Lenka Paprok komentáře u knih

Knížka „Dítě na vlastní pohon“ od Williama Stixruda a Neda Johnsona pojednává o rodičovství a dětech pohledem, který je podle mě zásadní pro nás všechny, kdo s dětmi trávíme svůj čas.

Své děti vychovávám intuitivně, jako asi většina rodičů. Díky této knize jsem pochopila, že to nemusí být nutně ta správná cesta.

Mnozí nevědomky přejímáme některé vzorce chování z rodiny i odjinud. Máme je jednoduše zažité. Jenže už od narození syna jsem zápasila s tím, že mi tyhle impulzivní reakce nesedí že to nejsem já.

Autoři knihy to dobře vědí, proto než začnou o dětech, zaměřují se nejdřív správně na rodiče.

Popisují, jak děti vnímají a zrcadlí pocity či nálady dospělých. Vyrovnanější rodič záhy zjistí, že když správně pečuje o sebe, úsilí se mu pak vrací na dětech. Ó, díky!

Knížku jsem si poprvé přečetla před pár lety. Před několika týdny jsem si ji poslechla znovu jako audioknihu přes aplikaci Melvil ve svém chytrém mobilu.

Jako rodiči mi pomohla:

Vymýtit vlastní zakořeněné neduhy ve výchově našich dětí.

Lépe rozeznat spouštěče stereotypních reakcí a odolávat jim.

Uvědomit si, že chci své děti milovat bezpodmínečně.

Dopřát svým dětem doma emocionální bezpečí. Tedy víc pohody, harmonie a klidu.

Jak ovšem název napovídá, knížka je hlavně o tom, jak zařídit, aby děti dělaly věci samy. Z vlastní vůle. Aby měly vlastní pohon vnitřní motivaci.

Aby děti takový pohon získaly, potřebují nejprve zjistit:

Co jim dělá dobře.

Co jim nedělá dobře.

Co chtějí.

Co nechtějí.

Pomůže jim to postupně získat moc nad svým životem. Stanou se nejprve spolutvůrci a postupně i tvůrci svého vlastního života. A to není málo, protože dnešním dětem se mnohdy samostatnosti nedostává.

Přiznávám, že pro mě jako mámu není v praxi úplně snadné jak se píše v podtitulu knížky „svěřovat dětem víc kontroly nad životem“. Zároveň ale vidím, jak jim to prospívá.

Moje další výpisky z knížky:

Děti jsou schopné. Opravdu. Nikdo neví jistě, kudy dojdou ke štěstí, úspěchu atd. Jako rodiče buďme pokorní a přiznejme si, že nemusíme mít vždycky pravdu.

Děti se většinou dokáží rozhodnout, když mají informace. Někdy dokonce přijdou na řešení, které by dospělého nenapadlo.

Děti potřebují zjistit, na čem jim záleží. Stát se emočně inteligentní umět rozpoznat závist, vinu, soucit, obdiv atd., aby mohly brát v úvahu pocity ostatních.

Pro děti je při jejich rozhodování důležité, aby rozuměly svým pocitům i faktům. Aby si ujasnily, co chtějí a co ne. Emoce jim poskytují ucelenější podporu k rozhodování, jak se chovat.

Děti nemají být přívěsky svých rodičů. Potřebují cítit, že svůj program řídí podstatným způsobem. Že mají vliv na svůj život i určitý respekt ostatních. Kde je to jen možné, dejme jim šanci rozhodovat se samy za sebe. Jedině tak v rozhodování získají praxi. A nejen to. Budou odpovědné.

Co je pro mě správné? Stát za dítětem a nabízet vedení. U každé z možností nabídnout pro a proti. Probrat plán B, kdyby se rozhodnutí nevyvíjelo, jak si představuje. Nezdar neznamená selhání, ale to, že je čas přejít na nový plán.

Miluju, když jsou knížky praktické. V této je spousta příkladů a možností, jak postupovat u dětí různého věku. Tohle je top! Člověk si to přečte a může vyzkoušet, co jemu samému jako rodiči v praxi funguje.

I když si myslím, že každé dítě je jiné, zaujalo mě zjednodušené rozdělení na citově odolnější pampeliškové děti a citlivější orchidejové děti, u kterých hodně ovlivňuje prostředí to, jak prospívají.

Autoři jsou každý z jiného těsta. William Stixrud je klinický neuropsycholog a třicet let pomáhá dětem vyrovnat se s úzkostí, poruchami učení a problémovým chováním. Přednáší na téma mozku mladistvých, motivace, účinků stresu a vlivu technologií. Ned Johnson přednáší a koučuje v oblasti studijních dovedností, vztahů mezi rodiči a dospívajícími nebo zvládání úzkosti.

2 08.01.2024

Pokud jako já milujete skutečné příběhy lidí, tahle non-fiction kniha o imunitě je jich plná. Navíc jsou perfektně zasazené do kontextu.
Ne vždy může autor polopaticky nebo zjednodušeně vysvětlovat procesy, které probíhají na buněčné úrovni našeho těla. Pomáhá si příběhy. Čtenář díky nim pochopí, co se v buňkách nebo s buňkami děje a proč. Jak imunita reaguje, když třeba sníme banán nebo když se řízneme do prstu. Co je horečka, co zánět atd.
Díky knize zase o něco lépe pochopíme vlastní tělo a hlavně podstatu naší imunity. Snáze se vcítíme do člověka s autoimunitním onemocněním. Nahlédneme do procesů v jeho těle a jak se navenek projevují.

Jeden z nejzajímavějších poznatků, které si z knihy odnáším, je tento:

Imunitní systém není zbraň, jak občas z mnoha stran křičí marketingové kampaně, obzvlášť teď na podzim. Taky posilování imunity není to pravé ořechové poselství, kterým se řídit. Podle vědců válečná metafora prostě nefunguje nebo přinejmenším není úplná.

Jak to tedy s imunitou je?

Podle této populárně-vědecké knížky náš imunitní systém usiluje o balanc. Vyváženost. Harmonii.

Pro dobré zdraví například potřebujeme cizí organismy, které žijí na nás a v nás, včetně miliard bakterií obývajících naše střeva.

Autor si mě získal metaforou a trefným propojením slov tělo a festival:

Píše, že uvnitř našeho těla je to jako na festivalu. Otevřené slavnosti pro všechny. V našem těle je šrumec. Všude se to hemží buňkami. Krev proudí. Chemické látky se uvolňují a přemísťují. S pohybem, teplotou, věkem, myšlením, náladou nebo nemocemi se podmínky mění. To všechno šifruje náš genetický kód.

Miliardami buněk na festivalu se proplétají buňky imunitního systému. Jsou jako údržbáři a pracovníci odklízející odpadky. Opraví lešení, když se něco poškodí nebo naruší. Taky jsou jako špioni, kteří sbírají data. Hledají vetřelce, patogeny. Když je potřeba, přivolají hasiče.

Moc mě bavila zlatá nit dějin lékařství, kterou je celá kniha protkaná. Do knihy perfektně zapadá a čtenáři dodá kontext a cenné souvislosti. Např. největší pokroky v imunologii přišly až s AIDS.

Věda je odjakživa plná fascinujících názvů a příběhů, jak vznikly:

Jako #názvotvůrce mě zaujalo, jak vzniklo pojmenování receptoru typu Toll (anglicky Toll-like receptors) coby parťáka naší vrozené imunity. Díky genu Toll naše tělo pozná, jestli se setkalo se škodlivým virem či bakterií a má jej nechat být, nebo zneškodnit.

Když vědkyně Ch. Nüsslein-Volhardová tento gen objevila, zajásala:

„Das ist toll!“

Přeloženo z hovorové němčiny: „To je super!“ nebo „To bylo vskutku úžasné!“.

Toll totiž v němčině znamená úžasný, divoký, skvělý. Gen pojmenovali po jejím zvolání.

Jak chytré!

Objev z půlky 90. let 20. století odhalil základ naší vrozené imunity.

Kdo ví, možná si těch 12 a půl hodiny knížky poslechnu za pár týdnů nebo měsíců ještě jednou. Ať žije vyvážená imunita! Ani moc silná, ani moc slabá.

20.11.2023

Po knize Tělo sčítá rány od Bessela van der Kolka jsem sáhla, hned když vyšla.

Napoprvé mě ale nestrhla.

Přeskakovala jsem kapitoly, listovala tam a zpátky.

Chtěla jsem si ji pěkně navnímat a v klidu si celou přečíst. Nepřijít přitom o vlastní požitek ze čtení.

To se mi povedlo, až když jsem si k tištěné knížce dokoupila ještě audioknihu.

Celých 35 kapitol skoro 500stránkové knihy jsem slupla za míň než 4 dny. Poslouchala ji hlavně v autě na cestách na setkání freelancerů v Bratislavě i cestou na knižní festival do Žiliny.

Tělo sčítá rány je skrznaskrz o traumatu.

S nějakou formou traumatu se v životě setká skoro každý. Jde např. o znásilnění, týrání, válku, přepadení, smrt blízkého člověka nebo vážnou nemoc.

Dozvíte se, že prožité trauma negativně ovlivňuje mozek i zbytek těla. U lidí, kteří prožili trauma, se i dlouho poté denně střetává křehkost s odolností. Mění se jejich sebeuvědomění. Jak vnímají sami sebe. Kolik energie denně vydají na běžné činnosti jako péče o sebe nebo děti.

Trauma zasahuje do seberegulace. Tedy jak se zvládají ovládat, třeba při hádce. Nebo jak dokáží směřovat své myšlenky i emoce k vytyčeným cílům. Dále má prožité trauma vliv na to, jak komunikují nebo jak prožívají radost atd.

Autor je vědec a psychiatr, otevřeně líčí skutečné příběhy svých pacientů. Říká, že i když trauma nelze vzít zpět, lze se z něj „uzdravit. V knize čtivě popisuje jak.

Své poznatky zakládá na výzkumech, své klinické praxi a poznání traumatického stresu. Věda mě fascinuje, tak jsem mu jednou dvakrát odpustila i slabší srozumitelnost a příliš odborné výrazy.

Pokud nejste psychiatr nebo psycholog, hlavně druhá půlka knížky bude pro vás možná, stejně jako pro mě, praktičtější a přístupnější.

Odnesla jsem si nějaké tipy a souvislosti:

- V bezpečném prostředí pomůže zrekapitulovat, jak to bylo, a jak se nám povedlo přežít.

- Narození dítěte nebo jiné transformující zážitky mohou překreslit naši emoční mapu a spoustu věcí napravit.

- Nejen dětem, ale i dospělým pomůže, když lépe poznají svůj vlastní vnitřní svět. Umět poznat, co je děsí, trápí, těší, rozčiluje.

- Když se vyznáme ve vlastních pocitech a umíme je pojmenovat, lépe se naladíme na druhé a jejich emoce. Zlepšuje se naše emoční inteligence.

- Stáváme se odolnější díky pocitu aktéra cítíme, že to, co děláme, má význam.

- Pomůže práce s tělem jako jóga nebo jiný sport. Taky hudba, tanec, divadlo z nás dělají aktéry.

- Intenzivní úsilí, společná práce a soustředění nás posilují. Jsou opakem zranitelnosti při týrání, pocitu neviditelnosti při zanedbávání nebo izolace v případě traumatu.

Knížka mi pomohla najít odpovědi na některé mé niterné otázky jako například:

- Jak ještě lépe žít s jizvami na těle a/nebo na duši?
- Jako #názvotvůrce mě obzvlášť zajímalo, kde se v lidech bere radost a tvořivost
- Kde v životě nacházíme smysl?
- Jak se znovu napojit na druhé lidi?
- Kde se v lidech po traumatu bere láska?
- Jak to, že jdou dál?
- Jak je možné, že navzdory všemu utrpení, kterým si někteří prošli, jsou milujícími lidmi nebo zapálenými profesionály napříč obory?

3 09.10.2023