PATRIC komentáře u knih

To datum narození u Táborského není překlep! Tenhle pán, filmař - točoman celoživotní žije v Torontu, té veliké daleké zemi, jejíž jméno jest Canada. Ale starou vlast pilně navštěvuje...

26.01.2024

Jediná kapka whiskey
Aneb –
Budu mít na pohřbu plačky? Budou pro mě slzy ronit?

Je mnoho i písemně doložených názorů spisovatelů a myslitelů na knihu Jamese Joyce, Plačky nad Finneganem. Nabokov např. ji přirovnává ke chrápání ve vedlejší místnosti , ten obraz se mi líbí, i když Plačky moc ne. Připadají mi nějak křečovité, asi jako ten oblíbenej Kaplan co má třídu rád. Ale o to tu teď nejde.
Žádný z těch názorů na knihu se ovšem netýká původní irské balady, která byla pro Joyce předlohou – přitom ta se mi líbí nejvíc. (Balada – komedie?)
Ten příběh je o jediné životodárné kapce whiskey. Při pohřební hostině (anglicky wake, což ovšem znamená také „probuzení“, tento význam se ale většinou v překladech nezohledňuje) do úst mrtvého těla ukápla whiskey, načež mrtvý ožil.(Wikipedie)
Když jsem si uvědomil, že tedy rakev s mrtvým musela být v místnosti, kde se pláč a hodování odehrávalo, vzpomněl jsem si na jednu svou starou známou a napsal jsem jí, aby mi napsala, jak to vlastně bylo.
Pozor! Upozornění pro ty co málo čtou – tady začíná mystifikace! Pochopitelně jsem v r. 1924 nemohl mít v Irsku známoubyl jsem na houbách, mojí mamince byl rok.
A za pár dní mi přišel dopis:
(jenom jako, chápete?)
No, ahoj, Martinevčera ten můj trouba přišel na skrýš v kredenci, kam před ním schovávám penízky, naštěstí jen na tu malou skrýš, velkou nenajde. Vázičku vyprázdnil , peníze propil a přitáhli ho na práh kumpáni jistě hodně po půlnoci. Podrželi ho, opřeli o vrata a zmizli. Otevřela jsem mu, padnul dovnitř. Měla jsem v ruce velkou vařečku na vyváření prádla, že mu jich pár nasolím, ale byl hodnej, tak mi ruka klesla. Už takhle má dost a bůhví jak ho ráno budu budit do práce. A tam jít musí.
Druhý den ráno odešel v klidu, pak i děti a já myslela na řezníka, že mu dlužím a že dlužím i za látku Madlence na kabátek. A kde to teď vzít?
Prala jsem prádlo a zašívala jsem, když přišla Pipsi z hájenky, abych s nima šla brečet na Finnův pohřeb. Ten moula lez lízlej na lešení a spadnul z něho. Jak může bejt dobrej zedník takhle blbej
Kolik nás plaček bude, ptala jsem se jí a potom – a dá mi někdo něco?
Odpověď byla dobrá, dluhy z toho co dostanu za pláč zaplatím a ještě něco málo zbyde. – Tak chceš? Ptala se Pipsi. Tak ano, řekla jsem, ano, chci. Ano.
Nejvíc mě překvapilo co? Že tam s náma bude bulit ta kráva Gerty, to ne, to jsem čekala, ale že vystaví nebožtíka v rakvi přímo na pohřební hostině mě překvapilo. To se běžně nedělalo. Musela jsem se jít podívat a Finn ani moc mrtvě nevypadal, jen se nehejbal. Jenže tuhej byl a už mi nikdy nestrčí ruku zezadu pod sukni, ani mi nebude tajně hladit nohy, nepodívá se, chudáček, těma očima, modrýma jak otevřený nebe no a to už jsem brečela, ani jsem nepotřebovala tu cibul co jsem mnula rukou v kapse zástěry.
Anna na mě překvapeně koukla a začala bulit taky a za chvilku už jsme koncertovaly a slaně kapaly svorně, všechny čtyři. Jistě si ten parchant občas šáhnul i na ty druhý, napadlo mě, víš, Martine, no, v tomhle ti byl dost podobnej Ale co, řekla jsem si, teď už je to jedno.
Potom chlapi chodili k rakvi a Finnovi připíjeli. Nás si moc nevšímali. Taky na nás toho nebylo moc ke koukání, brečící ženský celý v černým, černej hlouček.
Poslední šel k rakvi zrzavej Orm s velkým panákem, pěkně už byl naťuknutej, svítily mu oči a jak Finnovi připíjel, ušplíchla mu kapka whisky a dopadla mrtvýmu rovnou na pusu.
A já jsem ti měla najednou pocit, že chudák Finn není mrtvej, že se začne pomalu hejbat a chlapi mu pomalu pomůžou z truhly ven a von Finn se pak doopravdy začal pomalu hejbat, nejprve zamrkal jak kulihrášek a já jsem vyjekla a zatahala jsem za rukáv toho svýho, aby se otočil a podíval a všichni čuměli co se děje
Pak k nám přišel strejda z dědiny, té horní, Finnův příbuzný a dal nám peníze, o který už jsem se začala bát. A vlastně nás pak skoro vyhnal pryč
To ostatní už asi znáš, ty muj starej známej a milej Martine. Píšu ti, jak vidíš, nejen z dálky, až z Irské země, to myslím jako hlínu, teď, ale i proti času. A i když zedník Finn pak po „smrti smrťoucí“ ještě žil a dělal hezkých pár let, tobě dám jednu dobrou radu – když jsi lízlej, nelez na střechu, ani na lešení!
Tak to vidíte. Dopis sem dávám skoro celý, až na dvě trochu citlivá místa, která se mi nepodařila dobře upravit pro mravopočestnou mládež a proto jsem je vyjmul. Vyňal? Ale odkud, to vy asi ani nepoznáte.
A pro ten krásný dopis jsem se rozhodl vzít si Joyce znovu na noční stolek a občas před spaním otevřít, zalistovat. Ale ouvej! Hned první večer jsem vážně uvažoval, jestli bych chtěl mít na pohřbu plačky a v noci se mi pak zdálo, že o tom jednám s Thomasem Mannem.
„Milý hochu“, řekl mi kupodivu, vždyť to, co bude potom, Tam, už vám může být jedno. A řekl mi to česky.
Ano, tím koncem končí všechny konce.

Technická poznámka – Thomas Mann/ a jiní němečtí spisovatelé/ – se stal při svém útěku před nacisty československým občanem. Je to tedy náš, československý nositel Nobelovy ceny míru za literaturu, abyste věděli.
O knize Jamese Joyce, Odysseus Thomas Mann prohlásil, že je to román, kterým končí všechny romány.

2 25.01.2024

Jane Austenová – Pýcha a predsudek(Pride and Prejudice, prel. E. Kon-drysová, originál vyšel vr. 1813) Pýchu a Emmu jsem cetl jako kluk, a když jsem se kAustenové vrá-til, cekalo me prekvapení... Vždyt to je jasná cervená knihovna!, ríkal jsemsi. Ano, co se týce koncu, snad.Myslím, že jsem vprubehu let precetl všechno, co bylo preloženo.Pýchu mám porád nejradeji.A nekdy po tricítce jsem vní zalistoval a cetl, jak jde Elizabeth zaotcem kvuli požehnání
A pak jsem nalistoval další místa, kde vystupuje pan Bennet, a jak jsemse chechtal, uvedomil jsem si, jak dobre se Paní Jane musela bavit pripsaní. A mel jsem podezrení, že si (a nejen ze svých postav) delá legraci.„Nu dobre, holcicko,“ prohlásil nakonec. „Už nic neríkám. Je-li tomu tak,pak si te zasluhuje. Nemohl bych se stebou, smou drahou Lízinkou, roz-loucit kvuli nekomu, kdo by te nebyl hoden.“ Aby dokreslila príznivý obraz,vyprávela mu pak, jak se pan Darcy dobrovolne ujal Lydie. Vyslechl ji svel-kým úžasem.„Dnes vecer se dejí samé zázraky! Je to tedy všechno Darcyho zásluha –on na to dal peníze, primel Wickhama kženitbe, zaplatil mu dluhy a koupiljmenování! Tím lépe. Ušetrím si tak spoustu nepríjemností i výdaju. Kdybyto býval zarídil strýcek, byl bych mu to musel zaplatit.Tihle vášnive zamilovaní ženiši berou všecko na sebe. Zítra mu reknu,že se sním vyrovnám, on bude blouznit o tobe a vykládat, jak te miluje,atím celá ta záležitost skoncí.“ Pak si vzpomnel, jak ji pred nekolika dnyprivedl do rozpaku, když jí precetl dopis od pana Collinse, a zacal si ji kvulitomu dobírat; nakonec ji propustil a vyprovodil ji ke dverím se slovy: „Jestlisi ješte nejaký mládenec prijde ríct o Mary nebo Kitty, pošli ho za mnou, žemám práve cas.“A zatímco muži bez zábran popisují, jak se chovají ženy – samy mezisebou, Austenová to nedelá, ani kdyby to bylo žádoucí – Bingley sDar-cym asi mluví, Darcy a pan Bennet jiste mluví sWickhamem, ale my seo tom dovídáme jaksi zprostredkovane. VEmme si Knightly taky nepo-hovorí sjejím otcem.JaneAustenová,by setotižmusela prestrojit, abypo veceri mohla opustit dámy a zapálit si doutník a tak se dovedet, o cem a jak mluví muži – když jsou mezi sebou. Nebo by si musela vymýšlet. Skvelá autorka detektivek P.D.Jamesová(detektiv Dalgliesh)má jakoprílohu ve své knize Život nejsou jen vraždy(Time To Be in Earnest,prel.J. Vanek) prílohu c. 2, kde Austenové Emmu vypráví jako detektivnípríbehVtipné a chytré.
omlouvám se, tohle při přesunu dělá Word

13 14.01.2024

Ten první díl byla naše rodinná kniha. A myslím na ni dneska stejně jako před padesáti lety a jdu lesem, kde ztratit se by dalo spoustu práce a v dalších dílech sleduju moudření starého Daga a můj atelier někdy připomíná doupě Daga Mladého.
Stromy tu byly dřív než my lidi a budou věčně zpívat, i když my už tu nebudem.
Nic není stejné, žádný vítr není stejný, takže není stejný ani ten zpěv.
Ale co věčnost? No ano, věčnost nemá srovnání, takže je stejná...

5 11.01.2024

Myslím, že jsem od G. Greena četl všechno a Cesty s tetičkou patří k mým hodně oblíbeným - je pravda, že řada legrací i myšlenek mi nedošla napoprvé...Z těch s nimiž jsem o tetičce mluvil ,nikdo nepochopil, že tetička není tetička, ale...A Curran, který jako psí kněz neuznává rozvod - psí - ach, chechtám se i teď...
A v jakési reminiscenci mi přichází vzpomínka na knihu E. Waugha - Drazí zesnulí, ale probůh, nedejte se tím názvem oklamat...

Knihou listuju už po několikáté a budu se ještě vracet a ověřovat. Určitě stojí za to, konečně se o sobě dovídám relevantní věci - doporučil bych ještě Sobecký gen a Teorii memů paní Blackmoreové, tu si budu muset trochu oživit. Když přidám ještě CHování pana Sapolskyho, mám na next year docela dobrý plán...
Přeju dobrý rok!

4 30.12.2023

Kolik lidí - tolik druhů erotiky. Samozřejmě- celou řadu sexuálního chování máme společnou, ale části a detaily jsou jedinečné - důležitá je odvaha intimní věci vůbec zmiňovat, ptát se na ně, být k nim racionální, lze -li to vůbec. Myslím často na M.Plzáka a jeho klidný, až věcný přístup.
A to čemu se nepřesně říká - úchylky! Dnes je to možná směšné, ale rozdíly tady jsou propastné - co jednomu libé je, v druhém vzbuzuje odpor - je třeba se dohodnout...
jenže - jak - když o TOM "se nemluví"?
Pro ukázku část z rozepsané knihy Jak se říká báseň -

Tak jsem si hned představil ženu Básníka, tu kouzelnou, málem nadpozemskou bytost, líbeznou múzu, která za ním jednoho krásného večera přijde, svůdně oblečená a položí mu u sklenky vína pár otázek:
Chtěl bys svázat, nasadit pouta, zlato moje?
Mám ti dát pod polštář svoje dnešní kalhotky?
Měla bych se tvým přátelům ukázat nahá?
Chtěl bys, abych ti nařezala, miláčku? Nebo mám být bita já?
Mám si vzít na tělo gumové prádlo? Košili z latexu?
Chtěl by ses dívat, když
Copak jí asi odvětil?

1 27.12.2023

Nedávno jsem se dopočítal, že Seifertovy verše říkám už přes čtyřicet let.
Ještě si pamatuju kus naší první básně- Hora Říp.
Měli jsme tedy a snad mít ještě i budem – společnou cestu.
Přitom osobně nejblíž jsme k sobě měli, tehdy ještě s živým básníkem, když jsme se přestěhovali do Debrna. To totiž leží na Seifertové byvší pěší trase z Kralup do Prahy. (čti Všecky krásy světa)
Tenkrát jsme mu se ženou napsali a pozvali ho k nám a on nám odpověděl, že už moc nevychází.
Původně jsem chtěl vyprávět, proč ho mám rád a proč rád přednáším právě Seiferta-no, snad někdy jindy.
Dnes je v módě sestavovat všelijaké žebříčky, hledat pozoruhodnosti a já vím o dvou.

Za prvé - přestože patřil k nejslavnějším lidem u nás, zůstal po celý život slušným člověkem.

A věc druhá- přestože měl za sebou chválené a obecně přijímané dílo, ve zralém věku se na čas odmlčel a vrátil se - změněný začal psát volným veršem a zůstal u něho. On, bytostně básník zpěvu, opustil to, co uměl, to zavedené, a šel novou cestou. (Halleyova kometa, Koncert na ostrově)
Ale přes tuhle podstatnou změnu, JE to pořád Seifert a poznáte ho.

Ezra Pound kdysi napsal (asi necituju přesně), že hudba chřadne, jakmile se příliš vzdálí od tance a poesie že chřadne, když se vzdálí od hudby
To se panu Jaroslavu Seifertovi nestalo.

Letos v létě jsem jednu jeho báseň sděloval známým, a když jsem jel domů, tak on mě shora, z obláčku pochválil za dobrý přednes. (To nemyslím tak docela jako vtip!)
Tak jsem se druhý den vydal na procházku a na travnaté cestě mezi poli u šípkového keře jsem tu jednu báseň řekl ještě jednou- jen pro něj. (A pro sebe, no jistě!)
Možná ji někdy řeknu i vám. Patří ještě k těm veršovaným, je smutná a je ze sbírky Jablko z klína.

mimochodem - Všecky krásy světa je část arie Kecala z opery Prodaná nevěsta - nejkrásnější opery na světě.

5 27.12.2023

Moc se mi líbí! Zvl. setkání prodejního textu a poezie...Autora pozvu jako hosta do své knihy Jak se říká báseň

1 19.12.2023

v r. 75 jsem ve škole oznámil, že chci maturovat z latiny - na humanitní větvi gymnázia. Komouši to nepodporovali, takže bylo předem nutno předložit seminární práci. A tak jsem se seznámil s pánem jménem Catullus. Od r. 75 už nějaký čas uplynul, viďte, ale to není
nic proti víc než dvěma tisícovkám let, které uplynuly od časů Catullova trápení s Lesbií, kterou navždy proslavil. Ten čas - kolik generací se vystřídá za dva tisíce let?
A druhá věc - to trápení s láskou, zmatení, kolísání mezi něhou a nenávistí - vždyť to tak máme pořád, říkal jsem si v r.75 a jak to máme dneska? Jinak?
Tenkrát jsem si asi čtyři básně přeložil, ovšem volným veršem a podle starých přebásnění do češtiny. No, to staré vydání i básně odnesl"divoký času vztek" takže už si vzpomínám jen na
- Lesbie, ty mrcho, zbiju tě, že se nehneš! Seřežu ti...
Ne, neodcházej, miláčku, nic nechci, než tě líbat, hladit,
já nevím co to je, a co se mi to děje...

Takhle to slavné Odi et amo dopadlo. Jedna z básní byla ještě šťavnatější! K maturitě jsem byl připuštěn a myslím, že mou práci ani nikdo nečetl. U Catulla jsem nějaké poetické výšiny nehledal. Ty hlavní důvody, proč se s ním seznámit, jsem popsal výše a bohatě, vrchovatě stačí! Komu ne, ať si na kus papíru napíše seznam všeho co v letech před naším letopočtem nebylo. Catullus a Lesbie - nesmrtelní a dnešní, hi,hi!
Lesbie, ty potvoro milovaná...

Tak láska prý je ze tří čtvrtin zvědavost- a co ta zbývající čtvrtina, to je co?

S knihou této autorky jsem se setkal při čtení o smrti Jiřího Ortena - tedy - v jiné knize - Miroslav Ivanov, Historie skoro detektivní, ale pozor! vydání 2. přepracované, vyd. v r.1973
Kniha pí Thomasové prý i vycházela jako příloha Časopisu pro vzdělané ženy, který se jmenoval EVA

Myslím, že Prométheova játra vyšla na prahu normalizace a byla provázena několika barevnými muchlážemi autora. Pokud vím, celý náklad šel do stoupy - jestlipak se někdy dovíme, kolik a kdy toho do "sběru" šlo?
Tu knihu jsem měl, než mi ji kdosi zapomněl vrátit...
Zajímavá u první části knihy je pro mě i forma, pokud pamatuju jde o tři básně, přičemž ta třetí je složená z obou předchozích a každá báseň je o něčem jiném.
Nic podobného jsem před tím nečetl.
Když jsem se po letech seznámil s výtvarnými pracemi Kolářovými, došlo mi hned, že ono experimentování s formou mu bylo vlastní a možná v poezii bylo nejdřív.