Tomáš.K
komentáře u knih
O zkáze Británie
Gildas
Edice spisu O zkáze Británie představuje pro české čtenáře významný pramen, jež nabízí zajímavý pohled na ranou anglickou historii. Úvodní studie čtenáři neznalého reálií raně středověké Anglie celé téma důkladně a čtivě představí. Nejen že čtenáře detailně s pramenem a jeho autorem seznámí, ale zároveň ho uvede do dobového politického kontextu. Studie rovněž přináší přehled historiografických debat spojených s tímto tématem. Lze ji proto ve srovnání s jinými úvodními studiemi této ediční série, např. studie překladu Albigenské historie, považovat za exemplární
Vzhledem k tomu, že nejsem absolventem latinské filologie, nemohu posoudit kvalitu překladu díla. Nicméně lze poznamenat, že text splňuje všechny standardy kritického vydání. Citace z Bible, které Gildas používá, jsou řádně označeny kurzívou a v poznámkovém aparátu jsou uvedeny v originále.
Navzdory uvedenému je třeba zdůraznit, že se jedná o značně specifický pramen, jehož četba je vzhledem k hojnosti biblických, zejména starozákonních, citací poněkud náročná. Avšak i přes tuto obtížnost je Gildův spis hodnotným příspěvkem do ediční řady Memoria medii aevi a zaslouží si vaši pozornost.
Básnické dílo: Historiografie a legendy
Hrotsvita z Gandersheimu (p)
I přes Hrotsvitinu orientaci na domácí události okolo Oty I. a absenci dějů v okolních zemích přinášejí obě historické skladby alternativní pohled na otonskou dynastii. Pro nás mohou být zajímavé kupříkladu díky autorčině zmínce o sestře první Otovy manželky Edith („S ní poslal za moře i její sestru, Adiva jménem; ta byla mladší, a menší byly i zásluhy její”). Ta by dle českého numismatika Pavla Radoměrského mohla být první manželkou Boleslava II.
Neméně zajímavá je první kniha, ve které se například dozvídáme o událostech v Córdobském chalífátu. Prolíná se jí motiv neustálého boje dobra se zlem, jenž je ve všech legendách nápadný. U legendy o sv. Theophilovi a sv. Basileovi se dokonce objevuje faustovský motiv smlouvy s ďáblem.
Publikace splnila mé očekávání. Jedinou slabinu vidím v tom, že neobsahuje druhou knihu Hrotsvitina díla. Pro duchovní dramata bychom museli sáhnout po překladech starších.
Příručka pro syna: Ideální portrét šlechtice karolinské doby
Dhuoda
Jedná se o pramen z Francké říše první poloviny 9. stol., přeložený českou medievistkou Janou Daňhelovou, v edici Arga Memoria medii aevi. Tento pramen je pro nás velice zajímavý, neboť poskytuje vhled do vztahu milující matky Dhuody (asi 803-844), na svou dobu velmi vzdělané šlechtičny, a syna Viléma, kterého dlouho nespatřila, protože působil ve družině západofranského krále Karla Holého. Kvůli tomu, že nemohla ovlivňovat jeho výchovu, odvážila se sepsat pro svého syna zrcadlo/příručku, inspirovanou slavným dílem sv. Augustina „Enchiridion“ a spisy dalších církevních otců. Nejen, že se tedy jedná o dílo napsané ženou, manželkou septimánského (JV Francie) vévody Bernarda, ale samotná příručka reflektuje reálné dobové uspořádání nastupujícího feudalismu, tj. nevychází jen z křesťanské morálky jako většina zrcadel. Příručka je také koncipována jako věčná památka Vilémovi na milující matku, která se obává blížícího se konce. Obsahuje Dhuodin epitaf a také žalmy, které chce, aby pro ni zpíval.
Samotné dílo je velmi osobní a plné emocí, které z textu vystupují ještě dnes. Dhuoda trpí, protože je odloučena od svého syna Viléma a také jeho mladšího bratra, o kterém nemá žádné bližší informace, dokonce nezná jeho jméno. Mezi oblasti, do nichž se při výchově syna v díle obrací, patří poučení o církvi, obecná poučení o Bohu, jak chovat úctu k nejbližším (a to jak v rodinném, tak dvorském kruhu), jaká mají v křesťanské nauce symboliku různá čísla, jak se má chovat v ženám, chudým atd.
Dílo, dle informací v textu, napsala (zřejmě text pouze diktovala) mezi lety 841-843, během válek mezi syny zesnulého císaře Ludvíka Pobožného Lotharem I., Ludvíkem II. Němcem a zmíněným Karlem II. Holým. Její manžel Bernard v těchto konfliktech lavíroval svou podporou mezi Pipinem II., vnukem Ludvíka Pobožného, který smrtí svého otce r. 838 přišel o akvitánské dědictví, a Karlem II. Holým, dědice západní části říše. Bernard se nejprve stavil na stranu Pipina II., ale po jeho přemožení odpřísáhl věrnost Karlovi a svého jediného syna Viléma mu svěřil k výchově. Přes toto urovnání vztahů však nakonec podpořil další povstání Pipina II., který odmítl rozdělení říše dle Verdunské smlouvy, za což jej nechal Karel Holý roku 844 popravit. Syn Vilém se rozhodl následovat svého otce v podpoře Pipina II. (čímž se paradoxně dostává do rozporu s Dhuodiným výchovným spisem) a také on byl v Barceloně popraven.
Další životní osudy Dhuody neznáme. Je pravděpodobné, že zemřela někdy v polovině čtyřicátých let, krátce po dokončení své příručky, neboť sama se v ní svěřuje o svém špatném zdravotním stavu. Konec pozemského bytí je prý už nadosah. Co se jejího mladšího syna týče, je pravděpodobné, že se jmenoval Bernard, a jeho syn Vilém „Zbožný“ založil benediktinský klášter v Cluny.
