Titus komentáře u knih

Oldřich z Chlumu nalezl tajemný medailon s třemi písmeny. Jedno z nich bylo W.
Jelikož nebyl hlupák, snadno si domyslel smysl těchto písmen. Nenechal se zmást ani tím, že medailon pochází z doby, kdy se u nás medailony nevyráběly, ani tím, že on sám žil v době, kdy se medailony běžně nenosily. Nezmátlo jej ani vysvětlení, že ta tři písmena znamenají "Václav, těžkej frajer!" Byl to prostě nejlepší vyšetřovatel českého království i celého křesťanského světa.

Jako tajuplné mysterium jsem si úsloví, které se za oněmi písmeny skrývá, při čtení znovu a znovu přeříkaval.

5 14.09.2021

Tento essay před čtenářem obstojí snad ve všech žádoucích ohledech - jako dílo osvětlující své téma, jako čistě literární útvar i jako výpověď o duchu autorském. Je radost jej číst již jen pro lásku k jazyku, jímž je psán, a pro potěšení ze stylu, jenž je jakýkoliv, jen ne suchý, aniž by přitom ztrácel na věcnosti. Kolikrát bývá obojí v nesmiřitelném rozporu!
A pak je tu sám předmět a jeho studium. Černý až vyčerpávajícím způsobem nahlíží historii panslavismu a jeho recepci u nás i v Rusku a v krátkosti dokáže postihnout podstatné rysy. Na malém políčku se městnají jména, fakta, myšlenky. Kompilace nestačí, nevtíravě se přidávají vlastní postřehy autorovy, vše doplňují citace, někdy i rozsáhlé.
Dílo výsostné vzdělanosti.
Snad jediné bych autorovi vytkl - jeho nekritický, obdivný, přístup k Masarykovi a Benešovi. Těž se obdivuji ohromné osobnosti Masarykově a k Benešovým kvalitám chovám alespoň respekt, ale řekl bych, že právě z úcty k intelektu obou mužů je třeba k jejich myšlenkám a hlavně realizacím těchto myšlenek přistupovat s přísným pohledem a ostrou, nikoliv blahovolnou, myslí.

Co k panslavismu samotnému? Snad jen, jak fascinující a děsivá je nepohnutlivost některých myšlenek a přístupů v čase. Palackého slova, v knížce citovaná, tak platí téměř nezměněna, jako memento dnešním útvarům.

1 25.05.2021

Knihu je jistě záhodno nejen nesoudit podle obalu, ale ani podle jiných knih. Když už soudit, tak především podle toho, jaká je sama o sobě. Zde se však srovnání neubráním.

Chvíli před tím, než jsem se zakousl do "Templářského pokladu", spolkl jsem pár Vondruškových "Hříšných lidí", a bylo mi (nepřekvapivě) jak kdybych se napchal nadmírou jídla nevalné chuti v zaplivaném bufetu. Při čtení jsem se tedy v duchu stále vracel k tomuto otřesnému zážitku a ptal se sám sebe: konzumuji tentokrát něco lepšího? Nebo mi zase bude blbě?

A nakonec jsem přeci jen s úlevou konstatoval: Tohle není Vlastimil Vondruška!

Dalo by se skoro říci, že mi paní Koubková vrátila víru v život, vesmír a vůbec. Ukázala totiž, že ještě existují české historické detektivky, kde - i když autor(ka) nejde do kdovíjakých hloubek - mohou být postavy zajímavé, rozmanité, nejednoznačné a přitom poměrně pevně charakterizované (jaká to úleva po rozplizlém neurčitém charakteru Oldřicha z Chlumu a zaměnitelných postavách okolo něj). Že dialogy nemusí být nutně duchamorné a mohou mít i šmrnc. Že detektivní zápletka může být střídmá, nepřekombinovaná a stát bezpečně na nohou (což zvláště oceňuji s ohledem na to, že se děj točí okolo templářů). Že děj lze ukočírovat, že není nutné se nejprve doširoka rozmáchnout a na posledních stránkách vše zas uspěchaně uzavírat. A - jak již píše uživatelka Vestička - že se lze obejít i bez sklepnic.

A taky, že s historií není nutné zacházet jako s prodejnou dámou a že je možné se (s jistou tolerancí) vyhnout zásadním chybám. Tedy téměř...

Z většiny chyb, které v textu vyskytly, bych si nic nedělal. Jedna, takříkajíc vondruškovská (Vondruška se jí dopouští opakovaně) mě ale silně zamrzela.

Paní Koubková, prý občas zdejší komentáře čtete. Pokud si přečtete i ten můj, tak si, prosím, poznamenejte, že johanitský plášť není bílý, ale černý! ČERNÝ!!! S bílým (tj. stříbrným), nikoliv tedy červeným, osmihrotým (to máte správně) křížem. A zřetelně se tedy liší od pláště templářského, který je doopravdy bílý (s červeným heroldským křížem, navíc na srdci, ne na rameni jako kříž johanitů).
U Vondrušky mě tato chyba zdaleka netrápila tolik. Prostě jsem ji přihodil na hromadu k ostatním. Vondruška má, holt, tu výhodu, že rytířské řády nejsou jeho ústředním tématem (na druhé straně se však dopouští jiných zvěrstev). Pokud je však hlavním hrdinou knihy johanita, který býval templářem (a kamarádí se s křížovníkem), pak se jedná o zcela zásadní faux-pas.

Být škarohlídem, asi zaskuhrám něco ve smyslu: To se v Čechách nenajde autor historické prózy, který by si byl schopen udělat základní rešerši k tématu?! Škarohlíd nejsem, takže pevně věřím, že si autorka své téma prostudovala a tenhle omyl jí nějak v hlavě uvízl už dříve...

Chtěl jsem knize dát solidní čtyři hvězdičky. Její čtení mě opravdu těšilo od začátku do konce. Skrze ten plášť však musím minimálně jednu strhnout. Možná by si zasloužil i víc.

8 11.03.2021

Do téhle knížky jsem se pustil v naději, že snad (i podle zdejších komentářů) bude lepší, než "Podivná svatba", kterou jsem (nechronologicky) četl předtím. A že si trochu spravím chuť.
Nespletl jsem se. Lepší to opravdu bylo, i když to by bylo skoro cokoliv. Děj docela odsýpá. Pachatelé tentokrát upletli plán, který byl sice složitý, ale v mezích žánru téměř dával smysl. A Otovy sexuální eskapády se tentokrát omezily na jedinou chtivici (a jednu návštěvu bordelu, která se prakticky nepočítá).
No jo, ale při čtení jsem se opakovaně ptal sám sebe, jestli to není trochu málo. Zvlášť když připočtu negativa. Třeba ty nelogičnosti v plánu, kterých je sice jen pár, ale prostě tam jsou. A hlavně by si nikdo, kdo trochu zná geografii Vltavy (nebo kdo se na ní někoho zeptá), nemohl myslet to, co pachatelé údajně chtěli, aby si myslel, s čímž padají i některé další body úskoku. A kromě toho mi řešení bylo jasné už od začátku knihy, a asi bych ho tušil, i kdybych nečetl úvodní kapitolu. (ne že bych se bych se považoval za zvlášť chytrého, to jen Vondruška je tak předvídatelný) Na zbývající tři případy, které se s hlavním prolínají, však nelze říct ani tu trošku chvály, co na něj. Jeden má neuvěřitelně krkolomnou konstrukci a provází jej nepravděpodobné náhody. Řešení druhých dvou pak Oldřichovi nakuká nejspíš sám Duch Svatý, neboť je "vydedukuje" téměř okamžitě a téměř z ničeho.
A tak dál...
Z historických chyb bych vypíchl to, že těžby v Jílovém ještě ve 13. století zdaleka nedosahovala toho rozsahu, jaký ji kniha připisuje. Nejdřív jsem to chtěl Vondruškovi prominout jako součást autorské licence, ale hned mi začalo vrtat hlavou, proč musí příběh, ke všem čertům, cpát mermomocí zrovna sem? Proč nevybere nějaké vhodnější místo? A navíc ten tenhle fakt hraje v příběhu zásadní roli.
A tak dál...
Nakonec ta hlavní otázka nezní tak, jestli stačí těch pár světlcýh bodů, ale spíše: proč to vůbec čtu? Vždyť mi ani ty postavy nejsou sympatické. Nepřirostl mi k srdci ani beztvarý Oldřich, ani nadsamec Ota, ani nezajímavý Diviš. Chtěl jsem si spravit chuť, ale končím s pachutí. Tak to asi končím i s Vondruškou.

11 25.01.2021

Vondruška složil obšírnou - snad dokonce zdlouhavou - etudu na prostý nápěv (jak jinak než) lidové písně "Oldřich chodí po nádvoří sem a tam".
A co kromě toho?
1. Překombinované děje i plány. Pachatel ústřední linie, který nejen že koná podle osvědčené zásady "proč to dělat jednoduše, když to jde složitě", on ji ještě obohacuje o variaci "proč dělat něco, na co mám schopnosti a prostředky, když můžu dělat něco, na co absolutně nestačím". Ještě ke všemu pro cíl, o jehož výnosnosti lze dost pochybovat. Při čtení mě napadalo, jestli Oldřichovi není líto, že on nejchytřejí ze všech chytrolínů českého království, se nikdy neutká s protivníkem sobě rovným, ale vždy jen se samými zoufalci. Vůbec všichni protivníci hlavních hrdinů jsou vesměs neschopní hlupáci.
2. Řešení, která Oldřich vytahuje z rukávu nebo odkaď, a staví je na základech z čirého povětří. Uspěchané uzavírání dějových linek. Závěrečná past na pachatele, která by snadno mohla selhat, ale samozřejmě že neselže.
3. Ženské postavy bez výjimky na zabití. Autora. To, že je Vondruška oblíbený u čtenářek si vykládám tím, že se ony čtenářky mohou za všech okolností cítit nadřazené ženám v jeho knihách.
4. Malý kluk, který zabíjí jako zkušený assassin.
5. Klasika: historické chyby, záměny ve jménech, klišé, charaktery měnící se podle potřeby, karikatury místo osobností...

P.S. Je z mnoha důvodů nepravděpodobné, že by zmijí uštknutí zabilo dospělého muže. Zvláště je-li uštknut tam, kam onen tajemný mnich (tj. do svalu, daleko od hlavních cév). A mimochodem je nepravděpodobné i to, že by takovým způsobem k uštknutí vůbec došlo. A i kdyby došlo a bylo smrtelné, rozhodně se na něj neumírá tak, jak je popsané v knize. Tedy v křečích a s bolestným výkřikem...

5 25.01.2021

Tahle knížka je nejen špatná, ale i prokletá. Čtyřikrát jsem se pokusil napsat vyčerpávající komentář, čtyřikrát mi při tom chcípnul počítač.
Vzdávám to. Nač ztrácet čas rozebíráním toho, proč je ta knížka tak špatná, že zaslouží "odpad!"? Prostě je.

Jen snad pár glos:
- V mühldorfské části se Vondruška překonává v mistrovské kategorii "kterak dramatickou událost ztvárnit co nejnudněji."
- Když si představím, co by s mančaftem, jaký se pak sejde na Lichnici, udělala Agatha Christie, je mi teskno. A stačila by jí na to polovina stránek. Nanejvýš.
- Idiocie je zjevně nakažlivá. Nejen, že se posedne bez výjimky všechny vedlejší postavy, ona padne i na samotného Oldřicha Dokonalého! A on se pak třeba zarputile drží jednoho nalezeného vlasu a zcela ignoruje dýku, kterou vrah zanechal v ráně.
- Na druhé straně ale jeho dokonalost překonává snad všechny myslitelné meze. Na co forenzní tým? Na co zajišťování stop? Z nalezeného těla letmým pohledem pozná nejen přesný způsob provedení vraždy (mimochodem - nesmyslný), ale i profesi a sociální postavení vraha. Okamžitě si povšimne jediné maličké stopy, která jej k vrahovi neomylně dovede.
- Running joke, alternativní verze jednoho zvláště důmyslného plánu z knihy: Ota snaží dostat do hradu pomocí házení kamenů přes zeď (pro ty, co knihu nečetli - to tam vážně bylo). Uběhla noc a Ota stále hází. Děj pokračuje, Ota stále hází. Po nádvoří chodí lidé, občas některého kámen zasáhne, zasažený se zastavuje, kouká nechápavě na oblohu, natahuje ruku, jestli prší. Na nádvoří roste hromada kamení. Oldřich vyřešil zločin, Ota stále hází. Oldřich odjíždí, Ota se tím nenechá zmást a stále hází. Děj se posouvá o sedm set let. Archeologové objevili dokonale zachovaný hrad z třináctého století, zcela zakrytý kamením, malé české Pompeje. Trumfují se v teoriích, jak k tomu mohlo dojít. Vedle hradu je vykopána kostra muže, která v ruce stále svírá kámen.
- Asi jedinou pořádnou záhadou téhle detektivky je, proč se Smil píše z Lichtenburka, když jeho hradu všichni bez výjimky (snad i on sám) říkají Lichnice.

Inu, i mě to občas ujede a navzdory Adventu si od plic zakleju. Vím, nemá se to, ale dělat z toho hned případ?
Aha, tahle knížka je o něčem jiném.
Jak už zde bylo vyřčeno, je to poberounská variace na soudce Ti, šmrncnutá hledáním pokladu. Vylezla z ní opět typická Vondruškovská detektivka, která jde do hloubek jen v podzemních kryptách, zabouří jen v úvodu, ale jinak docela odsýpá a nenudí, tudíž se u ní lehko odpočívá.
V mých očích ji však sráží několik neduhů (z nichž některé jsou pro Vondrušku příznačné, tj. opakují se i v jiných knihách), proto dávám podprůměrné hodnocení.
1. Příběh se sice odehrává na Krašově, o zimní noci za Adventu ve 13. století, ale mohl by se odehrávat téměř kdekoliv a kdykoliv (přesněji kdykoliv po roce 1217). Tzn. nevyužívá ani zvláštnosti místa, ani atmosféru období. A naopak si přidává kapli sv. Barbory s rozsáhlými podzemními prostory, která se - pokud vím - na Krašově nikdy nenacházela. To už by bylo lepší děj přemístit nějakých 60 km po proudu Berounky do Českého Krasu, kam by se hodila spíše.
2. Šifra mistra Hroznaty mi s tímhle druhem detektivky moc neladila. Je to jen takový pocit, pádný důvod, proč by zde by zde být neměla, nemám. Více by mi sedla jako zápletka pro RPG ("dračák" s tímhle námětem bych si zahrál s chutí, to zas jo) nebo pro nějakou českou přeďelávku Goonies.
3. Téměř všechny plány jednajících postav příběhu, včetně velikého Oldřicha a blahoslaveného Hroznaty, jsou na jedné straně hrozně složité (až na poslední plán jistých tří výtečníků, ten je skutečně prostý), na druhé straně pak naivní a nedomyšlené (to už platí o docela o všech).
4. Ty Odlřichovy navíc těžce závisí na protivníkově spolupráci. Kdyby protivník neudělal to, co se od něj očekává, nebo dokonce plán prohlédl a rozjel vlastní protiakci, bude celá ta "děsně chytře vymyšlená" konstrukce v troskách.
5. Elementární fyzika, termodynamika i logika dostávají občas při uskutečňování těch plánů dost nafrak.
6. Počínání pachatele ústřední série vražd mi nejvíc ze všeho připomíná jednu scénu z Lynchova Mulholland drive. Jenže zatímco Lynch ulétá do sfér absurdního a nadreálného humoru, Vondruška, zdá se, vše bere zcela vážně.

5 10.12.2020

V některém ze svých dřívějších komentářů jsem Vondruškovy "detektivní" příběhy označil za docela dobré vypínací čtivo, tj. literaturu nenáročnou pro mozek. Vražda v ambitu mým názorem rázně otřásla.
Může za to hlavně první příběh, již druhá Vondruškova variace na van Gulikův Strašidelný klášter - tentokrát o mnoho klášternější a o trochu strašidelnější. Mile (nebo naivně?) brutální, těžce šestákový a lehoulince hororový motiv, mě skutečně příjemně kolébal a vše se zdálo být, jak má. Ale nedalo mi to, a různé nejasnosti, nesrovnalosti, nelogičnosti a dokonce přímo chyby, kterých by bylo moc i na román, natož pak na povídku, mi vrtaly hlavou čím dál úporněji i mimo čas četby. Místo klimbání jsem při čtení jsem začal být více ve střehu a dokonce jsem se vracel nazpět, abych si ověřil, ne snad stopy a náznaky pro řešení případu, ale jestli mě neklamou zrak a paměť. Jedna z chyb mnou tedy zahýbala pořádně. Že se v průběhu děje změní způsob smrti zavražděné oběti (přičměž právě způsob zabití a hlavně použitý nástroj hrají důležitou v roli v dokazování, že údajný pachatel nemohl být vrahem), to by se opravdu autorovi detektivky stát nemělo. Proti tomu zázračný jev, při němž se inkviziční exorcista scvrkne ze střední postavy na postavu tak malou, že si před chlapci - novici musí stoupat na špičky, nestojí za víc, než za shovívavé pousmání a povzdech: "no jo, Vondruška..."
Takhle si tedy odpočinkovou literaturu nepředstavuji!

Další dva příběhy mě už naštěstí tolik nezaměstnaly. Jen mě sem tam něco zarazilo. U obou povídek to byla složitost plánu pachatelů (přičemž by jednodušší, více přímočará cesta měla nejspíš větší naději na úspěch), kontrastující s neuvěřitelně hloupými chybami, kterých se poté dopustili. V druhé povídce také to, jak Oldřich ve svých úvahách geniálně mine nabízející se možnosti a neomylně rovnou trefí tu správnou. Také jsem občas zapochyboval nad historickými okolnostmi příběhu, a obracel jsem se proto k tematické literatuře, abych si je uvedl na pravou míru. Za což bych měl být vlastně Vondruškovi vděčný...

Výsledný dojem po dočtení není nic moc. Zvlášt když se k výše vypsanému přidají typické stylistické vondruškoviny (někdy pobaví - třeba takové"plechové plíšky" - ale většinou spíš kazí požitek z četby) a hlavně absentující psychologie postav (zvlášť výrazné je to u mladého Oldřicha, který neuvažuje a nejedná jako čtrnáctiletý kluk, navíc má znalosti, které neměl kde získat). Už poněkolikáté nenaplnil Vondruška ani ta nízká očekávání, která jsem na něj měl.

6 07.12.2020

Množství chyb, které Vondruška ve svých prvních historických detektivkách při popisu středověkých reálií napáchal, mi ony detektivky svého času dost znechutilo (k sérii Hříšní lidé jsem se vrátil až po více než deseti letech) Byl jsem proto překvapen, když jsem se doslechl, že tenhle autor píše také naučné knihy o "životě ve staletích". A dokonce jsem se na publikace z této řady doslechl i chválu. Vzbudilo to moji zvědavost.

(Nyní navazuje jen mírně upravená kopie mého 6 let starého komentáře z diskuzního fóra projektu "Doba Karlova")

No jo, zvědavost zabila kočku. Dobře mi tak, měl jsem se raději věnovat odpovídající literatuře.
Musel na mě být malebný pohled, když jsem to cestou z knihovny tramvaji četl. Chvílemi jsem se prochvíval záchvaty nekontrolovatelného smíchu, chvílemi tam byl pláč a skřípění zubů, chvílemi jsem obracel oči v sloup.

Pozorněji jsem četl jenom pasáže o odívání, zdobení a krajině. Ostatní text jsem jen tak zběžně prolétl. Samozřejmě jsem při čtení bral v potaz, že se jedná o lexikon (jak je uvedeno v podtitulu) a populárně načnou literaturu, nikoliv vyčerpávající odbornou a specializovanou publikaci. Proti tomu nemohu říci vůbec nic. Je dobré mít občas po ruce něco, co umožňuje všeobecný přehled, a pro spoustu lidí tenhle pohled stačí a může být pro ně přínosem. Jenomže... Ony povšechné, zobecňující a nepodrobné informace byly propleteny spoustou smyšlenek, klišé, vyvrácených tvrzení, špatných interpretací, zkreslujících údajů. Tam, kde autor nekompiluje, ale skutečně přispívá ze svého, je to snad nejmarkantnější. Někdy není zcela jasné, na čem se autorův názor zakládá - a zde se navíc silně projevuje nepřítomnost citací. I v populární knize by to snad šlo vyřešit formou poznámek pod čarou.

Trochu poučený člověk se ubrání, ale tomu, kdo má o věci jen povrchní znalosti, to může pěkně pomotat hlavu. Proto těm, kteří se o 14. století nebo některý z jeho aspektů teprve začínají zajímat, doporučuji tuto knihu raději nečíst a podívat se po něčem jiném. Otázkou - na niž neumím odpovědět - pak je, komu bych tu knihu doporučil...

Na jedné straně lze mít úctu k tak velkolepému záměru, tj. pojmout do jedné knihy celé století se vším všudy (nebo několik století do jediné knižní řady) a stravitelně jej zpřístupnit široké veřejnosti. Na straně druhé se jenom ukazuje, že jeden člověk na takový úkol opravdu nestačí. Bibliografie, kterou autor používá není úplně špatná, ale chybí jak primární zdroje, tak zásadní práce k tématu. Některé použité publikace by si zasloužily kritické zhodnocení.

Jedna hvězdička za odvahu. Pokud to ovšem není spíš nesoudnost...

6 06.11.2020

Před dávnými lety jsem se doslechl, že u nás jakýsi Vondruška píše historické detektivky. Zaradoval jsem se nad tou zprávou. Moji rodičové mají historické detektivky rádi a já měl tudíž onoho roku o jednu starost s vánočním dárkem méně. Brzy jsem se vrátil z knihkupectví s Dýkou s hadem v batohu.
Jak už to u podobných dárků občas bývá, pořizoval jsem jej s trochou vedlejších úmyslů. Nejen moji rodičové mají rádi historické detektivky...
Poté, co kniha prošla rukama hlavních adresátů, dostala se i do těch mých. Pokud si to i po těch letech trochu pamatuji, pustil jsem se do ní s notným nadšením, připraven porochnit se v náladě mé oblíbené éry.
A pak jsem narazil na první historickou chybu.
A druhou, a třetí... A jak se k nim přidaly ještě chyby věcné, moje nadšení rychle vychládalo.
A když jsem dočetl k místu, kde byl (SPOILER) mrtvý johanita rozpoznán podle bílého oděvu s červeným křížem (konec SPOILERu), knihu jsem otráveně zavřel a už se k ní nikdy nevrátil.
Ano, přiznávám, v některých věcech jsem opravdu puntíčkářem (v jiných zase úplně naopak - detaily úplně ignoruji). K této knize jsem však přistupoval s vědomím, že jde o román, čtivo především zábavné. Neměl jsem v plánu psát na něj odbornou recenzi (nejsa navíc v tomto oboru ani odborníkem). Jde spíše o to, že kromě těch chyb tam nebylo prakticky nic, co by mě upoutalo. Lačnost po řešení záhady, která mě třeba u příběhů Agathy Christie nutí stránky přímo hltat, se tady nedostavila. A stejně tak se nedostavily ani okouzlení, napětí, zaujetí silnou myšlenkou, radost z jazykové hry nebo prostě jen zájem o příběh. Zkrátka nic z toho, co by mě donutilo ony chyby odmávnout jako sice otravné, leč neškodné.

Dvě hvězdičky dávám... vlastně ani nevím za co. Snad jen kvůli tomu, že od doby, kdy jsem tuto knihu četl uplynulo už hodně let a já už si z ní skoro nic nepamatuji. Je tedy možné, že jsem zapomněl na něco, co by si je zasloužilo.

S dalšími Vondruškovými knihami jsem se znovu setkal až po mnoha letech. Pár dalších dílů série jsem přečetl, když jsem byl příliš unavený na cokoliv náročnějšího (rozuměj všechno ostatní), tentokrát už pořádně obrněný a připravený na nejhorší. Zjistil jsem, že je to svým způsobem dobrá "vypínací" literatura. Veronal pro mysl.
Z nějakých perverzních pohnutek jsem se pak ještě později (s)pustil i do jeho mimodetektivní tvorby. Ale to už je zase jiná pohádka.

5 05.11.2020

Je mi líto, že knize o nenásilné komunikaci dávám tak nízké hodnocení (pominu-li že každé honocení je vlastně s nenásilnou komunikací v rozporu...).
S řadou věcí, které autorka píše, přitom souhlasím. Problém je však v tom, že jsou to věci, které jsem buď už četl někde jinde a nebo je dávno vím. A nebo obojí.
Se základem - nenásilnou komunikací podle M. Rosenberga - se ztotožňuji prakticky bez výhrad. Nelíbí se mi však, že na ni autorka navěšuje další věci, které s ní už tolik nesouvisí, nebo s ní ještě spíše rovnou nesouzní. A navíc těmto věcem věnuje více místa, než samotné nenásilné komunikaci.
Zvláště mi nesedí, že k pocitům a potřebám, s nimiž nenásilná komunikace pracuje, přidává ještě "hodnoty" a ještě určuje podmínky, za nichž jsou tyto hodnoty stanovovány. Především tvrdí, že hodnoty si neurčujeme individuálně, ale že se (nějak) vyznávají v rámci celé rodiny. O těchto tezích se odvažuji pochybovat již jen na základě prosté zkušenosti, aniž bych potřeboval hlubší rozbor: jsem si totiž zcela jist, že hodnoty mých rodičů nijak zvlášť nerespektuji (ne-li, že je přímo odmítám), a na ty mé zase hledí s podezřením moji rodiče. A moje sestry už mají tyhlecty hodnoty zase úplně jiné... (A přitom mám všechny ty lidi rád) A nemyslím, že kdyby nás někdo srovnal do jedné lati a nasadil nám shodné hodnoty, že bychom jako rodina fungovali lépe. Kdyby něco takového bylo vůbec možné.
Nemám nic proti hodnotám samotným. Sám se k nim nějakým způsobem v životě vztahuji prakticky neustále. Problém vězí v tom, že nejdou moc dohromady se snahou komunikovat nenásilně a s nenásilím jako takovým. Potřeby a pocity prostě jsou a vycházejí z toho, kdo jsme. Dle filosofie nenásilné komukace, jsou lidé málokdy ve sporu kvůli potřebám samotným. Často lze zjistit, že je bez konfliktu možné naplnit a nebo alespoň uznat potřeby všech zúčastněných. Spor vzniká až na úrovni strategií, tedy způsobů kterými se snažíme své potřeby naplnit. A "hodnoty" už jsou právě takovými strategiemi. O těch se, narozdíl od potřeb, můžeme hádat klidně donekonečna. Můžeme se přít nejenom o tom, čí hodnoty jsou důležitější, ale také o tom, co vlastně daná hodnota znamená a jestli jí ta druhá strana sporu skutečně vyznává, nebo se jen tak tváří. Zaručenou metodou, jak vzbudit násilí, je pak snaha přimět druhé, aby vyznávali tytéž hodnoty, co vy (nebo, jak píše autorka, hodnoty, které se vyznávají ve Vaší rodině).

Dvě hvězdičky dávám za to, že se autorka o nenásilí alespoň snaží. A že tedy tato kniha může vzbudit zájem o nenásilnější formy výchovy u lidí, kteří s konceptem nenásilné komunikace doposud nesetkali. Věřím, že v takovém případě může mít zásadní a hlavně pozitivní vliv na jejich postoje k výchově. Je-li to Váš případ, přidejte si klidně k mému hodnocení alespoň 2 hvězdičky. (Ale stejně, raději honem za základním literaturou o nenásilné komunikaci)

Abych to nějak uzavřel: pro rodiče i nerodiče bude mnohem praktičtější přečíst si přímo Nenásilnou komunikaci od Marshalla Rosenberga (popřídě některou z jeho další knih) a neplést si hlavu autorčinými přídavky.

1 08.09.2020

Nedokážu udržet své nadšení na uzdě! Nedokážu si poručit, abych zkraje nadšeně nezahalekal, že tato kniha je naprostý unikát, který jen těžko hledá obdobu v české i světové literatuře.

Ale teď už k věcnému popisu:

Přiznávám, že tato kniha se dlouho vzpírala mému pochopení. Obracel jsem stránku za stránkou a tvářil se při tom asi pěkně udiveně. A pak jsem se dočetl, že (SPOILER ALERT!) Marta, poté co ji našli ležet několik dní mrtvou v jejím bytě, nevypadala dobře (SPOILER UKONČEN) a tehdy na mě poznání udeřilo jak zápach z oné mrtvoly a já byl osvícen.
V jediném jasném okamžiku jsem nahlédl podstatu utrpení a vysvobození z něj, jakož i z věčného koloběhu smrti a znovuzrození. A hlavně jsem pochopil celou tu důmyslnou hru, kterou Vondruška hraje se svými čtenáři.
Moudrý mistr totiž nemilosrdně celou dobu nastavuje zrcadlo našim předsudkům, očekáváním a zaběhnutým stareotypům, abychom dostali šanci je poznat a osvobodit se z nich. A aby to pro nás nebylo tak těžké, občas nadhodí nějaký náznak, že se věci mají jinak než, jak se jeví.
Střet s naším očekáváním přichází již s rozvržením knihy, která tak mimo jiné ukazuje na iluzorní povahu času. Alespoň já - moudřejší četnář možná ne - jsem nenápaditě očekával, že v první části - minulosti - se bude příběh zabývat historií, zatímco v druhé části - budoucnosti - bude inklinovat spíše ke sci-fi. Ale ono je tomu přesně naopak!
To první část je úplné sci-fi! Zde nás autor uvádí do fantaskního světa, kde (OPĚT SPOILER!) Adam Wagner může být geniálním sociologem (zároveň krásné upozornění na to, co si o sobě namlouváme a jaké je skutečnost), Ford vyrábí nejlepší SUV, Uzi je opakovací puška, kung-fu je thajským národním sportem, Assad je na jedné stránce sunnita a na druhé šiíta, střevlíci žijí na endemitických lokalitách, sociální sítě jsou nebezpečnější než kouření, a ještě mnohem více věcí zde není nemožných.
Jakkoliv je druhá část zasazena do budoucnosti, zavádí nás hluboko do minulosti. Četné bitvy se zde vedou jak ve 13. století (nebo spíše tak, jak si laici bitvy 13. století představují), či se alespoň použitá taktika (Budeswehru) nezměnila od druhé světové války. Moderní technologie a jejich dopad na lidskou společnost, ustupují ze scény, namísto toho, aby se staly - pro sci-i příznačným - středobodem vyprávění. (MOMENTÁLNÍ KONEC SPOILERU)

Chápu, že některé kritiky (však jsou to také jenom novináři) a dokonce i některé lidi může zmást epilog. Omezují se totiž na rozumové úvahy a logicky z tématu knihy (tj. zániku Evropy) a popsaných událostí vyvozují, že autor za hrozbu pro evropskou civilizaci považuje právě ony (POSLEDNÍ SPOILER) zbohatlické parchanty, kteří nerespektují žádná pravidla - zde pravidla silničního provozu - a nikdo se je neodváží za to postavit do latě, a rádoby vlastence, jejichž metody jsou navlas stejné, jako metody nenáviděných nepřátel. A že se tedy jednoznačně staví na stranu jemnocitných pravdoláskařů a sluníčkářů a ztrácí tak svůj apolitický nadhled duchovního Mistra. (KONEC)
Ale nic by nemohlo být vzdálenějšího pravdě. Ve skutečnosti je tento epilog jen posledním žduchnacem, posledním pomrknutím a pro někoho poslední příležitostí chytit se do pasti vlastních očekávání. Vždyť o to jde - ukázat povrchním liberálům hloubku jejich předsudku, jejich naivních představ, s nimiž Vondrušku nekriticky vítrají jako svého spojence. Nu, my, kteří uvažujeme selským rozumem, se snad tak snadno lapit snadno nenecháme a můžeme se tak dobře pobavit pošetilostí kavárenské lůzy.

Co říci závěrem?

Tato kniha je kóan.
Je to rána holí.
Dávám pět hvězdiček.

Škoda, že se zde této knize nedostává větší pozornosti. Představuje totiž kvalitní protiváhu anarchokapitalistickému (libertariánskému) třeštění, které by si už po všech nezdařených pokusech s volným trhem a škodám, které napáchaly dávno zasloužilo odejít na odpočinek.
A říkám-li protiváhu, pak to rozhodně neznamená totéž, co myšlenkově prostinké a silně ideologické texty typu Urzova Anarchokapitalismu - jen v obrácené polaritě.
Grayova kniha je úplně něčím jiným. Namísto teroretických chvalozpěvů je založena na ozdrojovaném studiu reálných případů střetu myšlenky volného trhu a společnosti. Autor se zdá opravdu poctivě zamýšlet nad kulturními, sociálními a historickými souvislostmi a jeho vývody - alespoň mně - znějí věrohodně.
Nestraní žádné ideologii: kriticky hodností starší kritiku libertariánství, volnotržnímu přístupu je ochoten připsat ekonomický vzestup země (kupř. v Anglii 19. století) a na jiném místě odmítnout naivitu novodobých keynesiánců. Ačkoliv se proti volnému trhu staví zcela jednoznačně, přesto uznává, že třeba v Rusku, které sotva přestalo být sovětským, šlo těžko ekonomiku zreformovat jinak.
To, že nenabízí zároveň žádné (snadná) řešení, žádnou jasnou alternativu (která nemůže nefungovat), může někdo považovat za zápor. Za to, že Gray pouze kritizuje, sám se ale nenamáhá přijít s něčím lepším. Já jsem to bral spíše jako nutný důsledek ničím nezabraveného pohledu na dnešní chaos. Utopie se podle autora nekoná, konat nebude a asi by ani neměla.
Jsem-li u záporů, pak jeden musím přeci jenom jmenovat. Není to dílo snadné k přeloukání a Gray jej nejenže neulehčuje, ale spíše ještě ztěžuje. Už od počátku odkazuje k věcem, o nichž bude teprve psát, které bude teprve rozebírat, nad nimiž se bude teprve hlouběji zamýšlet. Měl jsem tak nejdřív dojem, že se jedná o spis nehluboký, s tezemi slabě podloženými. A někdy jsem byl z autorova vyprávění spíše zmatený. Až teprve později jsem se dočkal jak vysvětlení, tak hlubšího rozboru. Člověk nemá vynášet předčasné soudy. Zároveň je však nutno říci, že jasnější strukturování textu bych uvítal spíš.
Asi bych byl také rád za ještě hlubší rozbor, a to jak v kritice principů libertariánství, tak v zamyšlení nad dopady volného trhu na společnost. Ale to už je jen takové brblání čtenáře, který si stěžuje, že autor napsal právě to napsal a ne to, co po něm onen čtenář požaduje.

2 27.05.2020

Asi jedna z nejlepších Vondruškových knih. Pořád si však nejsem jist, zda dosahuje alespoň průměrných kvalit. Chyb v popisech dobových reálií je sice dost, ale už ne tolik, co bývalo. Námět je docela zajímavý, zápletka však méně. Děj se tak nějak šine, jako obvykle přímočaře, až ke konci. Žádná gradace, žádné zvraty, žádná pointa, o které by stálo za to mluvit. Akce je podobně monotónní (akční scény bych dokonce označil za ty zvláště nudné). Detektivní linie je taktéž nekomplikovaná. Přináší-li nějaké překvapení, tak jen tím, že jeden z vrahů se v příběhu spíše jen mihne, a to až v pokročilé fázi knihy. Dalšího pachatele jsem však identifikoval prakticky jakmile se objevil na scéně a nic, co se stalo, mne nepřimělo o něm pochybovat. Pachatelé navíc jednají celou dobu dost hloupě a snadno se detektivům prozradí a vydají všanc. A vlastně na tom ani nezáleží. Téma svévolného zla jejich činů je uchopeno nenápaditě, nedůrazně a bez hlubší myšlenky. O nějaké sofistikované záhadě či pohledu temnoty bych si mohl nechat leda zdát.
Kniha hovoří řečí chudou a nevytříbenou, ale alespoň bez velkých škobrtanců.
Protože jsem si u ní docela příjemně odpočinul (rozuměj vypnul mozek), dávám nakonec tři hvězdičky.

7 08.11.2019

Jak sága pokračuje a postavy stárnou a odcházejí, dočká se čtenář i toho, jak jejich životy a činy hodnotí jejich vrstevníci i nadcházející generace.
Je to pohled řádně kritický, důkladný a všestranný, jen co je pravda!

Dozvíme se tak, že Prokop (zakladatel rodu) byl prý "slavný", Olbram (jeho syn) "výjimečný", Jošt (Oblbramův bratr) "velký"...

Proboha, čím?!?
Čím byli tihle panáci, slaboši, zoufale průměrní lidé, kteří nic velkého nevykonali, ale zato často kazili život svým blízkým, čím že byli "velcí", "slavní" a "výjimeční"?

Netvrdím, že uvedené hodnocení nalezneme právě v tomto díle. Je dost dobře možné se objevilo už dříve. Podstatný je onen nedostatek reflexe a sebereflexe. Že postavy nejsou schopny reflektovat samy sebe a své činy, tolik nevadí. Umí to málokdo a snad nikdo úplně. Že je nejsou schopni reflektovat ani jejich bližní je již podezřelé. Předznamenává to zásadní autorské selhání, totiž že Vondruška není schopen kriticky nahlédnout sám sebe ani své postavy. Ono to skutečně působí dojmem, že se si o sobě myslí, že popisuje lidi velké a výjimečné. A že se mu to daří. A čtenáři mu to, jak se zdá žerou. Ochotně přehlížejí zjevné rozpory a sypou hvězdy.

Jak to začalo, tak to i končí. Žádný vývoj, žádná změna, žádné překvapení.
Vlastně jediné překvapení se odehrálo už dávno: čekal jsem kroniku jednoho rodu za husitských válek a dostal jsem kroniku jedné obrovské autorské bezradnosti.
Vondruška si nevěděl rady snad s ničím. Nevěděl si rady příběhem, a tak jej poskládal z nesouvislých klišovitých historek, odtržených od doby i psychologie postav. Ani s těmi postavami si rady nevěděl. Tolik hrdinů, a tak málo charakteru. A oni se mu ke konci ještě strašlivě namnožili! Najít 5 rozdílů bych však v té spoustě nedokázal.
S historií si taky moc rady nevěděl, a tak ji násilně narouboval na ty své smyšlené anekdoty. A ty své plastové panáčky a panenky podobně násilně připsal k doloženým událostem a postavám. Ale, že by nějak věrohodně zachytil vývoj, který hmotná i nehmotná kultura prodělaly v 15. století, ani nápad. Že by nějak do svých knih pojal mentalitu či duchovnost té doby, to už vůbec ne. "Hrdinové" prostě zamrzli v 21. století.
Bezradný byl i tváří v tvář výzvám jazyka a stylu. A tak to vše spatlal v podivné směsici archaismů a současné češtiny a stovky stránek popsal v prostých oznamovacích větách za použití neuvěřitelně chudé slovní zásoby. A k tomu ta hrozná rozbreptanost...
Asi si ani s tím, jak vše zakončit, moc rady nevěděl, protože některé osudy prostě uťal, jiné nechal neuzavřené, žádné napojení na rámující příběh dvou bratranců - kronikářů se taky nekonalo. Pointa chybí jak jednotlivým dílům, tak celku. Že by zvládl úkol, který si uložil na začátku, tedy nějak přispět k pochopení rozkolu a nenávisti mezi katolíky a kališníky, může Vondruška mlžit a naprovat se, jak je libo, pravdou se to však nestane.

Půl hvězdičky dávám za to, že alespoň trochu ubylo "mocných velmožů", "výstavných domů" a jiných nadužívaných termínů. Málem jsem si ji však zase vzal zpátky, když se v závěru knihy podařilo autorovi vměstnat dvakrát celý "křesťanský svět" do jediného odstavce!
Druhou půlku pak dávám za Drahomíru. Potěšilo mě, že aspoň jednou za čas se objevila postava, která se o něco zajímala. Třebaže to bylo (od autora) účelové a chtěné.

9 29.10.2019

Z tohoto dílu bych vypíchl bitvu u Nýrska. Je to bitva o které se toho mimo porážky bavorských křižáků moc neví, a tak si - narozdíl od dřívějších bitev, kde se docela držel známých faktů - mohl Vondruška zařádit dle své fantasie. A že se mu to povedlo!
Hrdinové upletou překombinovaný plán, který jim dle očekávání (jak jejich, tak čtenářského) a dle neměnného vzoru Vondruškových knih bezebytku vyjde. Co na tom, že průběh reálných bitev býval o poznání střízlivější. O nejvýznamnější postavy nepřátelského vojska se v boji postarají samozřejmě titíž hrdinové osobně. Mají na to vždy dost času i prostoru. A pokud se některému z nich něco stane, jiný hrdina jej okamžitě a spolehlivě pomstí.
Že by se do průběhu bitvy nějak promítly taktika typická pro tuto dobu, doložené bojové techniky či snad odpovídající vojenské vybavení netřeba se obávat.

Pozn.: Ne, že bych hodnocení celé knihy stavěl na jednom nepovedeném popisu bitvy. Jen mi to přišlo, že tak nějak vystihuje celou knihu.

Tentokrát se dočkáme i autentického rozkazu císaře Zmikunda, ať je před smrtí vystaven na odiv, neboť je: "poučné vidět, jak umírá císař", obohoceného vzápětí o dnes s oblibou šířeným falešným citátem o "machometánech", klamajících Polácích a proradných Němcích. Na němž je nejzajímavější asi to, že je do knihy přepsán naprosto doslovně.

Jedna pravda a jedna lež. Úžasná vyváženost!

Za časů bezvládí. To je přesné!
Autor se již zcela vymkl z vlády historie, psychologie, představivosti i stylu...