PetrMotýl komentáře u knih

Četl jsem po mnoha letech, v překladu Vladmíra Henzla ve vydání z r. 1957. Ten překlad byl nostalgie sama, ilustrace Jana Janovského jsou tak napůl mezi nostalgií a karikaturami „buržoazních poměrů“. To nejdůležitější, text muže jménem Jerome Klapka Jerome, je úžasný. Vtipný, přesný v drobných postřezích i v charakteristikách postav. Lidská povaha se příliš nemění a Jerome Klapka Jerome ji uměl vystihnout. Překvapilo mě, kolik místa v knížce, kterou jsem si pamatoval především jako humoristickou, je věnováno poezii, v popisech řeky či krajiny a míst u řeky. Překvapil mě i procítěný a obeznalý vztah k anglické historii. Jerome Klapka Jerome nebyl jen humorista. Ovšem v humoru byl nejsilnější a humor je důvodem, proč se ta knížka dodnes čte. Nejvíc jsem se nasmál v předposlední kapitole, která je věnována rybářské historce o největším pstruhu, jaký kdy byl v Temži uloven. Ale v té knížce je toho spousta, nejen o plavbě po řece, a je tam pro každého něco, ale není to zmatek, všechno to drží pěkně vyváženě pohromadě, každé ingredience je přesně akorát. A ta knížka je šťastná a radostná. A vlastně zázračná. Vymykající se z autorova rozsáhlého díla, hvězdná plavba Jeromeho, Jiřího a Harrise.

Četl jsem tu knížku, myslím, potřetí. Poprvé, když mi bylo něco před třicítkou. Odkazy v textu japonského autora mě tehdy upozornily na čínské příběhy, z nichž ty japonské vycházely – přečtel jsem si tenkrát a opakovaně jsem se pak vracel k Podivuhodným příběhům z čínských tržišť a bazarů v překladu Jaroslava Průška. Pivoňková lucerna je jiná než Průškovy čínské příběhy, vlastně jde o těsnopisný zápis tisíci repríz vypilovaného vystoupení profesionálního vypravěče příběhů. V r. 1884, kdy byl údajně zápis učiněn, byla negramotnost v Japonsku značná, ke knize širší vrstvy teprve směřovaly. V současné společnosti stojíme uprostřed opačného procesu, návrat od psaného textu k vyprávěnému slovu je evidentní, má to ale jiný rozměr: elektrizovaného obrazu. Nicméně jen slepý by neviděl, že Sanjútei Enčó používá takřka stejných prostředků jako autoři soudobých filmů či seriálů. Vypráví silný příběh o lásce, zradě a pomstě a také o moci peněz, pro jejichž získání se sahá k vraždě. V každé kapitole je pro čtenáře připraven překvapivý zvrat v ději nebo v pohledu na jednání postav, či odhalení, že postava je vlastně někdo povahově jiný, než jak to vyhlíželo. Případně se nenadále vyjeví, že ten, kdo se právě jiného chystal připravit o život, je vlastně jeho nejbližším příbuzným. Pivoňková lucerna je ovšem vyprávěna literárně excelentně, byť maximálně stručně. Nic povrchního v té knížce není. A všemocný osud, který řídí život a smrt, tu je skutečně osudem, jak ho všechny postavy textu i jeho autor vnímají: jako součást své skutečnosti a jim vlastního světa. Příběh je to strašlivý a strašidelný. Ale radost ho číst.

1 08.11.2023

Letos v létě jsem se na dovolené v Jindřichově Hradci poprvé setkal s dílem výtvarníka a literáta Vladimíra Holuba, a sice v expozici Muzea Jindřichohradecka. Pokud jde o literární dílo, vyšel Vladimíru Holubovi jen malý výbor, a to posmrtně, dva roky po sborníku nazvaném Rozpomínky. Bylo by pěkné, kdyby vyšel výbor rozsáhlejší a rovněž by si Vladimír Holub zasloužil velkou monografii věnovanou jeho výtvarnému dílu. Sborník Vladimíru Holubovi věnovaný je záslužná věc. Ale chtělo by to ještě něco víc. Vladimír Holub byl umělec typu Josefa Váchala, Bohuslava Reynka či Vladimíra Boudníka, umělec žijící si zcela po svém a stranou oficiality. Byl to v mnohém úděl, taková byla doba. Na rozdíl o jmenovaných osobností Vladimír Holub širšího ohlasu nikdy nedosáhl, ač měl své příznivce a obdivovatele. Zasloužil by si vejít do dějin českého umění a zaujmout v nich významné místo, které mu právem náleží.

16.12.2023

Radostný „objev“ v antikvariátu. Autorku ale už dávno objevil Hollywood – či se ona objevila v Hollywoodu. A to je pěkné, že tak umělecky kvalitní kniha měla i své období širší popularity a autorka svých „deset minut“ slávy. Je to poctivě udělaná literární práce, precizní řemeslo. Je to velmi čtivé. A v první polovině knížky je to i velká literatura. Klasický americký příběh o svobodě ve velké, vlastně ještě pořád neznámé zemi, o svobodě a cestě po nebeských pastvinách, se tu spojuje s mýtem o tom, že i ten nejchudší Američan může vlastní prací vydělat veliké peníze. Na tomto známém, ovšem v této knížce velkolepě pojatém půdorysu se opravdu zvláštně - v první části knihy - prolínají dvě roviny. První rovinou je řeka Mississippi v čase parníků doby předželezniční, řeka, která je vypravěčem, hlavním hrdinou, kouzelným pláštěm, z kterého se vynořují desítky epizodních postav a drobných příběhů a historek. Druhou rovinou je typická židovská mišpoche, ač jí původ z národa vyvoleného autorkou přiznán není, ale evidentně tu spisovatelka popisuje, co odmalička dobře znala a co výstižně a s láskou, která ovšem umí být i značně kritická, promítla do vylíčení rodiny, která provozuje říční divadelní společnost: včetně lodního kapitánství. V druhé části knihy, o něco kratší, autorka řeku Mississippi opouští - a už to není tak úžasné, už jen to jen kvalitní literatura, nikoliv psaní takřka zázračné.
Plout po té velké řece četby, plout po ní plout ve vousu Otce Vod.

16.12.2023

Próza z raného období autora, ve srovnání s tím, co přišlo později, méně patafyzická, méně hravá, méně fantaskní. Převažuje realismus, trpkost a deziluze. Není divu, příběh se odehrává těsně po první světové válce. Válka je sice v knížce zmiňovaná jen okrajově, nicméně všeobecné zklamání, hořkost a ztráta iluzí, které válka způsobila, to je základní tón Posledních dnů. Proto i název: jako kdyby už nikdy nic nemělo být. Jako kdyby nezbývala už žádná naděje.
Z hlediska literární historie v knížce – po svém – Queneau líčí v jedné z linií textu pařížský dadaismus, mnohem méně konkrétně, než jak vzpomíná na počátky surrealismu v próze Odile.
Mám tvorbu Raymonda Queneaua velice rád, nad Posledními dny jsem zažil ale o něco méně čtenářského potěšení, než nad jeho knihami povětšinou zažívám.

16.12.2023

Marek Toman začínal jako slibný básník, poezii ale brzy opustil, což jsem mu, přiznávám, nikdy neodpustil. Což jistě není ideální, neboť: „Kdo stojí o lásku, přikrývá přestoupení, ale kdo je přetřásá, rozlučuje důvěrné přátele.“ Ano, kdysi jsme s Markem Tomanem bývali přáteli. Ale to už je hodně dávno.
Žralok je symbolem tvora nepřátelského. V duchu názorů žraloků jeví se mi být napsána kniha Marka Toman. Samá politika, velmi málo literatury. Takřka všechny postavy knihy jsou cynické a amorální, či alespoň pragmatické a konformní. Historické osobnosti jsou pojaty bulvárně znevažujícím způsobem – Julius Fučík, fotograf Robert Capa. A tak dál.
A především je to literárně ploché a kostrbaté, šedivé, frázovité, nevýrazné. Ale jistě, že jsou i horší knížky. Ale nějak si nemohu pomoci a měřím metrem talentu, který na počátku své literární dráhy autor nesporně měl.

Literární „objevy“ se s blížící se šedesátkou nekonají příliš často. O to víc potěší. Ztracené ráje takovým setkáním byly. Knížka mě vtáhla a už nepustila. Nad prvním ze tří oddílů románu jsem byl úplně u vytržení. Dvacetiletého mladíka, který se chce stát malířem, ale doposud žil zcela obyčejně a všedně, zaměstnává jeho strýc ve svém kabaretním čísle indického kouzelníka. Před hlavní postavou a před čtenářem se otevře zvláštní svět anglických estrádních divadel, píše se rok 1913. Artisté, komici, zpěváci, kouzelníci střídají angažmá po týdnu po anglických městech. V každém z těch měst je sál, v němž střídající se varietní program běží po celý rok. Nádherně barevně a citlivě popisuje J.B. Priestley idylku, kterou má zakrátko rozmetat první světová válka. Vykreslení celé galerie postav je naprosto přesvědčivé a strhující, stejně tak vylíčení atmosféry divadelních sálů, hotýlků pro herce, přípravy představení, kouzla potlesku. Když údiv hlavní postavy zmizí, a ta se v druhém oddílu knížky včlení do divadelního světa, když se místo ideální první lásky k mladičké tanečnici objevuje na postelové scéně zralá herečka, protiklad, na kterém autor stavěl, údiv, s nímž zároveň s hlavní postavou čtenář sleduje lesk pódia a komplikovanost zákulisí, v tu chvíli mizí. A už to není úplně ono, ale pořád je to dost a dost dobré až do konce, jen tam poněkud vykukuje řemeslo. Řemeslo, které by, jak sám J.B. Priestley opakovaně zdůrazňuje při líčení vystoupení indického kouzelníka Ganga Duna, divák – ani čtenář – postřehnout neměl. Ale i tak: bravo, bravissimo!

06.11.2023