Legens
komentáře u knih
Podivná příhoda inženýra Vladivoje Vejvody
Karel Leger
(SPOILER) (Spoiler je jen částečný, psaný jen pro návnadu.) Skvělá povídka spojující styl fantasy s realismem. Inženýr Vladivoj Vejvoda přichází k řece Labe aby naplánoval její regulaci. Setkává se zde s místními vodníky (hastrmany), kterým se myšlenka regulace vůbec nezamlouvá. Je zde i rusalka. Více neprozradím, čtěte, stojí to za to. Ostatní kratší povídky jsou milé, nápadité, až najednou (stejně jako v knize Hospoda za městem) si u jedné uvědomíme, že nás překvapí její děsivost stylu hororu. O kterou povídku se jedná zde neuvedu, nechte se překvapit jako já.
Utěšitel nejlepší
Jaroslav Durych
Tato kniha je výkladem následující modlitby - vzývání Ducha svatého:
Přijď, Duchu Svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky. Sešli svého Ducha a všechno bude stvořeno a obnovíš tvář země.
Modleme se: Bože, ty nám sesíláš svého Ducha, aby nás osvěcoval světlem pravdy; dej, ať nám tato jeho pomoc nikdy nechybí, abychom se dobře rozhodovali a správně jednali. Skrze Krista, našeho Pána.
Dle mého názoru zde autor napsal jeden z nejlepších textů k pochopení třetí božské osoby - Ducha svatého. Věřícího římskokatolického křesťana může tato kniha posunout do kvalitativně vyšších úrovní víry i života.
Okrajově uvádím, že je zde možno nalézt vysvětlení toho, že Jaroslav Durych často popisuje ve svých knihách lidské utrpení, a to mnohdy velmi drasticky až naturalisticky (typicky v románu Služebníci neužiteční). Blíže se to špatně komentuje, k pochopení je třeba knížku Utěšitel nejlepší dobře pročíst. K dispozici online zde:
http://librinostri.catholica.cz/kniha/1989-utesitel-nejlepsi
Zapomenutá historie - Il divino Boemo
Marietta Sergejevna Šaginjan
Originálně zpracovaná monografie (nikoliv román) o českém hudebním skladateli Josefu Myslivečkovi. Originalita spočívá v tom, že autorka popisuje nejen zjištěné údaje, ale také to, jak na údaje, které zde uvádí, sama přišla. Vyhýbá se akademickému popisu, z knihy je cítit, že Josefa Myslivečka a jeho hudbu měla opravdu ráda. Tento velmi citlivě a vkusně dávkovaný emoční náboj sice pravděpodobně vede k určité míře neobjektivity, ale i tak je kniha stran reálných informací velmi bohatá. Z mnoha detailů, které zaujmou vybírám některé:
1. Dojmy z Myslivečkovy hudby autorka čerpala z nemnoha nahrávek a živých provedení, a to včetně dětských žákovských, což vše v knize popisuje. (O něčem jako Youtube se v době vzniku knihy nikomu ani nesnilo.)
2. Při líčení žákovského koncertu z Lidové školy umění v Ostravě se jí podařilo velmi milým způsobem zkomolit příjmení houslisty, který hrál Myslivečkův houslový koncert. Zde uvedený Jaroslav Kroužil je ve skutečnosti budoucí profesor houslové hry na ostravské konzervatoři Jaroslav Kouřil.
3. Cenné je autorčino upozornění, že Josef Mysliveček dostal hodnotný titul Boloňského akademika ve stejný den jako ukrajinský skladatel Maxim Sozontovič Berezovskij.
4. Osobně mne zaujalo a velmi dojalo svým výsledkem autorčino pátrání po údajném Myslivečkově paláci v Římě. Paní Šagiňanová si našla adresu a vydala se tam. A s překvapením zjistila, že tam není nic. V podrobném průvodci se dočetla, že kdysi zde stálo mnoho ubohých domků, které byly strženy, takže už je z tohoto místa velmi krásný výhled. Opravdu poučný příklad toho, jak agentura JPP (jedna paní povídala) dokáže z pravděpodobně pronajatého bydlení udělat dům, z domu hotový palác, z hotového paláce palác, z paláce přepychový palác, kde víno teklo proudem, atd..
5. Kniha v souladu s tradicí našich překladatelů nemá přeložen originální název. Ten je v překladu "Vzkříšení z mrtvých."
Euthyfrón / Platón
Platón
Benedikt XVI ve svém Úvodu do křesťanství poukazuje na to, že starořečtí a římští bohové jsou pouze jakési perzonalizace lidských materiálních tužeb. Že materialistický ateismus je vlastně jakoby starořecké náboženství bez bohů. A jelikož lidské touhy po materiálním prospěchu a společenském úspěchu jsou ve vzájemném protikladu, tak stejně tak jsou ve vzájemném protikladu vlastnosti jednotlivých antických bohů. Sloužit jednomu bohu znamená stavět se na odpor jinému. Euthyfrón již z podstaty nemůže Sokratovi dokázat co je to zbožné, protože v podmínkách uvedeného antického polyteismu nemohla žádná zbožnost existovat. Při tom lidé chtěli a chtějí být zbožní. A to je hlavní nadčasový význam tohoto skvělého dialogu. To, že Platónův současník při četbě Euthyfróna pochopil, že zbožný v podmínkách tehdejšího náboženství být nemůže, a při tom zbožný být chce, je jeden ze stupňů, který časem vedl k tomu, že právě v Řecku a antickém světě se s takovým úspěchem rozvíjelo křesťanství.
Theaitétos
Platón
(SPOILER) Důkladné a složité promývání vlastních mozkových závitů. Dialog je o tom, že se hledá definice vědění. A trvá to pěkně dlouho, než se k ní nakonec dojde: Vědění je pravdivé mínění s vědomím rozdílu.
Melancholické století oblaku
Jan Suk
Vynikající výjimečná kniha. Primárně poskytuje údaje o životě a díle jedné z největších postav světové hudby, skladatele Josefa Suka, má ale obrovský přesah do širokých kulturních, společenských a lidských dimenzí. Škála informací je obrovská. Navíc se autorovi podařilo něco neuvěřitelného - a sice podat tyto informace vysoce uměleckým dojmem, přičemž zde není ani náznak beletristické fabulace.
U knih jako je tato, kde je spousta dojmů, není možno popsat všechny. Podobně jako u jiných knih širokého záběru i zde vybírám jen některé, konkrétně tři. Ostatní, stejně hodnotné, si čtenář najde sám.
1. Kniha je věnována autorově mamince, při jejím čtení jsem si uvědomil, že plným právem. Více zde neprozradím, čtěte.
2. Teprve z této knihy jsem se seznámil s pro mne dost šokujícím faktem, že nádherný a obsažný památník Josefa Suka v jeho domě v Křečovicích by neexistoval, nebýt autorova otce, skladatelova syna Ing. Josefa Suka, který tento během války těžce poškozený dům v závěrečných válečných dnech za dramatických okolností zachránil před zničením a následně ho během posledních let svého života opravil a uvedl do současného nádherného stavu. Čtenář zde pochopí, jaká to byla skvělá osobnost. Spolu s informacemi o autorově matce jsem s při čtení uvědomil, že je mi v mých vědomostech vyplněna letitá obrovská informační díra (nyní s překvapením zjišťuji, že jsem vlastně na ni byl zvyklý) mezi skladatelem Josefem Sukem a jeho vnukem, houslistou Josefem Sukem.
3. Skladatel Josef Suk a básník Otokar Březina se vzájemně velmi uznávali. Josef Suk chtěl zhudebnit nějaký Březinův text a básník mu ho měl dodat. Nedošlo k tomu. Z pohledu Otokara Březiny to bylo dost logické - bylo to v době, kdy on sám již verše nepsal. Josef Suk si zapsal k úvodu své, poslední velké skladby Epilog čtyři verše z Březinovy básně Mýtus ženy. Autor knihy pan Jan Suk výběr těchto veršů zpochybňuje. Místo toho jsou zde uvádí jiné verše z Březinový básně Mýtus duše ze sbírky Svítání na západě. Toto zpochybnění a výměnu veršů je třeba brát vážně - provedl to vzdělaný literát a básník. V knize jsou ty nové verše uvedeny na straně 224. Nedovedu si představit hodnotnější text, který by byl schopen lépe ilustrovat náladu Sukova Epilogu. Je to obdivuhodné - skladatel Josef Suk neměl od Otokara Březiny verše a tyto verše mu našel jeho vnuk, který se narodil až šestnáct let po jeho smrti.
Amadeus - Život Mozartův
Claudio Casini
Velmi cenná monografie o W. A. Mozartovi, a to zejména v našich podmínkách, kde informace o tomto hudebním géniovi máme často tendenci čerpat z více či méně beletristicky laděných prací. Kniha je na velmi bohatá na informace a originální postřehy, jen na ukázku bych vybral bych dvě záležitosti:
1. Snad tím, že autor byl Ital, netrpí tato práce často uváděným klišé o menší hodnotě a povrchnosti dobové italské hudby oproti německé. Italská hudbě se ve druhé polovině 18. století těšila velké oblibě, což u jiných národností vyvolávalo pocity žárlivosti.
2. V konfrontaci otec Leopold syn Wolfgang se autor oproti jiným pracím zastává názorů Wolfganga. Pokud posuzujeme názory otce Leopolda jako racionální a zodpovědné, zatímco názory syna Wolfganga jako víceméně spontánní nezodpovědné impulsy, zapomínáme na důležitý fakt, že W. A. Mozart byl jeden z několika největších hudebních géniů, jaké tato planeta nosila. Proto např. jeho nápad, že přeruší plánovanou cestu do Paříže a pojede místo toho z Mannheimu do Itálie se zpěvačkou Aloysií Weberovou zde není hodnocen jako nezodpovědný počin zamilovaného mladíka, ale jako vynikající plán špičkového hudebníka. A vývoj následujících událostí dává Casinimu za pravdu - Mozartova pařížská cesta byla z ekonomického hlediska fiaskem, zatímco Aloysie Weberová nastoupila na velmi dobře placené místo operní zpěvačky.
Michael Rentz fecit. Michael Jindřich Rentz, dvorní rytec hraběte Šporka
Jiří Šerých
Špičková monografie podávající vyčerpávající informace o výjimečné osobnosti barokního rytce v Čechách, Michaela Heinricha Rentze, jedna z nejlepších monografií o umělci jakou jsem viděl. Skutečně informace do posledního detailu.
Colomba
Prosper Mérimée
Psáno částečně podle skutečného příběhu. Pokud před přečtením navštívíte Korsiku, projdete se v makchii a seznámíte se trochu s historií a atmosférou té země (mimochodem dobře ji vystihuje francouzský film Korsický případ, byť to zde je úspěšný pokus udělat z dosti vážné záležitosti dobrou komedii), nezbude Vám nic jiného, než dát pět hvězd.
Ztracené jaro
Josef Knap
Klobouk dolů, že autor ve věku 22 let napsal k takovýto román. Popisuje nepochybně svoje vlastní zkušenosti s obdobím života od posledního ročníku gymnázia až do prvých let studia na vysoké škole. Začíná to typickými předmaturitními problémy (beletristicky opakovaně zpracovávanými, zde snad trochu vážněji). Následně divočejší užívání prvých měsíců samostatného života a pocitu svobody během studia na vysoké škole v oboru, který hlavního hrdinu baví. Postupně přijdou dosti závažné potíže, které mají i tragické následky jak na těch, kterých se to bezprostředně týká, tak na lidi v okolí. Toto ale aspoň některým mladým lidem mění jejich dosavadní hodnoty, zakládá jakési nové kořeny, z nichž se odrážejí do následného života. Jak, to již autor nepíše - je mu teprve 22 let a sám tom pro sebe do budoucna nemůže odhadovat. Každopádně je jasné, že hlavní postava na začátku a na konci knihy má diametrálně odlišné vlastnosti a odlišný žebříček hodnot. Doporučuji.
Obnovené obrazy III.
Julius Zeyer
Rozsáhlou povídku "V soumraku bohů" bych doporučil všem milovníkům literatury inspirované raným středověkem s prvky fantasy. Zde narazí na něco podobného, ale na podstatně vyšší úrovni. Jedná se o strhující velmi dobrodružný příběh dvou až tří generací, inspirovaný islandskými ságami.
Fantastické povídky
Julius Zeyer
Následující komentář se vztahuje k nejdelší povídce (nebo spíše románu, postavy procházejí vývojem) Na pomezí cizích světů, která (který) svou kvalitou a myšlenkovým obsahem patří dle mého názoru k tomu nejlepšímu, co autor napsal, resp. kdybych si měl z jeho děl vybrat deset nejlepších, tek by byla (byl) mezi nimi:
Tato skvělá strhující a dramatická povídka je překvapivě aktuální pro současnost. V dnešním převážně materialistickém prostředí, které eliminuje vyspělou duchovní orientaci, nacházejí paradoxně široké pole působnosti různé druhy okultní ezoteriky. Příběh Lazara z Lošan dobře ukazuje, jaké nebezpečí hrozí lidem, kteří si s těmito aktivitami začnou zahrávat. Více nebudu prozrazovat, upozorním jen na jeden detail, kterého je dobré si všimnout: Magie nabízí Lazarovi, že se stane polobohem pokud se v cestě za ní bude řídit třemi zásadami - pravdou, spravedlností a rozumem. Jedná se o zjevnou ďábelskou lež a podvod. Ďábel v podobě hada v ráji také tvrdil lidem, že budou jako Bůh. Lazar potom v sobě při svém zabřednutí do okultismu ubíjí jiné tři zásady - víru, naději a lásku.
Dramatická díla III
Julius Zeyer
Pohádku Radúz a Mahulena provedenou spolu s hudbou Josefa Suka pokládám za jedno z vrcholných děl světového romantismu.
Stran dramatu Neklan - je dobré uvést, že zde kníže Neklan není zbabělec, který by se chtěl vyhnout boji. On ale zná věštbu, která říká, že jeho vojsko bude poraženo pokud ho bude vést. Jako kníže ale ve válce musí být příkladem a bojovat v čele vojska. Řeší to tak, že ve své zbroji za sebe nechává bojovat Tyra z Chýnova (Jiráskova Čestmíra). Čili nikoliv ze zbabělosti, ale aby zabránil porážce svého vojska.