Titus diskuze u autorů

Vestičko, s většinou souhlasím. Dospěl jsem k témuž. Vondrušku už číst nebudu, ani jako studijní materiál. Nestojí mi za to. Jak píšete, život je krátký. Podobně se to má s psaním komentářů v diskuzích, třeba na databázi knih.

Jen Vaše rada, co se ti nelíbí, nečti, se u mě míjí s podstatou věci. To jsem chtěl vyjádřit předchozími příspěvky. Prostě jsem si musel nejdřív pár knížek přečíst, abych zjistil, že se mi opravdu nelíbí. Holt mi to nějakou dobu trvalo, než jsem na to přišel.

Přesně tak to bylo i s poledním sériovým čtením vondruškových detektivek. Hrozně jsem si chtěl přečíst nějaké lehké detektivní čtivo ze středověku.

Snad by Vondruška mohl stačit. První ... nic, moc ... zkusím druhou, snad bude lepší ... hrozná ... třetí? ... ještě horší ... čtvrtá, ta už snad musí vyjít ... zdá se, že to skutečně docela jde... ne! je to pitomost ... vzdávám to, končím. Škoda, že jsem v té době neznal sérii o bratru Zdislavovi od Zuzany Koubkové...

Ještě do třetice, k tomu, že čtu knihy autora, kterého nemám rád: opravdu ho rád nemám, ale posloupnost je obrácená. Nejdřív jsem četl knihy a na základě toho, co jsem se dočetl, jsem začal být k autotovi hodně kritický. Nejprve kvůli historickým nedostatkům, postupně jsem kritiku rozšiřoval na další oblasti. Ale to pořád neznamená, že jsem ho neměl rád, prostě jsem k němu žádný pořádný osobní vztah neměl.
A až zase o něco později jsem ho začal mít opravdu nerad, a to kvůli charakterovým vlastnostem, které z jeho knih vysvítají.

Mimochodem, Chesterton (kterého mám naopak ve velké oblibě) napsal něco jako: "Dobrá kniha řekne pravdu o svém hrdinovi, špatná o svém autorovi". (omlouvám se, pokud jsem výrok zkomolil). Ty Vondruškovy jsou opravdu výmluvné.

Ještě Vestička: Zmiňujete Život ve staletích. Ten jsem četl (nebo spíše prolétl) zase jindy a z jiných důvodů, úplně nezávisle na ostatních knihách. Na něj se právě dá velmi dobře aplikovat hodnocení z recenze, které jsem tady vyvěsil včera. Jsem přesně tím náročnějším laickým čtenářem, kterého kniha neuspokojila. Píšete, že jste žádné chyby nenašla. Já jich našel (nevím jak v prvním díle, ten neznám, stejně jako poslední) dostatek.

Tehdy hodně naštvalo, že takhle plete hlavy lidem a vykládá o věcech, kterým nerozumí. Přišlo mi to nesoudné hned naněkolikrát. Nesoudné je už jenom to, že se do takové kompilace pustil sám. Tohle není práce pro jednoho člověka, jedině pro celý velký tým. Samotný člověk nedokáže obsáhnout ani tak rozdílné doby, ani tak rozmanité obory bádání. Jenom studium jednoho okruhu v jednom období je na jednoho až až. Taky to podle toho dopadlo. Řekl bych, že kdyby Vondruška k dílu přistupoval poctivě, musel by si to uvědomit.
Další známkou nesoudnosti pak je, když si dotyčný myslí, že dokáže téma nejen obsáhnout, ale že o tom může přednášet ostatním.

Po dalších zkušenostech s Vondruškou bych řekl, že ta nesoudnost je pro něj skutečně příznačná vlastnost.

Vestička: Čekal jsem, kdo s podobným komentářem příjde. Taková námitka / otázka se logicky nabízí. A máte do jisté míry pravdu. Minimálně při čtení dalších dílů husitské epopeje jsem si také říkal, že je to ode mě masochismus.
Musím se však hájit, že 10 děl v řadě jsem od něj opravdu nepřečetl. Nanejvýš to tak může vypadat podle toho, jak zde hodnotím nebo komentuji. Ale to je jen optický klam.
Detektivky jsem v řadě přečetl nanejvýš čtyři. A stačilo mi to.
Ke čtení detektivek jsem však měl jiné důvody než ke čtení epopeje. Moje historie s Vondruškou je složitá, a nějak na něj narážím opakovaně při rozdílných příležitostech.
Detektivky jsem dříve považoval za prosté konzumní čtivo a nijak mi moc nevadily, čítával jsem je, když jsem si chtěl odpočinout. Nesháněl jsem je, ale protože je čtou rodiče, byly po ruce. A navíc miluji středověk a detektivky. Hůl jsem nad nimi zlomil až po poslední várce (Adventní kletba, Znamení rožmberské růže, Podivná svatba na Lichnici a Záhada zlaté štoly), kdy jsem si asi po přečtení jiných autorových věcí začal víc všímat problémů, které jsem v minulosti ignoroval.
Epopej jsem začal v jiné době a jiném rozpoložení. Chtěl jsem tehdy jednak přijít na to, proč je Vondruška tak populární a jednak jsem si chtěl ověřit, jak se v jeho díle projevují některé jeho názory, nastíněné v Breviáři pozitivní anarchie. Pokračoval jsem pak spíš proto, že jsem chtěl prostě vědět, jak to dopadne a hlavně jestli se v té záplavě slov objeví přeci jenom taky někde kousek literatury. Dobře mi tak. Místo konce jsem se dočkal jen jakéhosi utnutí a literaturu jsem nepotkal. Alespoň jsem si pak řekl, že s dalšími románovými sériemi už nebudu ztrácet čas. Takový masochista zase nejsem.
A když jsem zmínil breviář, tak ten jsem začal číst asi půl roku předtím, víceméně náhodou. Očekával jsem, že se v něm setkám s trochu odlišnými názory a byl jsem na ně (opět) zvědavý. Rád se provokuji a konfrontuji, někdy mě to i donutí přehodnotit dosavadní postoje. To na co jsem tam ovšem narazil - směsice demagogie, myšlenkových zkratů, zavádějících tvrzení, klišé, frází, šíleného stylu a naprosto absentující sebereflexe - mě zcela dostalo a, dá se říci, uhranulo. Trochu jiná provokace než jsem čekal. Namísto abych jen nahlédl, jak jsem původně zamýšlel, jsem jej přečetl celý. Dodávám, že k přehodnocení všech hodnot mě tedy nepřiměl. To leda, že bych měl původně stejné názory jako autor sám.

Výňatek z recenze archiváře a historika Petra Kreuze na Vondruškovu knížku Katovny a mučírny (Listy filologické, 1997):

"Vondruška se ve své práci pokusil podat populární obraz čtenářsky atraktivního tématu ... Učinil tak ovšem - formálně i metodicky - pramálo šťastným způsobem a bez jakékoli nezbytné hlubší znalosti pojednávané tematiky. ... Nicméně i popularizační práce ... mohla nepochybně podat laickému zájemci pestrý i poměrně přesný a vyvážený obraz uvedené tematiky; k takovému výsledku však, žel, V. Vondruška nedospěl. Jeho práce je naopak zatížena dlouhou řadou závažných nepřesností, nepochopitelných omylů a diskutabilních či zjednodušujících tvrzení a neuspokojí tak plně ani náročnějšího laického čtenáře."

celá recenze zde: https://www.jstor.org/stable/23466964

Uvedené hodnocení by se dle mé zkušenosti dalo bez problémů přiřadit i jiným Vondruškovým popularizačním dílům. A na jeho historické romány to vlastně platí taky.

Symptomatické také je, že V.V. za těch 24 (od vydání recenze) resp. 28 (od vydání knihy) let neučinil prakticky žádný pokrok.

Nu, nedivím se, že Vondruška tak kope, když přijde řeč na kritiku a kritiky...

zanymu: Promiňte, to byl takový můj vtípek. Jakési haiku. Poslední verš je parafrází jednoho dosti pitomého výroku z Vondruškovy "Kroniky zániku" (doslova: "Velikost Orwella je v sociologické metodě, jíž...") . Taky jsem nechápal, co tou metodou autor myslel. A domnívám se, že to nechápal ani sám Vondruška.

Měl jsem na mysli více věcí, když jsem to takhle poskládal. Ale zjednodušeně lze říci, že Vondruška je asi takový historik, jako je Orwell sociolog a jako je pravda lež. A že jeho metodou je lhát o historii a za její pomoci klamat.

Nenávist je láska.
Pravda je lež.
Velikost Vondrušky je v historické metodě.