Alex231
komentáře u knih
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Všechno další, co bylo ve stylu magického realismu později napsáno, už působí jako pouhá nápodoba. Márquez je jen jeden. A tahle kniha už je legendou. Rebecca pojídající z lásky a pro lásku hlínu a omítku zdi, zatímco učí přítelkyně složitým stehům, je naprosto nepřekonatelným zosobněním nejen lásky, ale i vášně a chtíče. A celé Macondo se všemi barvami, vůněmi i pachy. Dědičná jména Buendíů a dědičné vlastnosti. To všechno hraje roli a všechno do sebe zapadá jako puzzle. Kniha je magická a fantastická.
Hurá, ještě žijeme
Johannes Mario Simmel
Hlavní hrdina je tím nejsympatičtějším oportunistou, s jakým jsem se kdy setkala. Simmel nikdy nezklame.
Bezceler
Erik Decimus
Erik Decimus je NARUŠITEL. Jeho styl psaní a myšlení ani vzdáleně nepřipomíná cokoli, co jsem do té doby četla. V košíku s barevnými cukrátky přináší hořké pravdy. Hořké tak akorát. Sáhnete si do košíku pro cukrovou vatu, a rázem držíte v ruce hlavu Medúzy! Zkameníte v tom nejlepším slova smyslu. Erik Decimus vám místo stvůry představí oběť, nešťastnou dívku, které ublížili muži i ženy. A dál jí ubližují hodiny dějepisu a zjednodušené výklady. A takto autor přistupuje ke všem aktérům svých povídek. S pochopením, soucitem a laskavostí. Do kontrastu s tím dokáže postavit ironii tam, kde je jí třeba. Vkládá mezi řádky tolik pravdy a ostrosti, ale čtenáři neublíží. A kde je prostor pro odlehčení humorem a vtipem, tam neotřelý humor a vtip najdete. Erik Decimus zcela obrací náhledy, úsudky a předsudky. Věci dává do souvislostí, kterých si běžně nevšímáme. Ať je hrdinou příběhu jeho předek, či osoba fiktivní, ať se jedná o pařížskou kurtizánu, nebo o gangsterovu milenku, všechny jsem si zamilovala. Jsou tak skuteční. Přála bych si dozvědět se víc o Loretě, Magdaleně a Anně. Chtěla bych strávit aspoň den s Ninon. A také s Pumou a Zajícem. Asi nejvíc ze všeho bych chtěla navštívit Chrisovu Lhotu a jejího svérázného starostu Chrise van Grifa.
Chrisova Lhota se jmenuje druhá část knihy, která tu první doplňuje a zároveň ji odlehčuje. K tomu odlehčení mám jednu poznámku. Anotace knihy vyznívá jako kdyby se jednalo o odlehčená témata, o taškařici. Pravý opak je pravdou. Témata jsou velmi vážná, ale autor je podává lehce a dokonce si troufnu tvrdit, že i se záměrnou ohleduplností. Láska je zde zobrazena v mnoha podobách. Není to jen láska milenecká, ale vztahy v rámci rodinných konstelací. Pod všemi těmi cukrátky jsou i ona klubka zmijí. Čtenáře neuštknou, naopak vyzývají, aby se na věci díval z různých úhlů pohledu. Mne donutil přemýšlet o vlastních rodinných vazbách a pojmenovat, možná přejmenovat, některé ustálené prvky. Erik Decimus víří hladinu a narušuje zažité představy. O životě i o psaní. Starostův humor ve druhé části vás odbourá. Ale ani ten není prvoplánový a samoúčelný. Kapitola o krizi středního věku je zdánlivě zahalena do hospodského veselí, ale je v ní tolik úlevné pravdy. Kapitola o době korektní jde na dřeň, ale nikoho neuráží. Úplný závěr, který odkazuje na budoucí knihu, a já moc doufám, že se jí opravdu dočkáme, nechává čtenáře naprosto odpočinout a vydechnout v úlevném smíchu. Rocco a Julie jsou na pár stránkách tak živě nastíněni, že už teď se na ně těším. Knihu všem vřele doporučuji.
Můžu. Ale nechci
Erik Decimus
Po přečtení Bezceleru jsem věděla, že tuhle knihu musím nejen číst, ale i mít v knihovně. Erik Decimus píše tak, že pokaždé objevím něco, co jsem předtím přehlédla. Přehlédnout "Můžu. Ale nechci" by byla velká chyba. Kniha je o lásce. Láska je někdy poetická, jindy prozaická. To je, domnívám se, hlavním vzkazem. V anotaci mne dostala věta: "Lásku je třeba pěstovat jako rostlinu, na kterou jsme alergičtí." V tom je tolik pravdy a pochopení pro vše lidské. Po přečtení první povídky jsem pochopila, že tohle bude mnohem syrovější a temnější než Bezceler. Autorův styl je nezaměnitelný, ale kniha má úplně jinou polohu, jiné ladění. Dotýká se víc, ale také je zde víc poezie, která se s prózou přirozeně prolíná. Po přečtení předešlé knihy vím, že je autor skvělý prozaik i básník. Teď vím, že je výjimečný básník. Poezie se nedá vysvětlovat, ta se musí číst a až poté posoudit, jak na nás působí, zda je dobrá. Tahle je fantastická. Stejně tak povídky, které jsou citlivě namíchány do koktejlu, který má všechny různě chutě. A vyzdvihnout musím autorovu obálku a ilustrace. Erik Decimus opět servíruje komplexní zážitek slova i obrazu. A tentokrát i hudby, protože ve verších je ta hudba slyšet.
