barboraHCI2 komentáře u knih

(SPOILER) Právě doposloucháno v audioverzi. Vidím dle komentářů, že v ní asi chybí doslov a předmluva.
Začnou kritikou, skončím tím pěkným.
Kniha má dvě dějové linky. Myslím, že kámen úrazu je, že autoři, kteří ocení tu druhou spíše neocení tu první, a naopak. Já jsem si knihu pujčila kvůli tomu, že mám ráda příběhy silných osob za těžkých časů, které opravdu proběhly. Toho se mi dostalo víc než dostatečně (Několikrát jsem si kladla s hlavní hrdinkou otázku, jak je možné, že toto na rozdíl od mnohých sousedů přežili? Byl to tuhý kořínek? Občasná vynalézavost ve shánění potravy, když bylo nejhůř? Touha žít kvůli dítěti? Asi od všeho kousek). Vzhledem k brutalitě tehdejší doby působí příběh ze současnosti sice kontrastně, ale tedy poměrně plidce. Do současné linky by dalo rozhodně nacpat více sofistikovanosti, citové provázanosti s minulostí a vážnosti, současná linka pro mne nebyla uvěřitelná, vadila mi tam určitá "spiritualita" co se týkalo Birdie, stejně jako příběh z červené knihovny (přiznám se, že jsem do půlky knihy čekala, jestli se tedy vyklube z Nicka podvodník, když jsme pochopila, že ne, tak to bylo ještě plidčejší). Přitom když to vezmeme z nadhledu, náhlá smrt manžela není malé téma. Autorce se však nepodařilo namíchat ten správný koktejl, aby linka z přítomnosti více zaujala.

Ale vlastně jsem za to střídání banality a brutality byla ráda, protože jsem si mohla vždy "oddechnout" od té "řady nešťastných příhod (odkaz na kultovní sérii mého dětství :-). Teď vážně. Druhá linka totiž žádný extra koktejl literárních dovedností nepotřebuje, samotné události jsou natolik drastické, že dokonale vykreslují samy sebe. Jak se říká, co život vymyslí, to sám nevymyslíš. Proto spolu s hlavní hrdinkou trnete napětím, jestli rozdělání ohně a uvaření posledního ukradeného jídla nepřiláká aktivisty, jestli vás za rohem neznásilní jen tak, protože se jim chce, jestli vaše dítě přežije další hodinu. Jestli vy přežijete další hodinu. Co dělá s lidmi hlad je vykresleno přesně, přiznám se, že jsem včera večer pod nátlakem knihy snědla i to maso, co hážu běžně kočce. Vykreslování utrpení už se pohybovalo na hranici, co já osobně snesu a chvíli jsem váhala že knihu odložím, ale nakonec ji to nepřekročilo. po trošce googlení člověk zjistí, že autorka nás dokonce ještě šetřila a klade si otázky, proč sakra o Holokaustu ví každý, ale o tomto se člověk dozví víceméně náhodou -> Za mne zvěrstvo úplně stejného kalibru. Takže za knihu jsem ráda dávám jí pěkné 4 hvězdičky, které výrazně táhne linka z Ukrajiny, a doporučím ji v současné době hlavně *voličům komunistů *Chcimírům Vystupznatům *Rusofilům

1 22.03.2024

AUDIOKNIHA. Nalákala mne tím, že se laicky zabývám psychologií a taktéž krásnou obálkou. Bylo to mé první seznámení s autorkou. Co se dá o knížce říct pozitivního je, že je upřímná. Autorka je však dost otravná osobnost s jakousi "labilní" poruchou osobnosti. Z hlediska slohu se toto projevilo dost i na knize, čiší z toho takový "deník-zpověď-bezladuaskladu" styl, který vlastně nemá žádnou pointu, respektive pointa je rozplizlá všude a nikde. Povaha knihy mi samozřejmě nedá i neohodnotit tento "příběh" či "osud". Autorka se v miš-maši myšlenek se snaží udělovat jakési rady a sděluje, že na některé věci přišla a že už pochopila a vyzrála, nicméně z celé knihy čiší naopak nevyrovnanost a velký neodstup nad sebou a svým prožíváním. Děsivé je, že jak zde v komentářích tak z knihy je vidět, že má asi své fanoušky, které nějakým způsobem inspiruje. Neumím si úplně představit jakým, spíš to asi bude "vrána k vráně", nicméně kladu si otázku, jestli taková spolupráce pomáhá, nebo naopak udržuje lidi ve společné mizérii. Druhou otázku, kterou si kladu, je jestli lze vůbec takovým lidem pomoci, s ohledem na fakt, že autorka se podle svých slov dost sebevzdělává a prošla několika psychoterapiemi i psychoterapeutickým výcvikem - což opravdu je v této zpovědi vidět pouze málo. Nějak mám z toho pocit, že autorka sice na úrovni rácia ví, kde je chyba - v knize to i několikrát popisuje - ale z knihy lze vidět, že není schopná svůj vztah k mužům a ke světu obecně na úrovni prožívání změnit a otázka je, jestli je to vůbec možné. Co mne zarazilo asi nejvíc je fakt, že nevyrovnaný neurotik napíše takto zmatenou knihu a někdo ji vydá a ještě si to najde své fanoušky. Četla jsem kdysi knihu napsanou přímo od schizofreničky, a ta měla od sebe větší odstup než tato autorka. Závěrečné věty - že někteří lidé tápou ve tmě a nechtějí být nalezeni - popisují, kde se autorka (stále) nachází, i když já v tom nevidím tu pozitivní konotaci, která tam asi byla zamýšlena. Přeji autorce hodně štěstí a zážitek spokojeného, vyrovnaného vztahu ke světu i k sobě bez sebeklamu a berliček. A vyrovnaným čtenářům citlivým na estetiku, aby se nenechali jako já zmást krásnou obálkou. A těm nevyrovnaným, aby se nechytali rad a neinspirovali prožíváním této autorky.