Frewi
komentáře u knih
Vlčí kůže
Kerstin Ekman
Pro mě velice čtivý generační román o životě (u nás by se řeklo) na vsi na přelomu minulého století, který časově končí před druhou světovou válkou. Děj románu není o osudu porodní asistentky Hillevi, která se roku 1916 přestěhuje z poměrně moderního města na sever, do horské pohraniční oblasti mezi lidi, kteří dosud žijí v devatenáctém století. Hillevi je pouze postavou, která nějakým způsobem propojuje ostatní hrdiny románu, na jejichž životních příbězích autorka líčí proměny předválečné doby. Zaměřuje se na vztahy mezi muži a ženami v hierarchii širších rodin, ale i na kontrast mezi uhlazeným, pokrokovým městem a drsným, syrovým venkovem.
Knihu jsem dočetla včera, ale ještě teď, když na děj vzpomínám, prochází mnou chlad severských vichřic a nejsem si zcela jistá, zda mě ze stínů v koutě nepozorují vlčí oči..
Černá voda
Kerstin Ekman
Románem s detektivní zápletkou Černá voda jsem Kerstin Ekman propadla. Kniha má 544 stran, ale čte se snad sama od sebe. Autorka sleduje osudy tří hlavních postav, takže jednotlivé kapitoly knih dějově skáčou nejen mezi těmito (a občas i dalšími postavami), ale i časově. Je to pro mě nezvykle psané, ale v ději jsem se neztrácela, naopak jsem si ty velice osobní příběhy vychutnávala. Z mého pohledu jsou nosnou myšlenkou díla vztahy mezi muži a ženami napříč generacemi, a zároveň kontrast mezi způsobem života generace prarodičů a jejich vnuků (byť to na tento aspekt není kladen takový důraz jako ve Vlčí kůži).
Ze skvěle napsaného románu jsem si sama pro sebe odnesla ponaučení, že s nejbližšími je třeba mluvit i tom bolestném, i o tom, "o čem se nemluví", protože mlčení věci komplikuje a v krajním případě může vést až ke zkáze.
Mimochodem, čtenář ve finále zjistí, že všechny vraždy, ke kterým v románu došlo, byly spíš jen velice nešťastnými omyly, o to víc kniha vyznívá kritičtěji vůči "nepraní špinavého prádla na veřejnosti", jak se u nás říká.