Lorain99 komentáře u knih

(SPOILER) Brutální, strašné. Úžasné. Musím upozornit (hlavně ty, kteří jsou Spalovačem zhnusení), že dílo typicky nemá za cíl být líbivé, od toho máme kýče, že ano. Má za úkol, což pan Fuks dokázal skvěle, vyvolat silné emoce, ať na jednu nebo druhou stranu. Zhnusení, úžas, husí kůži. Všechno to protichůdné, co ale v jakémsi zvráceném celku dává smysl. Strnulost postav je příznačná hlavně v porovnání s muzeem voskových figurín, stejně jako je význačná brutální něžnost pana Kopfrkingla vůči Lakmé a zbytku rodiny.

Krematorium je jasnou paralelou k vyhlazovacím táborům, tím se nijak netají. Ale ve spojení s budhistickým učením, propagandou a s Kopfrkinglovou neotřesitelnou jistotou správnosti svého jednání... Prostě nemyslím, že jde v prvé řadě o to něco tu vysvětlit. Spíš o to, vidět to. Nahlédnout do rozložené mysli, která prostě koná to, co je správné. "Co abych tě, drahá, oběsil?"

Nekonvenčně zpracovaná a provokující témata jsou typickým rysem většiny Palahniukových knih. Tentokrát se strefuje, mimo jiné, do politicky laděného námětu, do totalitního režimu a terorismu. Spíš než popis těchto problematik přímo ale redukuje důraz na jejich účinek na mentalitu třináctiletého chlapce.

U Pygmeje bude pro většinu těžké dostat se na lingvistickou rovinu “operativce”, která výrazně kontrastovala s jeho ostatními schopnostmi a dovednostmi. Podobným stylem se sice vyznačuje například Mechanický pomeranč, ale Pygmejův projev je silně (emočně? metaforicky?) zabarvený, což nesedí k jeho odosobnělému přístupu a ideologií osekané osobnosti. V anglickém originále bylo pro mě sladění se s vyjadřováním agenta ještě těžší, díky silnější schopnosti angličtiny zachovat význam pomocí úsporných sdělení s použitím infinitivu a bez nutnosti skloňování. V české verzi je vyjadřování přecejen plynulejší. Nakonec ale byl jazyk hlavním prvkem, který udržoval pozornost a taky úroveň knihy, vzhledem k celkem přímočaré zápletce.

Závěr knihy dost ostře kontrastuje s předchozí snahou o bizarnost a jako celek působí až uměle (jo, zní to asi v celkovém kontextu protichůdně). To hlavně z důvodu, že čtenář se přepne na jiný režim vnímání, jehož potenciálu ale Palahniuk v závěru nevyužije. Jakoby mu došly síly a chtěl celou tu ‘věc’ rychle ukončit. Pygmej každopádně stojí za přečtení, minimálně díky zprostředkování nového a zajímavého úhlu pohledu.

Knížka zaměřená na stereotypy a nešvary společnosti 21. století. Staví na prototypu člověka, který "hledá ke štěstí lásku a naplnění". Reálně ale usiluje o nevázanost a odproštění se jakékoliv zodpovědnosti.
Michal veškerý svůj čas věnuje korporaci, ve které nevidí smysl. A proto se rozhodne změnit svůj život. Tak zní anotace díla. Fakt? Celý průřez příběhem je výčtem humorných hlášek, které často bohužel působí spíš dojmem laciné komediální soap-opery. Potřeba napasovat na každou postavu jeden z archetypů nešťastných existencí je celkem přímočará a netají se snahou o absurditu, která mě ale svou křečovitostí brzo unavila.

V průběhu děje se postupně objevují náznaky rozjímání nad údělem člověka “ve spárech” korporátu, které jsou ale stejně plytké jako předchozí snaha o zkonstruování překombinovaných humorných scén.

Když pominu hlavní náplň knihy, která (zámerně?) nechává své postavy sebestředné, bezcharakterní a odpírá jim vývoj, slibovanou pointu z pohledu nalezení sama sebe jsem čekala pojatou hodně jinak. Překvapuje mě, kolik lidí se s tímto dokáže ztotožnit.

Celkově na mě Eskejp působí jako snaha zavděčit se mainstreamu s využitím soudobého humoru, hashtagů a rádoby vtipných glos vázajících se na aktuální televizní scénu. Autorovy starší povídky (Chladnou hlavu) byl hodně jiný šálek kávy a mrzí mě, že podobně nenucený a břitký humor jsem osobně nenašla i tady.