vas diskuze u autorů

Můj strejda z Kopečku a Josef Čapek
Můj prastrýc MUDr. Jan Peřina z Kopečku u Olomouce byl jako student medicíny po událostech v listopadu 1939 zatčen a deportován do koncentráku. Jako dítě jsem nad jeho historkami o seznámení se spoluvězněm Josefem Čapkem zavracel oči a navíc jsem musel při návštěvách všechno dojídat, protože v lágru byl přece hlad. Škoda, že jsem ho tehdy neposlouchal víc, byl jsem ale zkrátka moc malý. Naštěstí mi dávnou vzpomínku na prastrýcovo vyprávění vrátil starý článek na internetu (z HN 2006, strojový překlad ze slovenštiny - bez záruky).
Cituji: "Na první setkání s Josefem Čapkem nemůže zapomenout ani doktor Jan Peřina. Ke konci léta 1942 onemocněl a nějakou dobu ležel v táborové nemocnici. Vrátil se do bloku a naproti sobě spatřil malého, brýlého člověka. "Už z dálky mi říká: Já jsem Josef Čapek a zabral jsem ti postel! Odpovídám mu: Já jsem Honza Peřina, klidně můžeš zůstat, já lehce vylezu navrch... Byl jsem rád, že spával v mé posteli a neměl starosti s vyskakováním na vrchní palandy.Peřina s Čapkem později pracovali v jednom komandu - "on v malířské dílně a já ve vedlejších místnostech, kde se zhotovovaly rámy na obrazy... Jednou chtěl jeden esesák od něj nějaký obraz. Poradil jsem mu, aby takovému primitivovi namaloval něco primitivního. Náhodou jsem měl u sebe pohlednici německého tanku Tiger. Namaloval ho v pestrých barvách, jak prochází průsmykem. V pozadí ještě přidal jeleny v říji. A to se esesákovi náramně líbilo. Když si obrázek bral, řekl: Capek, Sie sind wirklich ein Kunstmaler! Teprve teď byl podle něj skutečným malířem."
Taková práce ho však ubíjela. Tvrdíval, že více, než kdyby dělal těžkou fyzickou práci. Jistý čas uvažoval, že se dá přeložit do jiného komanda, což mu nikdo neschvaloval. Čapek říkal: "Když kreslím tyto otřesné kýče, je mi na zvracení!“ Pod tyto obrázky se nepodepisoval, i když někteří chtěli."

Ad Srdcervoucí článek v Reflexu o Aleně Mornaštajnové aneb kritika kritického časáku, plného kritiků
Časopis Reflux, podoben jedovatému tropickému slimáku, matlá přičinlivě svůj kritický sliz nejenom po knize paní Mornaštajnové, ale i po celém širém okolí. Sám jsem před časem dostal jednu kapku toho neřádstva do oka (docela to svědí). Reflux si však také zasviní tu svou drobátko nechutnou kluzkou cestičku, kterou mu dláždí literáti světového významu. Nevěříte? Co tak třeba květomluvná redaktorka a spisovatelka Adéla Knapová? Ta si nalévá kávu prudkým zdvihem slonovinově zbarvené varné konvice a syčivě bublajícím vodopádem průsvitné horkosti si plní svůj maličký, filigránskými rytinami zlatavě zdobený šálek, plný kolumbijské voňavé černi, jež se varem a kostkami třtinového cukru mění v ostře tříštivou sladkost vln hlubokého Černého moře a přitom slyší křik racků, hned po prvním lahodném doušku, který ji lehce podráždí patro i jemné chřípí. Nestačí? Tak tedy přidám jiného velikána a zároveň nositele prestižní ceny Hvězda Reflexu. Infantilně nasládlý poeta Tomáš Zdechovský, jehož kapky medu jsou dávkovány maličkým, ale velmi jedovatým žihadýlkem je už přece persona formátu Rimbauda či alespoň Goetheho. Věru nebezpečná literární smetánka, s níž se není radno dostat do křížku:) Že tomu nerozumíte, to ale přece vůbec nevadí. Od toho kritika kritiky přece je.

Spisovatel a vědec, který se specializoval na indiánské jazyky. Jeho hlavním přínosem ale je, že si na stará kolena splnil svůj dobově nereálný sen - navštívil své indiány. Inspiroval tak jiné, že naděje umírá poslední.

Přední německý akvarista a hlavní autor kolosálního fotografického díla BEDE Atlas akvarijních ryb, který váží dobré čtyři kilogramy.

Arkady Fiedler byl muž, který si jako málokdo dokázal plnit své chlapecké sny a ještě o tom poutavě vyprávět. Jeho knihy vycházely v dnes již těžko uvěřitelných nákladech a já si myslím, že se některá jeho cestopisná dílka v reedicích ještě vrátí. Moc dobré čtení pro dobrodruhy!

Berge je autorem (alespoň pro mě) ikonické knihy "Země, které zmizely". Knížka je napsaná úžasně neotřelým a kreativním způsobem a jak uvedl jeden kritik:
"Člověk může jenom závidět, že to nenapsal sám."

Stříkot kapek I.
Básník černých slov
hraje prsty umrlce,
na rudé šmouhy strun.
Lež je pravda,
pravda lež.
Jsem tvůj soudce,
chce mi říci.
Ten, co temnou stranu ladí.

Nešťastný člověk, milovník holubů a úzkostlivý muž, z něhož udělali vousatého proroka nového náboženství bez Boha. Pár měsíců v kajutě s kapitánem Fitzroyem na silně přeceňované plavbě lodi Beagle, kladívko na zabíjení lišek a leguánů, smrt dcery, chronické nemoci, mocná opozice a nevhodně geneticky prokřížené příbuzenské vazby a výsledek je nečekaně třaskavý. Zatřepat a promíchat a Stalin s Hitlerem mohou servírovat. Taktéž na Sorbonně vyškolení Rudí Khmérové byli okouzleni. Chudák Charles, myslím, že takhle to určitě nechtěl. No, co už.

Jaroslav Mareš byl jedním z nejinspirativnějších lidí, které jsem kdy potkal. Čest jeho památce.