Gnomo diskuze u autorů

Mistr pointy, černého humoru, skvělý povídkář, který i na pár stránkách dokázal vykouzlit poutavé příběhy...

Nestává se příliš často, že bych přečetl v řadě za sebou více knih jednoho autora, ale Crichton mě tak trochu tematicky dostal a nejen to. Je to jeho obrovský potenciál stojící mnohdy na pevných základech řady odborných děl... Nechci zde nyní opisovat to, co již bylo řečeno či napsáno jinde, zejména na přebalech knih, proto vše shrnu vlastními slovy rychlostí blesku.
Autor především vysvětluje a v tom vidím alespoň já úspěšnost jeho díla jako celku. Dokáže vykouzlit úžasný příběh na pozadí biologie, botaniky, zejména na poli genetického inženýrství, také lékařství, metafyziky, matematiky a to zcela pochopitelným způsobem i pro člověka, který k těmto oborům nikdy nečuchl. Tím jak zasahuje do řady vědních oborů, neváhá dotvářet budoucí následky vývoje tohoto počínání... Miluji v jeho knihách "poučky" právě k těmto tématům a v každé další autorově knize, se na ně opravdu těším. Jako příklad uvedu Iana Malcolma (matematika) v Jurském parku, jehož výroky jsou grandiózní zejména v závěru knihy! Přitom se autor drží beletristického pojetí i přes všechny tyto oblasti a čas věnovaný jeho knihám jistě není promarněný, naopak otevírá nové obzory...

Zdeněk Ludka «- Je třeba se na to podívat více globálně. Když se zamyslíte nad tím, jak se dostal k moci Adolf Hitler, ano i ten musel mít spoustu svých přívrženců a obdivovatelů a nemyslím, že jich bylo zrovna málo a stále je ještě má (ano, souvisí s tím spousta věcí...) a stejně je tomu i u Stalina. Možná kdyby válku vyhrála strana druhá, obdivovali by se dnes někteří lidé pomníkům a bystám právě toho druhého "člověka". Nezní to logicky, co myslíte? Víte názory lidí i jejich postoje se dají velice lehce ohýbat a všelijak kroutit a nemusíme chodit vždy ani moc daleko. Za každého "mocnáře" ať už zde byl v jakékoliv době, mluví především jeho činy a je naše štěstí, že historie existuje a můžeme se z ní "snad" poučit.

Není mnoho autorů o kterých bych mohl říci, že způsob jejich vyjadřování zapadá do soukolí mé mozkovny tak, jako styl této bohyně anglického modernismu.

Frank Herbert má osobitý styl psaní. Vnáší do svých děl (jak se uvádí i v jeho životopisu) směsici sociologie a ekologie a jsou to vědy pro jeho dílo natolik zásadní, že je třeba se o nich zmínit především s ohledem na čtenáře, kteří se s ním teprve seznamují, protože v díle mají tyto vědní obory pevnou základnu, z které příběh vychází. Největším poměrem jeho jednotlivých děl však bezesporu tvoří sci-fi a fantazie. Dalším rysem jeho románů je fakt, že dokáže čtenáře v průběhu četby navést na určitou problematiku (která má mnohdy paralelu s reálným životem) a přímo vybízí, aby se nad ní zamýšlel a také naznačuje možný dopad vzniklých příčin. Pravdou také je, že nechává řadu svých myšlenek otevřených a ne každému to úplně sedí. Proniknout do jeho díla, idejí a svébytné filozofie vyžaduje určitě přemýšlivé a pozorné čtenáře, nejlépe se zájmem o dané téma. Frank Herbert byl svým myšlením určitě složitým člověkem a na jeho díle to zanechalo stopy. Odkrýt jeho vize, není nikterak jednoduchým úkolem. Vytvořil ve svých knihách krásné světy. Jeho románové postavy spolu s popisy daných prostředí umocňují čtenářovu představivost a ten se pak může lépe ponořit do příběhu.