen a blábolil jsem, "ovšem, mrtev - v rakvi - kde jinde byl měl mrtvý být?" - Zločin v hrobce nezaujme svou nepříliš důmyslnou stavbou pátrání po zločinu, ani obzvláštním napětím či temnou atmosférou, ale právě svou brilantní lehkostí a zábavností, rychlým a zručným perem popisovanými charaktery a situacemi. Nic vám to nedá, ale velmi příjemně se to čte a na konci máte pocit dobře stráveného času odpočinku v kulisách světa starých detektivek, kde padouši byli tak jako tak elegantní formátu, kontrast dobrého a špatného světa nebyl nijak rozmazán a kde nepřekvapí, že slavný detektiv Fleming Stone se v příběhu objeví až 35 stránek před konce, aby rozluštil záhadné zločiny, které mezitím už poměrně vnímavý čtenář sice objasnil sám, ale to vůbec nevadí, protože Fleming Stone je kabrňák nikoli nepodobný Herculu Poirotovi a jeho nástup na scénu nemohou dámy doprovoditi nežli omámeným Ach! a páni stejně pochvalným zahučením Ah! - Dílo je to schematické, ale nikoli špatné: šedé mozkové buňky se neunaví, ale naopak se odpočinou a nervy jsou jen příjemně podrážděny příběhem tak nepravděpodobným a současně napsaným s jemným humorným nadhledem, až vzbuzujícím sympatizující pobavení. - - Detektivek s Flemingem Stonem - kromě svého dalšího díla - napsala Carolyn Wells celkem jednašedesát a já se už teď těším, že se s její lehkou, ale skvěle zábavnou detektivkou ještě někdy setkám. Přísně vzato, dal bych tři hvězdičky za průměrný příběh, ale dávám čtyři za to, jak skvěle se mi Zločin v hrobce četl.

08.05.2021

Dvojice lehkých dobrodružných románů Krásná vyzvědačka (1925) a navazující Hraběnka Takácsová (1926), jejichž autorem byl spisující pražský poštovní úředník Josef Adler (1896-1950), získaly si mé srdce dokonale. Krásná vyzvědačka byla patrně autorovou prvotinou. Je poznamenána znatelnou naivitou s předvídatelným dějem i chováním hlavním postav, v případě Krásné vyzvědačky i spisovatelskou neumělostí a hlavně poněkud rušivou antimaďarskou linkou a českým vlastenectvím autora, které trochu nešťastně do knihy probublává. Přesto je však dvojice knih velmi okouzlující a jen lituji, že Adler nenapsal další pokračování. Do děje Krásné vyzvědačky vstupujeme jako do bratislavského večerního rychlíku, totiž doslova, protože právě v takovém vlaku se v kupé setkává inženýr Jaroslav Hornof a záhadná krásná mladá žena Hermína Krausová. Bystrý čtenář samozřejmě nečeká, že mu prozradím, čím je Hermína záhadná, protože je to mu již jaksi zcela patrno, i když knížku nečetl. Láska vzplane, Hornof miluje, Hermína miluje. Je zde však řada podivných událostí... Hornof je svědkem únosu a dokonce mučení, jaká je zde však - damned! - role Hermíny? Hornof má vcelku věcný dojem, že Hermína před ním cosi významného a děsivého skrývá. Skutečně je tomu tak a ocitáme na nebezpečném poli česko-maďarské špionáže, na němž Hermína, kdo by to čekal, prokazuje nesmírnou dávku odvahy, chladnokrevnosti, předvídání atd.; je to prostě zdánlivě křehký James Bond v sukních a takové hrdinky samozřejmě milovník lehkého čtiva velmi ctí. - Adler je řazen k průkopníkům tuzemského špionážního románu, předpokládám, že právě na základě této své prvotiny. Krásná vyzvědačka však nedrží jenom linii vyzvědačských dobrodružství, Adler hbitě překračuje pomyslný rámec žánru a po jedné zběsilé honičce v automobilech Hornof - již řádně a bezděky zapletený do vysoké zpravodajské hry, se kdesi v Maďarsku shodou okolností dostává do obrovského podzemního žaláře, kde tisíce vězňů vykonávají utahovanou otrockou poráci. Zde Adler děj prošpikoval scénou jako z černé mše - totiž zasedání tribunálu spiklenců, kterým je podzemní žalář baštou k plánovanému útoku na stát. "Dveře střežené hlídkou za nimi zapadly a Hornof se rozhlédl po místnosti. Zachvěl se, neboť dojem byl příšerný. Před sebou spatřil na podiu dlouhý stůl s třinácti křesly, z nich prostřední bylo širší a vyšší. K této předsednické tabuli přiléhaly kolmo se stran dva menší stolky. V předu pak stála lavice. Všechen nábytek byl natřen černě a černým suknem byl vytapetován celý pokoj. Barva smrti vyplňovala sál, zdála se prostupovati atmosféru a hrozila pohltiti toho, jenž vstoupil dovnitř. Hornof se témeř dusil v záplavě absolutní černě. Dvě věci pouze lišily se barvou od celku: pár bílých svíček obklopujících krucifix na stole a velký obraz, pověšený nad předsednickým křeslem. Obraz ve zlatém rámu představoval v nadživotní velikosti asi deseti až dvanáctiletého hocha a pod ním Hornof četl nápis: ,I. Otto a magyar király.´" - Hornofovi se podaří z podzemního vězení vysvobodit všechny vězně, ale drama pokračuje, protože spiklenci se nevzdávají. - - - Osudy ústřední dvojice sledujeme též ve volném pokračování Hraběnka Takácsová. Krausová a Hornof jsou již sezdáni, pečují o své miminko a nic, zdá se, nebrání jejich štěstí. Jenže dostávají zneklidńující výhružné dopisy a pak do jejich života zasáhne temná tragédie, ta nejhorší, jaká může kdy v život mladé rodiče potkat. A krátce poté Hermína mizí - je kýmsi unesena. Pološílený Hornof se dává do pátrání po únoscích. Hermínu se mu podaří vypátrat, ta se k němu však nehlásí a vydává se za hraběnku řádně provdanou za obskurního šlechtice Takácse. O jaký záhadný komplot se zde jedná? I zde je děj poměrně předvídatelný, ale čtenář se nikterak nenudí a na rozdíl od Krásné vyzvědačky už zde není ono místy citelné neumělé psaní. Špionážní motiv se zde vytrácí, spíše se jedná o napínavý detektivní román s horrorovými prvky. - Josef Adler byl zřejmě zajímavou postavou. Kromě toho, že napsal ještě několik dalších a ve své době zřejmě populárních knih na pomezí braku, tak se za války originálním způsobem zapojil do odboje. jako poštovní zaměstnanec zadržoval udavačské dopisy adresované gestapu, které byly až několik desetiletí po válce nalezeny jeho příbuznými. Josef Adler zemřel na následky spojeneckého bombardování. Podle románu Krásná vyzvědačka byl v roce 19727 natočen němý film režiséra Miroslava Josefa Krňanského, který však takřka rok cenzura odmítala pustit do kin: postavy a státy vykreslené ve filmu totiž příliš odpovídaly svým reálným předobrazům. Film je solidně hodnocený, ale já jsem ho zatím neviděl. Na snímku z filmu představitelé hlavních rolí Bronislava Livia a Jan W. Speerger.

20.04.2021

Dvojice lehkých dobrodružných románů Krásná vyzvědačka (1925) a navazující Hraběnka Takácsová (1926), jejichž autorem byl spisující pražský poštovní úředník Josef Adler (1896-1950), získaly si mé srdce dokonale. Krásná vyzvědačka byla patrně autorovou prvotinou. Je poznamenána znatelnou naivitou s předvídatelným dějem i chováním hlavním postav, v případě Krásné vyzvědačky i spisovatelskou neumělostí a hlavně poněkud rušivou antimaďarskou linkou a českým vlastenectvím autora, které trochu nešťastně do knihy probublává. Přesto je však dvojice knih velmi okouzlující a jen lituji, že Adler nenapsal další pokračování. Do děje Krásné vyzvědačky vstupujeme jako do bratislavského večerního rychlíku, totiž doslova, protože právě v takovém vlaku se v kupé setkává inženýr Jaroslav Hornof a záhadná krásná mladá žena Hermína Krausová. Bystrý čtenář samozřejmě nečeká, že mu prozradím, čím je Hermína záhadná, protože je to mu již jaksi zcela patrno, i když knížku nečetl. Láska vzplane, Hornof miluje, Hermína miluje. Je zde však řada podivných událostí... Hornof je svědkem únosu a dokonce mučení, jaká je zde však - damned! - role Hermíny? Hornof má vcelku věcný dojem, že Hermína před ním cosi významného a děsivého skrývá. Skutečně je tomu tak a ocitáme na nebezpečném poli česko-maďarské špionáže, na němž Hermína, kdo by to čekal, prokazuje nesmírnou dávku odvahy, chladnokrevnosti, předvídání atd.; je to prostě zdánlivě křehký James Bond v sukních a takové hrdinky samozřejmě milovník lehkého čtiva velmi ctí. - Adler je řazen k průkopníkům tuzemského špionážního románu, předpokládám, že právě na základě této své prvotiny. Krásná vyzvědačka však nedrží jenom linii vyzvědačských dobrodružství, Adler hbitě překračuje pomyslný rámec žánru a po jedné zběsilé honičce v automobilech Hornof - již řádně a bezděky zapletený do vysoké zpravodajské hry, se kdesi v Maďarsku shodou okolností dostává do obrovského podzemního žaláře, kde tisíce vězňů vykonávají utahovanou otrockou poráci. Zde Adler děj prošpikoval scénou jako z černé mše - totiž zasedání tribunálu spiklenců, kterým je podzemní žalář baštou k plánovanému útoku na stát. "Dveře střežené hlídkou za nimi zapadly a Hornof se rozhlédl po místnosti. Zachvěl se, neboť dojem byl příšerný. Před sebou spatřil na podiu dlouhý stůl s třinácti křesly, z nich prostřední bylo širší a vyšší. K této předsednické tabuli přiléhaly kolmo se stran dva menší stolky. V předu pak stála lavice. Všechen nábytek byl natřen černě a černým suknem byl vytapetován celý pokoj. Barva smrti vyplňovala sál, zdála se prostupovati atmosféru a hrozila pohltiti toho, jenž vstoupil dovnitř. Hornof se témeř dusil v záplavě absolutní černě. Dvě věci pouze lišily se barvou od celku: pár bílých svíček obklopujících krucifix na stole a velký obraz, pověšený nad předsednickým křeslem. Obraz ve zlatém rámu představoval v nadživotní velikosti asi deseti až dvanáctiletého hocha a pod ním Hornof četl nápis: ,I. Otto a magyar király.´" - Hornofovi se podaří z podzemního vězení vysvobodit všechny vězně, ale drama pokračuje, protože spiklenci se nevzdávají. - - - Osudy ústřední dvojice sledujeme též ve volném pokračování Hraběnka Takácsová. Krausová a Hornof jsou již sezdáni, pečují o své miminko a nic, zdá se, nebrání jejich štěstí. Jenže dostávají zneklidńující výhružné dopisy a pak do jejich života zasáhne temná tragédie, ta nejhorší, jaká může kdy v život mladé rodiče potkat. A krátce poté Hermína mizí - je kýmsi unesena. Pološílený Hornof se dává do pátrání po únoscích. Hermínu se mu podaří vypátrat, ta se k němu však nehlásí a vydává se za hraběnku řádně provdanou za obskurního šlechtice Takácse. O jaký záhadný komplot se zde jedná? I zde je děj poměrně předvídatelný, ale čtenář se nikterak nenudí a na rozdíl od Krásné vyzvědačky už zde není ono místy citelné neumělé psaní. Špionážní motiv se zde vytrácí, spíše se jedná o napínavý detektivní román s horrorovými prvky. - Josef Adler byl zřejmě zajímavou postavou. Kromě toho, že napsal ještě několik dalších a ve své době zřejmě populárních knih na pomezí braku, tak se za války originálním způsobem zapojil do odboje. jako poštovní zaměstnanec zadržoval udavačské dopisy adresované gestapu, které byly až několik desetiletí po válce nalezeny jeho příbuznými. Josef Adler zemřel na následky spojeneckého bombardování. Podle románu Krásná vyzvědačka byl v roce 19727 natočen němý film režiséra Miroslava Josefa Krňanského, který však takřka rok cenzura odmítala pustit do kin: postavy a státy vykreslené ve filmu totiž příliš odpovídaly svým reálným předobrazům. Film je solidně hodnocený, ale já jsem ho zatím neviděl. Na snímku z filmu představitelé hlavních rolí Bronislava Livia a Jan W. Speerger. - Čtěte.

20.04.2021

"Vesmírový román budoucích časů" Král Marsu od Františka Pintery (1. vydání 1939) sliboval již podle podtitulu vynikající zážitek a věru nezklamal. Čtveřice cestovatelů se ve speciální létající kouli vydává na průkopnickou cestu do vesmíru, kde se málem srazí s kometou, nicméně šťastně doletí na Mars. Tam se pozemšťané zapletou do války místních národů. Pomocí generátorů "všespalitelných paprsků" které si astronauti přivážejí na svou obranu ze země, víceméně vyhladí zákeřné rudě zbarvené plemeno přívrženců Elufataji, zéky eufatálského a osvobodí též ujařmený lid trpaslíků Simmaků, žijícíh v podzemí Marsu. Trpaslíci zato cestovatele obdarují drahokamy a sochami, které obrovskou rychlostí vyrábí sám jejich uměleckým nadáním vybavený stařičký král a výprava se může triumfálně vrátit zpátky na Zemi. Přistávají na české hoře Řípu, lidstvo je u vytržení, stejně jako jsem já byl u vytržení, když jem to četl. Dvěma Marťanům, které kosmonauti přivážejí s sebou jako trofeje, se na Zemi zalíbilo, živí se totiž ovocem a ovoce pozemské jim chutná. Věru, ani Neználek na Měsíci nemohl zažít zajímavější příhody. - Sluší se zmínit o některých zvláště vydařených momentech. Vynálezcem koule, která se přemisťuje vesmírem pomocí radiového signálu, je český "inženýr, rek, hrdina" Karel Loveský, jeden z nejodvážnějších inženýrů radiotechniky. Druhý do výpravy do kosmu uspěl v konkursu (neptejte se proč, netušil to zřejmě ani autor sám) anglický dobrodruh John Bull. Třetím se stal kněz pater Bonufacius, vlastním jménem Josef Zásmucký, kterého omrzel život a přál si uniknout ze světa, což si myslím je pro let do vesmíru dostačující kvalifikace. - Vnitřek radiové koule sestává ze tří prostor: spíže, pracovny a ložnice. Koule jest opatřena zařízením na vyvrhování různých předmětů a ocelovou všeuchopitelnou rukou - tak to je asi jasné, bez toho by to nešlo. V kouli se nakonec vyskytne ještě černý pasažér, jímž je slečna Soňa Lanínová, která miluje Loveckého a nechce jej ani na chvíli opustiti. Lovecký je však krátce před cestou do vesmíru - startuje se z úpatí Mount Everestu - unesen neznámými muži a vězněn. Protože - ó přešťastný osude - však Lovecký nachází ve své cele na stolku nůž a v kapse - a to je už přímo neuvěřitelné - zapomenutý pilník, vmžiku ze svého zajetí uniká a cestě na Mars tak již nemůže nic brániti. - Kosmonauté nastoupí do koule a rozdělí si úkoly: Lovecký si bere na starost přístroje, Zásmucký záznamy, a Bull kuchyni. Není nad včasné vyladění pozic v týmu. - Brzy po startu se odehraje mezi kosmonauty během přípravy večeře na radiovém vařiči pozoruhodná debata o nejzazších tajemstvích vesmíru. "Napravo vidíte to sedmihvězdné souhvězdí?" tázal se Loevecký. "Ano, vidím," přisvědčil Zásmucký. "To je Orion, nejkrásnější souhvězdí naší oblohy, když je u nás pozorujeme ze země. Nyní zřetelnosti pozbývá, u nás krásna. Pod námi je Velký vůz s Polárkou." "Která jest Polárka?" přerušil řeč Zásmucký, pohlédnuv také dalekohledem do vemsíru. "Podívejte se na zadní kola vozu," vysvětloval mu Lovecký," a naneste vzdálenost zadních kol osmkráte ve směru zadní osy (...)"atd. Dobrodruh Bull se ještě jako správný zkušený astronom potáže kapitána lodi Zásmuckého, jaká je vzdálenost Země od Slunce. - Na kometě, které se jako zázrakem vyhnou, spatří žalostné bytosti s jedním okem a jednou nohu a křidélky. Dýchatelnost na kometě je dobrá; poutníci vesmírem ji testují tak, že do venkovního prostoru vypustí z koule jednoho z ptáčků, které se pro ten účel přivážejí ze Země. Ptáček venku poletuje, takže OK. Též na marsu je kyslík, což je super. Kosmonauti se na rudé planetě v krátkosti naučí řeči Marťanů, zjištují, že zdejší rostliny se dají jíst a jsou docela chutné. Obyvatelé Marsu mají typická vesmířanská jména, jeden se například jmenuje Sydeník. Boje na Marsu jsou strašlivé. "Marťané zavyli a jali se mlátiti do koule troubelemi. Simmakové, uslyševše jméno Elukajovo věděli, že mají co činiti s nepřátely. Vyhrnula se jich celá spousta z chodby a obklíčivše Bukaju a jeho vojsko i s Elukajou, vrhli se na ně a pobili je. " - Návrat hrdinů na Zemi je slavný. "Celá mračna aeroplánů plula nad Řípem a okolím, každý se snažil aspoň blesknutím oka spatřiti tytpo slavné lidi. Ženy jako vždy zasypávaly tyto slavné muže důvěrnostmi a hleděly si je získati. Jedna druhou předbíhala v lichocení a zdvořilostech." - František Pintera věnoval svůj spis zesnulému Karlu Čapkovi, který se hádám musel po takovém odbdarování v rovu neklidně zavrtět. Autor sám nabízí v knize formou inzerátu zájemcům léčení tuberkulózy, protože "dovede sám zjištěnou chorobu vyléčiti tak, že plíce zůstanou zdravé a zajizvené." - "Pluli vesmírem bohati a šťastni. Štastnou cestu." I vám přeji další štastnou cestou, pokud se dostanete ke čtení tohoto báječného díla Františka Pintery, mistra pomateného pera. Zřejmě se mi ještě nestalo, že bych při čtení sci-fi románu kuckal - nikoli kovidem, ale smíchy. Vydala knihtiskárna Karla Hylského v Uherském Hradišti.

18.04.2021