matej.kulistak komentáře u knih

Název knihy odkazuje k rozdílným poetikám jednotlivých oddílů, psaných v různých časech za různých okolností. Rozdílná je i kvalita těchto oddílů.
Básně v první knize spisů "Bez názvu" byly tak vybuchující obrazností, až nečitelné. Zde se autor více krotí. Nejprve básně jakž takž drží pohromadě název (jako ústřední téma, byť básně samy jsou stále silně imaginativní), poté se překvapivě zvěcní, soustředí se na konkrétní myšlenku, téma, až jazyk jak by ustupoval do pozadí. Kundera už umí pracovat se slovem, teď jako by zatoužil také něco říci. A naráz bojuje s myšlenkou, jak ji tam dostat - aby nebyla banální. Mnohdy, mám pocit, se to nedaří. Např. divadelní hra Velký Kýžal je postavena na tom, že básník Odolen přichází se zdrcující sebekritikou ve chvíli, kdy už stačilo jen chvíli počkat, aby se obludný systém sám zřítil. Problém je, že nám to Kundera musí naplno říct, protože děj sám nám to nijak nenaznačí. Ten je navíc zkratkovitý, tezovitý, plochý.
Konečně ke konci knihy (oddíl Ptaní) mám pocit, že autor nachází rovnováhu mezi jazykovou hrou, intenzitou výrazu a sdělností, aniž by cokoli z toho přišlo zkrátka. Tento oddíl jsem (konečně) četl s chutí a radostí.
Vypíchl bych ještě skladbu "Je osm hodin hulubi létají do huby", což je nejlepší věc v první půli knihy. Funguje v ní kontrast (nuda - děj), emoce, jazyková hra ("v tom ránu // v tu ránu"; "tržnice trčí" - tohle Kundera umí a já mu to žeru), sebeironie a rošťáctví, které ale, narozdíl od jiných míst, zde nepůsobí pubertálně/neumětelsky.

2 11.11.2023

Pan Kundera jest básník, to mu nikdo nemůže upříti - chtělo by se říci po přečtení (prozatím pouze) této jeho knihy.
Poetika zůstává poměrně neměnná. Básně jsou vypjatě surrealistické v tom smyslu, že nejsou nijak existenciální či jen abstraktní, ale nanejvýš konkrétní obrazy destilované všemi smysly se tříští do takové drtě, že je na hraně možného z básně vydolovat téma, myšlenku, postoj, cokoli.
Jistě, o tom surrealismu do jisté míry je. Ale zde je poněkud čistý, programový. A jako takový je spíš lartpourlartismem, než nástrojem ve službě nějakého sdělení. Jednotlivé verše jsou často velice silné. Vlastně si myslím, že na úrovni verše je Kundera nejsilnější - lze vzít nahodile jakýkoli a bude poměrně působivý. Tyto verše jsou ale nuceny působit izolovaně, nic krom náhody je nedrží pohromadě. Vzniká tak dojem klouzání po povrchu, v rovině jevu.
Tento dojem narušuje oddíl Živly v nás, což je velká básnická skladba, v níž konečně vidím silný účinek. Vracejí se motivy (vlak, ptáci, sůl...), někdy i celé verše, které tak mohou silně zapůsobit. Cítíme jakoby cosi z doby, kdy báseň byla psána. Aniž by autor polevil ze své vypjaté stylistiky, nechává zaznít výbuchům, které si lze snadno interpretovat; ptáci aj. živé věci se v básni mění v kamení; výrazným prvkem je intimita, týkající se však pouze "tvého nepřítomného těla".
Podobně na mě působila i sbírka Klínopisný lampař, kde motivy také přecházejí s básně do básně, byť každá má své vlastní téma. Autor zde navíc projevuje i smysl pro humor a sebeironii.
Skvělá je hra se slovy o stejném základu: "v rýžovištích / v rýžovém poli purpurových dnů" a mnohé jiné.

3 06.11.2023

Jako doklad malá douška (kolik silných obrazů se odvine v pár verších hlava nebere):

Vykradený most

Prázdno rozlité
vymalované a vymodlené
Sixtinská kaple svlečená
a jsi to ty kdo sedí tiše
na banbě pro beránky
Ne
Nebudu obětovat pěst
pro oči pastýřovy
Ne
Nebudu si lehat přes řeku
jak vykradený most

Vykliď byt a uteč do lesa
nebudou tě hledat dřív než později
a i tehdy sníh zapře tvoje stopy

2 30.10.2023

Pár veršů dokáže načrtnout obraz v přesvědčivých konturách. Básně ale nejsou zhuštěné (jako když se napíše mnoho slov a ta se pak proškrtávají), ale naopak lehce. Víc slov není potřeba, protože ta, která v básni už jsou, jsou zkrátka přiléhavá. Autorka má velký cit pro metaforu.
Slovo tak má svou váhu, ale i krásu. Působí plně, rezonuje, má vnitřní rytmus a občas se objeví rým, který opět působí spontánně a přirozeně, je jen tam, kde si o to báseň říká. Básně jakoby vibrují, ale (což je fascinující) v pomalém tempu, takže je třeba číst po douškách a nechávat doznít.
Sbírka pracuje s tichem (srv. název), v němž se odehrávají děje se zvláštním vnitřním napětím a přesto nejde o ticho tíživé (např. Dyslexie plicní stěny). Spíš nám dovoluje (jako vždy, když jeden smysl schází) vnímat intenzivěji jiné apekty reality - zde vizuální a haptické.
Popsat sbírku jako "o tichu" by ovšem byla nefunkční zkratka, nejen proto, že se v ní i mluví, křičí a poslouchá hudba, ale zejména proto, jak silný je zvukový zážitek z četby.
Hluchá místa lze spíše chápat jako místa, kterým není věnována žádná pozornost. A proto tam chodíme, když chceme být sami nebo sami s někým. Proto ten, kdo nepotřebuje vše upravené, může taková místa milovat. Hana Richterová jako by touto sbírkou zpívala o lásce (inspirace lidovou písní nepřehlédnutelná) k takovým místům.
Tahle kniha mi učarovala a doufám, že není autorčina poslední.

2 30.10.2023

Když se každá báseň vleze na 1 stranu, je to hezké. Ale je-li to za cenu naňahňahého písma, které zhoršuje čtení, je to spíš na škodu. Použité písmo, připomínající psací stroj, si navíc příliš nerozumí s kurzívou, kterou autorka používá celkem často. Sazba tak dělá vše pro to, aby se kniha četla špatně.
A autorčin styl přitom není vůbec jednoduchý. Verše se v půlce zadrhávají a opuštěná torza vět bez upozornějí přecházejí v nová torza vět. Jakoby v basni bylo více proudů myšlenek, které se odvíjejí přes sebe.
Do toho neznačená přímá řeč, jejíž začátek a konec lze často jen tušit. A kurzíva myslím taky značí pokaždé něco jiného. To vše činí básně těžko čitelnými.
Jedno čtení tak k pochopení čehokoli naprosto nestačí. Získal jsem po něm pouze dojem, že za abstraktním lexikem se skrývají silně osobní prožitky. Že bych tak musel vynaložit spoustu čtenářské pozornosti, jen abych viděl někomu do talíře. A sbírka plná anglicismů, městských scenérii a bezradné duše ztracené mladé ženy (čímž myslím lyrický subjekt) mě dostatečně nemotivovala, abych do ní tu energii vložil. Mít jiný vkus, myslím, že by za to stála.

Je skvělé, že někdo vybral z Nezvala (enormního grafomana extrémně kolísavé kvality) to opravdu důležité, a sestavil tuto řadu.
Tato kniha je z celé trojice asi nejzajímavější, protože obsahuje díla, která měla největší vliv. Je to surrealismus v čiré podobě, se vší sugestivností a přesvědčivostí (zejm. Muž který skáldá z předmětů svou podobiznu, Absolutní hrobař, Bizarní městečko nebo Pyrenejská moucha), které zajišťuje vizuální zprostředkování popisovaných obrazů.
Vedle působivých pásem (zpravidla o nějaké postavě, která nabývá na symboličnosti, mýtičnosti a stává se znepokojivých znázorněním těžko definovatelného výseku reality) je tu ovšem spousta básní, na nichž je jaksi znát "automatické psaní" - v tom smyslu, že jsou psány pro psaní samo, jako manýra nebo cvičení. Na čtenáře tak může padnout snadno únava z pocitu, že se tím musí prostě prokousat.

3 28.10.2023

Píše-li se v epilogu "jsem ochoten opsat všechna slova", prozrazuje na sebe autor, v čem je nejsilnější. A to je enumerace. Už v úvodní básni se buduje působivé theatrum mundi z drobnych obrazů, které se za sebe řadí bez ladu a skladu, ale dávají dohromady uchopitelný celek pochroumaného světa.
Práce s jazykem je uvědomělý, v básních není slovní vata, práce s figurami a vrstvami jazyka (např. vulgarismy) je funkční.
Navzdory Melicharově řemeslné zdatnosti je dojem z konkrétní básně málokdy tak silný, aby mi jako čtenáři utkvěl. Čtení mě tak sice baví, ale nejsem schopen sledovat žádnou linku napříč sbírkou. Nevidím žádné dominantní téma a název sbírky a jednotlivých oddílů tak pro mě zůstávají záhadné.
Nejsilnější básně se ojjeví v oddíle Vyjádření, kde se enumerativní pásmo obrací apostrofou k postavě s mýtickým jménem (geppetto, erató, svatý Martin), ale v důvěrném vztahu. Rozehrává se osobní drama s vnitřními pnutími, které se někoho osobně týká, o něco se hraje - a skvěle to funguje. Pokud autor dříve zmínil Blatného Terrestris, je nyní jasné proč.
Celkově: stojí za čtení, působivost kolísavá, ale občas klenot.

3 26.10.2023

Sbírka, která se daleko lépe čte, než hodnotí.
Pokud si v medailonku přečteme, že Tereza Šustková "s manželem a třemi dětmi žije v domě u lesa", je to vše, co potřebujeme vědět o lyrickém subjektu. Protože v té větě jsou shrnuta téměř všechna témata sbírky. Sledujeme ženu, která si zvyká na zvuky lesa, stará se o domácnost, dojímá se nad dětmi a vnímá skrze ně svou tělesnost. A pak se vztahuje k muži a především Bohu.
Básně jsou často zakotveny v konkrétním prostoru, v němž vidíme drobný výjev. Loupání vajíčka, dítě sledující pletoucí mámu, ale jindy Máří Magdalena bodající prstem do nebe nebo různé podoby měsíce (srpek, půli a úplněk), odpočívající vedle sebe na dně řeky.
Styl je na hraně naivity (až banality) a oproštěné přímosti. Hodnocení, na které straně hranice se pohybuje, bude spíše subjektivní. Za mě je to kus od kusu.
Autorce se ovšem daří občas propašovat do básně nečekaný význam, který její vyznění obohacuje a posouvá do uvěřitelné (tj. zproblematizované) polohy. Nelepší je v tomto smyslu oddíl Nikam. "Slabší" básně pak vytvářejí podhoubí, z něhož ty "silnější" vyrůstají. A opět je subjektivní, jestli díky nim bude pro Vás lyrický subjekt uvěřitelnější nebo nabydete dojmu, že autorka napíná síly, ale ne vždy s úspěchem. Za mě je to opět tak nějak napůl.

Je ti sotva rok
a tančíš už tak vášnivě.
Děsím se toho, jak se mi podobáš.
Objímáš s dětskou něhou,
a když se nedívám,
sháníš se po noži.

3 24.10.2023

Už jsem tu knížku četl dvakrát, ale vždycky tak, že jsem si napujčoval těch Šiktanců víc a četl jsem je naráz.
Tentokrát jsem na Ubírati se narazil v knihkupectví a prostě si jej koupil. A začetl jsem se bez spěchu, abych měl splněno a vrhl se na další titul, protože je musím rychle vrátit do knihovny.
A objevil jsem, co jsem dávno tušil. Že ty básně jsou nejen uhrančivě krásné, ale i zaměřené, sevřené. Mají své téma, příběhy, lze je číst jako vyprávění. To jen tíha každého slova, frazému a verše je tak obrovská, že na sebe při rychlém čtení strhávají pozornost. Ale když se četba zpomalí, lze nad Šiktancem meditovat o světě - ne nějak platonicky, ale jako by se každá věc rozřízla až na dřeň. Lyrický subjekt může hledět na cokoli a vždy jako by běžel před očima celý dlouhý život, všechny konotace, všechny souvislosti. Bez patosu, halabala, jak to už známe. A přes ten rozhled (nebo vhled) žádné skuhrání, žádná zapšklost nebo neschopnost pochopit svět. Ne, Šiktancův lyrický subjekt není v tomto žádný stařec, je stále schopný se drát do svahu křovím. Jen vidí do zákruty skutečnosti díky své zkušenosti, kterou se nijak neholedbá, ta z něj tryská sama.
A poslední věc: ty básně nejsou krátké, ale konkrétní obrazy jsou často popisovány napůl úst, kdykoli lze využít elipsu (např. vypustit sloveso, spojku, cokoli), je využita. Básně jsou dlouhé proto, že těch obrazů se při pohledu na konkrétní věc (jezero, strom, zastávku) vnucuje tolik. Nelze si od nich odpomoci. A je to samá krása.

4 12.10.2023

Po přečtení několika málo stran mohu hodnotit pouze naprostou autorovu (editorovu?) chaotičnost. Způsob citování je rušivý (v textu zůstávájí zbytečně dlouhé citace). Nefunkční poznámky (pokud jsou ve větě 2 poznámky, které musí čtenář hledat na konci knihy, aby zjistil, že každá má několik stran a je tedy naprosto nemožné udržet jakoukoli myšlenku, něco je špatně).
Do toho se mění dvě velikosti písma, objevují se verzálky, kurzíva i podtržítka, aniž by se mi podařilo vystopovat jakýkoli systém.
Podobně roztříštěná je kniha obsahově: začína asi 6 stranami náhodných citací bez komentáře, co mají ukazovat. Pak bez úvodu a vysvětlení postupu začne výklad, relativně náhodně skáče sem tam, asi po deseti stranách se zasekneme v knižní recenzi na ortenovskou monografii a to už máme za sebou několik poznámek, jejichž text svou délkou může s tím hlavním směle soupeřit...
A tady jsem to vzdal.

Spojit popis těla z pozice milence se suše odborným měřením vzdálenosti zní jako dobrý nápad a potenciálně zajímavý koncept básně. Pokud se ten nápad ale vezme a šablonovitě dokola opakuje - může to být pořád skvělý oddíl sbírky. Pokud ale nenásleduje v konkrétních básních žádný další nápad, básně jen naplňují schema a liší se pouze tématem, vznikne unylá plochá nudná sbírka.
První oddíl má nakonec plusové body aspoň za to, že je jiný, než zbytek. Protože ostatní oddíly (příznačně s týmž názvem a jiným pouze pořadovým číslem) jsou už jen kolovrátek jediného banálního nápadu - co se stane, když člověk zmizí.
A není v tom nic zajímavého - nehraje se např. s ambivalencí, jestli ti lidé všichni náhodou jen neutekli ze svých životů. Ne, naráz zmizeli. Když to po několika básních vyjde jasně najevo, ztratí paradoxně zbytek sbírky i to poslední kouzlo. Jediné, co tu variuje, jsou náčrty osudů zmizelých lidí. A ty jsou tak šroubovaně rozdílné ("ok, musí tam být batole, pak bychom tam měli mít milence a pro vyvážení seniora..."), že jsou vlastně stejné. Efekt, který se má dostavit je (asi) lítost - a vskutku se to párkrát povede. Ale pak Vás začne žrát, že čtete furt tu samou báseň, jen x krát jinak, ale se stejným patosem a příliš mnoha nezajímavými slovy.
Mimochodem, jediný jazykově zajímavý prvek je apostrofa, která má básním dodat (předpokládám) na naléhavosti. Tím, že je ale všude, se zcela vyprazdňuje a text činí jen více šroubovitým.
Obecně: autor předvedl extrémně úzký repertoár témat a motivů. Vlastně konkrétně dvě témata, tudíž z toho mohly být dvě dobré básně. Jednou dobrou básní jsou Kosti. Druhá je možná někde v Mizení III nebo Mizení IV. Na ty jsem už neměl sílu.

2 01.10.2023

(SPOILER) Nová Trojakova sbírka je poněkud jiná. Jakoby v ní bylo méně slov, zato vyslovovaných s větším nadhledem. V doslovu ke Kumštkabinetu říká Jan Štolba, že Trojak je dětsky zaujat detailem, vtáhnut a ponořen do něj. V tom Trojaka poznávám v prvník oddíle (Tik). Pak přichází úplně nový styl v oddíle Pauza: je v něm cítit podobné zaujetí, ale zabarvené jakoby cynismem, černým humorem (a ten je zpravidla doménou dospělých). Přibylo městské scenérie a chladu (u dřívějších sbírek bylo podnebí spíš letní).
A najednou (po Pauze příslovečné - a s úlevou zaznělé - Tak) jsme opět v lese, obklopeni dřevem, z něhož se staví loď, nad námi měsíc jako květ hrachoru, člověk se stává stromem... A lyrický subjekt najednou z plna touží, bije se se vzteklými psy, vyznává se z lásky. Básně jsou náhle delší, naléhavé, bez nadsázky nebo cynismu. Je to doslova smršť až pohanského érotu.
A je to tak působivé právě pro ten šev. Pro prostřední oddíl, kde je řeč o stáří, únavě, procházení městem abychom najednou byli vrženi do živlu mladé lásky, v níž se miluje a nebo dokonce teprve touží po milování. Jako by odpovědí na malátnost a únavu ze života byl nespoutaný živel přírody, obnovy, touhy, plození.
Mimochodem, ani poslední třetina sbírky není zaměřená na detail (oním dětským způsobem). Je pubertálně živočišná, lačnící, scénu obsahuje celou rychle a naráz. Jako mladý člověk, který je zdánlivě se vším rychle hotov. A zároveň zůstává melancholická, upřímná až mezi řádky patetická. To, co se snaží vystihnout, vystihuje přesně a efektně.

2 27.09.2023

Trojakův básnický svět je svět starých věcí, přírody a křesťanského mýtu (připomíná valašskou dědinu, jak ji můžeme vidět v Rožnovském muzeu). Ale není to žádný barvotiskový obrázek. Objevuje se tu pestrost obrazů od antické mytologie po dnešní technologie, vždy ale nějak přirozeně konvergují k přírodnímu, vesnickému živlu, polidšťují se.
To je dáno nejen dominantní motivikou, ale jistě i zpěvností verše a rýmem. Často narazíme i na motivy typické pro lidovou píseň, které by se snadno daly považovat za klišé (slza, srdce, růže, dětství, víno). V Trojakově pojetí ovšem nejde o zašmudlané haraburdí, daří se mu tyto motivy rehabilitovat. Jednak tím, jak přirozeně je používá v kontextu básně, jednak tím, jak neotřelým (!) způsobem s nimi zachází (např. jeho metafory pro měsíc jsou jedny z nejlepších, co jsem dosud četl jmenovitě psí čelist zavěšená na hřebu). Je až s podivem, jak časté a přesto silné jsou u Trojaka metafory.
Verš je melodický, znělý, často rýmovaný. A nese myšlenku. Není zde žádná hlušina, žádný přechod od obrazu k obrazu. Ty přirozeně defilují jeden za druhým, každý ve slastním verši (jinými slovy: Trojakovi se daří přirozeně vsouvat ucelené obrazy do jednotlivých veršů bez nutnosti tematického veršového přesahu). Výsledkem je, že čtenář má chuť zastavovat se u jednotlivých dvojverší nebo strof, recitovat si je dokola, zapisovat si je takovou mají vnitřní sílu a koherenci (motivickou i zvukovou).
Ještě zmíním skvělé grafické zpracování knihy a povedený doslov Jana Štolby. A není co vytknout.

2 27.09.2023

(SPOILER) Trojak opět ukazuje v čem je silný: výstavba obrazu plného smyslových vjemů, přirozený přechod od celku k detailu, pohádková zjevení - pokaždé nová, neokoukaná a přitom naprosto samozřejmá. A samozřejmě naprosto bravurní, jaksi mimovolný rým. Bylo to tak dobré, že jsem u prvního oddílu skoro usnul. Vše se zdálo být tak v pořádku a stejné jako dosud, že mě nic nenutilo dávat při čtení pozor.
A pak přišla próza Antikaich a ta mě zcela probrala. Najednou je objeví jedno z klasických autorových témat (víra v Boha) v úplně novém světle, v metaúrovni. Z konstatování se přejde ke zpytování. Je to tak silné a nečekané, že je to naprosto skvělé. (Navzdory mírné šroubovitosti textu.)
A pak už jsem byl vzhůru. A když jsem se už zase chtěl zasnít a ukolébat, vynořil se odnikud rozhovor s Amorem (mimochodem, Trojak je první český básník, u nějž mi antická mytologie připadá naprosto přirozená, ať se objeví kdekoli), který mě naprosto odzbrojil.
Mám zato, že se básník odvažuje jít trochu dál, než dosud. Sondovat nové možnosti (například zničehonic se objevivší černý humor). A to mě moc baví.
Mimochodem, skvělá je taky práce refrénem, který jsem napoprvé přešel, ale napodruhé (když se - opět - zničehonic objevil uprostřed jiné básně) ve mně zarezonoval velice silně.

2 27.09.2023

Do knihy jsem nahlédl na doporučení. Otevřel jsem namátkou, co mě zajímalo (konkrétně argumentaci proti scientismu 37-45 a vyvracení obecné skepse 79-91). Hodnotím tedy jen podle přečteného (číst víc jsem neměl chuť).
Autorův styl je ve zkratce postavení slaměného panáka, který se pak velkohubě a teatrálně rozstřílí na kusy. V obou případech autor desinterpretuje stanoviska, která vyvrací. Obzvlášť zábavné je to právě v případě skepticismu, který je ostatně tématem knihy. Radikální skepse ve smyslu pyrrhónské epoché je odbyta jako nezajímavá ve dvou větách (s.80). To je celkem škoda (záměr/omyl?), protože může být základem různých pragmatických přístupů k poznání (např. právě scientismu, který se bez nějak metafyzicky chápané pravdy bezpečně obejde).
Zbytek času se řeší celkem banální kontradičnost výroku "je pravda, že žádný soud není pravdivý".
Mimochodem, práci se zdroji bych taky zrovna nepochválil.

Kdo někdy držel v ruce kámasútru, asi zná ten pocit zhnusení z toho, jak taková věc většinou vypadá. A proto si myslím, že tato verze je nejlepší, která je k dostání (popř. jakákoli, která svůj materiál zpracuje podobně).
Kouzlo je v tom, že v ní nenajdete (zpravidla nechutné) fotky, ale skvěle graficky zpracované ilustrace. V kombinaci s tím, jak kniha pracuje s barvama, je to napohled opravdu hezká věc.
Takže tomu lze odpustit i tu omáčku ohledně "cvičení" a šipky u každého obrázku, který sval se kde posiluje. Mohlo by to být graficky ještě čistší a stejně funkční, ale to je vlastně spíš detail.
Druhá drobná výtka se týká toho, že některé polohy jsou pro běžného člověka neproveditené, ale do jisté míry v tom je kouzlo knihy. Ta má navíc tolik stran, že svoje si v ní najde každý.

3 03.09.2023

Pro mě velice zajímavá kniha, při níž mi došlo, jak je všeobecně rozšířená představa o lidové slovesnosti zužující a poněkud barvotisková.
Taky si člověk uvědomí, že i vulgarismy mají svou historii. Tím, že jsou periferní, působí skoro dojmem, jako by je vymysleli včera - přitom mají za sebou několik staletí, aniž by (což je pro mě překvapivé) ztratily na své "šťavnatosti".
A znovu jsem si ověřil, jak staré a všeobecné je rozšířené je spojení sakrálního a erotického.
U těch básní (?) / písňových textů, kde není uvedena lokalita jsem č\sto váhal, jestli nejsou Wernischovy (a asi bych měl i u těch ostatních), ale to už je riziko podnikání s tímto autorem.
Celkem vzato skvělý počin. (Jediná vada na kráse je barva písma na těch stránkách, které mají přes celé pozadí fotografii. Ta se opravdu nepovedla.)

2 03.09.2023

Nejvýraznějším motivem sbírky je zabijačka. Stojíme v zimě uprostřed dvora (odkrytí, v nehostinném prostředí) a kolem se děje násilí, obnažují se vnitřnosti (játra, krev, hlen, aorta, střeva, krev, mozek, žíly, ledviny) a je to provázeno jakousi sadistickou či poživačnou radostí (jako v asi nejpůsobivějším dvouverší sbírky: Jako by tlačili panenskou líc / k pyskům masožravého koně). Nezabíjí se ani tak prase. V jedná básni je to zbloudilý králík, jinde se objeví jelení hlava, nakonec je to ale právě ta radost z masakru, co je příčinou nejfatálnější smrti. Umírá zde člověk. Např. sestra, která se vysměje chovanci ústavu je spíše zvířetem (A pýchou se jí prokrvily jaternice / klobásy i vole). Mladík, který zpolíčkuje umírajícího otce tentýž večer krmí psa vlastními zvratky. Člověk je zoufale tělesný, nemohoucí (jedním z dějišť sbírky je ústav).
Všudypřítomná surovost sugeruje středověk, a to i v jazyce: když lampa, tak lucerna či laterna; když pokoj, tak cimra; když peněženka, tak prkenice; když lavice, tak škamna. I výjevy všední se stávají čímsi živočišným, hrozivým (napouštění trámů jateční krví, lůj pro ptáky rozvěšený na stromech, koupání se v soli - ovšem rudé, pohyb řetězů psů, mazání psím sádlem, čtení novin pokrytých šlemem po předchozím kuchání přinesené ryby).
V poslední básni sbírky zazní postesk: Již příliš otupěli, / i dějiny by nejraději psali menoreou. Jako by veškerá ta popsaná zvěrstva a krutost neměla už ani sílu znechutit. Kniha vskutku může působit jako prvoplánová snaha znechutit a tím upoutat pozornost. Ale při bližším čtení cítíme, jak expresivita vychází už z předchozího zhnusení (např. v úvodní básni Prolog). Jak se k ní lyrický subjekt uchyluje, ne aby se v ní rochnil, ale aby v ní čtenáře se zadostiučiněním vymáchal. Autor v jednom rozhovoru řekl, že se noří do temnoty, protože právě v ní je Světlo, které tma nepohltila. A opravdu, uprostřed temnoty zimního dvora občas probleskuje kdesi na okraji světlo (např. častý motiv lampy). Často jde jen o vzpomínku nebo jakoby marnou útěchu (schovanka ústavu každodenně nehlížející do bývalé kaple; teplé sklíčko od monstrance uprostřed mrazu; paténa, co jediná skví se životem; rozdělání ohně v kamnech při čekání na tmu). Člověk se může opřít leda o trny vidlí. Ale nebýt chrámu, slídícího jako kuna po vejcích (ani ten chrám nestojí mimo všeobecný marasmus), byl by vůbec?

2 29.08.2023

Když jsem chtěl kdysi zkusit číst básně a hledal, čím začít, dostal jsem doporučenou Maminku. A ta mě zasvětila. Jako člověk, který do té doby znal maximálně dětské básničky a možná první 4 verše Máje, jsem byl u vytržení, když jsem našel v rýmované básni verš, který jsem sám znal od své maminky "a nešlapej mi do mokrého".
Páni, ona může být v básni tak banální věta? Ale tady zní úplně jinak, sama o sobě krásně.

Vedle sbírek Chlapec a hvězdy a Šel malíř chudě do světa, které poprávu do historie nevstoupily, působí Maminka trochu jako zjevení. Protože nejde o nekonformní veršíčky k obrázkům selské idyly, ale o osobní výpověď, která jde hloub. Lyrický sobjekt je zde opravdu dítětem, nebo se na své dětství rozpomíná (i s jistou trpkostí, vědomím ztráty). Proto jsou zde intenzivní barvy, vůně, city. A působí to autenticky. Zároveň se do dětství vlamují iniciační zážitky, setkání s erotikou, se smrtí, s nepochopenou bolestí dospělých. Seifert si uprostřed témat, která by mu v padesátých letech nemohl nikdo vytýkat (život proletářské rodiny, dětství a mládí, která byla tehdy součástí kultu), našel dost prostoru pro otevřenou zpověď, problematizaci, lidskost, intimnost (název je vlastně dost odvážný, uvážíme-li, že nejde o knihu pro děti).
Seifert jako génius verše najednou mluví přirozeně, jak se mluvilo doma, rýmy a rytmus jakoby se do řeči připletly mimochodem. A tak se mu povedlo (poprvé a naposled) napsat opravdu knihu, která mohla mít úspěch u proletariátu, jak si to kdysi vysnil.
A já díky němu miluju poezii. Takže díky.

18 18.08.2023

Zasněžený popel je název, který funguje jako samostatná báseň z této sbírky. Ty jsou scénami, rozestavěním kulis, ve kterých se dějí mikroděje, je v nich pnutí, napětí pod povrchem, ale napohled působí mrtvě, tiše, nedějově.
Vidíme sníh, ale díky básníkovi víme, že je pod ním ještě popel. Vesnice je v básni Buštěhrad definována samotou dvou lidí, kteří bydlí na jejích koncích. V jiné básni se čas přelévá z pokoje do pokoje (jako v jezeře studené a teplé proudy). Jinde teplo uniká z domů, protože "nad touto vesnicí / je stržená střecha". A báseň Rozhovor beze slov o vraždě na kraji města toto do jisté míry posouvá až do extrému. Krátká veskrze dějová báseň je popsána opět jako scéna, kde jakoby vedle sebe se popisují látky stromů a žebra ulic s dýkou ("její hrot je hojně zasněžen"), bolestí a rozhovorem, který je příslovečně němý.
Zároveň nám už báseň prozradí, že dominantou sbírky bude chlad, zima (v níž je autor básnicky nespíš doma, srv. Zimní dvůr). Básníkův "čas odděluje / podzim od začátku jara." A nápadně často cítíme buďto chlad nebo naopak teplo (které často vytyčují exteriér x interiér). Asi nevcýmluvnější je v tomto směru první báseň druhého oddílu ,kdy lyr. sobjekt přichází prokřehlý do hospody, až z něj v teple začne pára stoupat až k obrazům jelenů na stěnách, kteří náhle působí jako v lese útápějícím se v mlze. Lyrický subjekt dokonce v jednu chvíli říká: "namluvme nyní o zimě." Z čehož je jasné, jak neodbytně mu do těch veršů leze, nelze se jí vyhnout, je jakousi existenciální daností.
A zároveň je v podtextu jasná křesťanská linka. Ta je vystavěna umně a rafinovaně, málokdy prosvitne cosi jako naděje, spíše lze z lyrického subjektu cítit vzdor vůči hostilitě světa. Např. "někteří lidé jsou uzavřeni / ve svých dnech, / a přesto nejsou vertikální"; "Ani ve filozofii není spásy / bez krve". A jen občas "vane modré světlo / kam chce". I křesťanskost nacházíme už v názvu. Popel je symbol pokání, přiznání se k hříšnosti (špína) a pomíjivosti. A tento popel je přikryt sněhem jako boží láskou. Mimochodem, stejnou symboliku (i barevnou) má oblečení ministrantů při mši, vespod černá klerika, na ní bílá komže. Opět jde ale o podtext, náznak. A to mě baví, postupem sbírky je autor už doslovnější, začíná se to tam hemžit kláštery, což je trochu škoda.
A zároveň k té syrovosti jaksi patří, že se topíme v krajině jaksi středověké. Nikde žádná útěcha výdobytků techniky, jako by se autor čemukoli modernímu vyhýbal. Není to žádný útěk do idyly, spíš skoro naopak do reality - sebelepší medicína, technika a pokrok nezastřou pravou podstatu vezdejšího světa, která je krutá, chladná, plná násilí.
Proto raději než ulice plná aut zimou prolezlý klášter nebo chudobinec, raději než revolver dýka, raději než hliníkový žebř ostrev.
Závěrečná próza ještě více odhaluje podobu tohoto světa a všechny výše zmíněné charakteristiky ještě zesiluje. Za mě je to trochu škoda, je až moc doslovná.
Jako celek se mi to ale velice líbí.

2 18.08.2023