Ztracený slib

Tohle bylo uplne super, moc se mi to libilo a moc jsem si to uzila.

Až na ten konec dobré čtení. Prostředí Cornwallu, chátrající opuštěné šlechtické sídlo, které se zastavilo v čase. Dávná nevysvětlená tragédie. Každá ze sester má o zmizení bratra svou teorii a také ukrývá svou domnělou vinu. Kdyby sebraly odvahu a odkryly svá tajemství, pravda by se ukázala mnohem dřív. "My všichni jsme obětí svých životních zkušeností," pokračovala Alice, "a jsme náchylní dívat se na současnost brýlemi vlastní minulosti."

Dvě časové linky – červen 1933– rodina Edevanových obývající poklidné venkovské sídlo Loeanneth, jejichž život se změní během oslavy letního slunovratu, kdy zmizí nejmladší člen rodiny Theo Edevane- a Londýn roku 2003, ve kterém žije seržantka Saddie Sparrowová, která se snaží objasnit případ zmizelé matky malé holčičky a bojuje se stíny vlastní minulosti. Zdánlivě společně nesouvisející lidé, místa a události, ale vše není takové jak na první pohled vypadá…

Mám ambivalentní pocity. S knihou jsem se trápila dost dlouho, v tom smyslu, že mi její přečtení oproti jiným knihám trvalo podstatně déle, respektive její cca první dvě třetiny. Přitom to nebyla první kniha, kterou jsem od autorky četla, už mám za sebou Zapomenutou zahradu, Šepot vzdálených chvil a Tajemství letního odpoledne. Kate Morton řadím mezi mé oblíbené spisovatelky a líbí se mi její styl psaní i to, že rozuzlení příběhu je vždy detailně vysvětleno. Ale se Ztraceným slibem to prostě dlouhou dobu drhlo. Přitom zápletka, pátraní po ztraceném malém Theu Edevanovi, byla napínavá a chtěla jsem vědět, jak se to tehdy celé seběhlo. Asi to na mě bylo zprvu moc rozvleklé, upřímně, do strany dvě stě jsem uvažovala, že knihu ani nebudu dočítat. A pak se to konečně zlomilo, a ve finále jsem dočítala jedním dechem.

Více mě bavila dějová linka z minulosti, která v knize měla i o něco větší prostor. Současná dějová linka, o životě, práci a vypořádávání se s minulostí policistky Sadie Sparrowové, mi připadala trochu povrchní. SPOILER: Například mi chyběla kapitola, kde se Sadie shledá s Charlottou (Ester), nebo sblížení s Peterem, asistentem Alice. KONEC SPOILERU Případ Maggie Baileyové byl drsný, měl zřejmě poukázat na pouto matka-dítě, tento motiv se totiž v knize opakuje víckrát.

Postavy byly vykresleny dobře. Nejvíc jsem si oblíbila Eleanor Edevanovou, líbila se mi její mladická nespoutanost, živelnost, láska k dobrodružství, to jak milovala Loeanneth a její láska k Anthonymu byla krásná, navíc mu toho tolik mu obětovala.
Láska,“ vysvětlil jí pan Llewellyn, když se mu odvážila svěřit. „Ne vždy si můžeme vybrat, kde, jak a do koho se zamilujeme, a láska nám dodává odvahu vydržet víc, než bychom si kdy pomysleli.“ (str. 70)
Byl dobře viditelný vývoj postavy, od malé holčičky Eleanor dobrodružky až po Matku, která ale pořád toužila a chtěla být svobodná a bezstarostná jako kdysi. „…navzdory okolnostem a strachu o Edwinu se Eleonor zmocnilo zvláštní vzrušení. Bouře, nebezpečí, liják, to vše dohromady z ní spláchlo nátěr Matky. Byla zase Eleanor, Eleanor dobrodružka. Byla volná.“ (str. 304)

V některých chvílích jsem jí dobře rozuměla! „Na náměstí byla dřevěná lavička a Eleanor potěšilo, že je prázdná. Posadila se a půl hodiny tiše pozorovala dění ve městečku. Jako malou by ji nikdy nenapadlo , jaké potěšení může mít dospělý z toho, že jen tak sedí. Nebýt vystavena žádným požadavkům, očekáváním, dotazům a rozhovorům představovalo prostou, čirou radost.“ (str. 298)
SPOILER: Zajímavé bylo i téma lásky ke dvou mužům. „ Zamilovala se do Bena. Slova, která jí vyskočila v mysli, byla překvapivá, ale odpovídala skutečnosti. Už zapomněla, že láska může být taková, prostá, uvolněná, radostná. Její láska k Anthonymu se za desítky let prohloubila. A proměnila. Život je oba vystavil zkouškám a láska se změnila, aby jim mohla čelit. Láska teď znamenala klást někoho jiného na první místo, obětovat se, nedovolit proděravělé lodi, aby se potopila v bouři. S Benem byla láska jako malá veslice, která nad vším pokojně proplouvá.“ (str. 347)

Dojemná byla kapitola z pohledu malého Thea. Obdivovala jsem Eleanor za její rozhodnutí a uskutečnění plánu. „Neměla ho raději než své dcery, byla pouze jinou ženou než tenkrát. Život ji změnil. Byla starší, smutnější, naléhavěji potřebovala něco, co by jí přinášelo potěšení a útěchu. Dokázala ho milovat s osvobozující nesobeckostí. A především – s Theem, když spolu byli sami dva, mohla být zase Eleanor, a ne Matkou.“ (str.350) Tolik lásky! KONEC SPOILERU

Anthony Edevane byl sympatický a inteligentní muž, který měl plno plánů, chtěl se stát lékařem a Eleanor miloval celým svým srdcem, šrapnelový šok alias posttraumatická stresová porucha zapříčiněná hrůznými zážitky z fronty v bojích první světové války a především nešťastný zážitek s jeho nejlepším přítelem Howardem mu obrátil život vzhůru nohama.

Ben Munro: Sympatický tulák, který v příběhu sehrál důležitější roli, než kterou bych na začátku čtení čekala. „Pro mě jsou důležití jenom lidé, zážitky a zkušenosti. Vztahy – to je ono. Elektrický výboj mezi lidmi, neviditelné pouto.“ (str.199)

Bertie, dědeček Sadie : „Jak to vypadá s tvou večeří?“ …Takhle vypadá skutečná láska. Když si někdo dělá starosti, jestli máte co jíst. (str. 251-252) Moc milá postava, taková „domácká“, zprvu spíše vedlejší postava, ale v závěru se stane jednou z hlavních

Alice C. Edevanová: Po přečtení anotace jsem čekala, že příběh bude hlavně o Alici, ale nakonec mi přišlo, že hrála spíš roli vedlejší. Nebyla mi nesympatická, ale ani žádné velké sympatie jsem k ní necítila, občas mi připadala až moc zahleděná do sebe. „My všichni jsme oběťmi svých životních zkušeností,“ pokračovala Alice, „a jsme náchylní dívat se na současnost brýlemi vlastní minulosti.“ (str.284) Z jejích sester – starší Deborah a mladší Clementine, mi víc přirostla k srdci Clemmie, proto mě mrzelo, že její život skončil tak brzy během druhé světové války.

Příběhem se line několik variant toho co se v minulosti mohlo odehrát, což udržuje čtenáře ve střehu, je to propletenec většího množství postav a jejich životních osudů, někdy zdánlivě na první pohled nesouvisejících, ale vše nějak souvisí, není to jen shoda náhod.

SPOILER: Dvě věci podle mě nebyly úplně vysvětleny. S kým čekala Rose dítě? A jak se dařilo Eleanor scházet se s Benem v maringotce, ještě předtím než přišel pracovat na Loeanneth, tak aby o tom nikdo nevěděl? KONEC SPOILERU

Škoda překladu, The Lake House by se určitě dalo přeložit výstižněji než Ztracený slib. Navíc, když Loeanneth znamenalo „dům u jezera“.
Líbilo by se mi žít na Loeannethu, autorce se povedlo hezky vykreslit prostředí venkovského sídla a jeho okolí (říčka, jezero, loděnice, zahrada, okolní lesy). Asi se někdy vydám do Cornwallu. :)
Potěšilo mě, že jedna z postav se jmenuje stejně jako moje dcera.

I přes počáteční obtíže, a "náhodný" a sladký happyend, nakonec knihu hodnotím kladně, příběh se mi opravdu líbil a doporučím ho k přečtení.

Mám ambivalentní pocity. S knihou jsem se trápila dost dlouho, v tom smyslu, že mi její přečtení oproti jiným knihám trvalo podstatně déle, respektive její cca první dvě třetiny. Přitom to nebyla první kniha, kterou jsem od autorky četla, už mám za sebou Zapomenutou zahradu, Šepot vzdálených chvil a Tajemství letního odpoledne. Kate Morton řadím mezi mé oblíbené spisovatelky a líbí se mi její styl psaní i to, že rozuzlení příběhu je vždy detailně vysvětleno. Ale se Ztraceným slibem to prostě dlouhou dobu drhlo. Přitom zápletka, pátraní po ztraceném malém Theu Edevanovi, byla napínavá a chtěla jsem vědět, jak se to tehdy celé seběhlo. Asi to na mě bylo zprvu moc rozvleklé, upřímně, do strany dvě stě jsem uvažovala, že knihu ani nebudu dočítat. A pak se to konečně zlomilo, a ve finále jsem dočítala jedním dechem.
Více mě bavila dějová linka z minulosti, která v knize měla i o něco větší prostor. Současná dějová linka, o životě, práci a vypořádávání se s minulostí policistky Sadie Sparrowové, mi připadala trochu povrchní. Případ Maggie Baileyové byl drsný, měl zřejmě poukázat na pouto matka-dítě, tento motiv se totiž v knize opakuje víckrát.
Postavy byly vykresleny dobře. Nejvíc jsem si oblíbila Eleanor Edevanovou, líbila se mi její mladická nespoutanost, živelnost, láska k dobrodružství, to jak milovala Loeanneth a její láska k Anthonymu byla krásná, navíc mu toho tolik obětovala.

„Láska,“ vysvětlil jí pan Llewellyn, když se mu odvážila svěřit. „Ne vždy si můžeme vybrat, kde, jak a do koho se zamilujeme, a láska nám dodává odvahu vydržet víc, než bychom si kdy pomysleli.“ (str. 70)

Byl dobře viditelný vývoj postavy, od malé holčičky Eleanor dobrodružky až po Matku, která ale pořád toužila a chtěla být svobodná a bezstarostná jako kdysi.
„…navzdory okolnostem a strachu o Edwinu se Eleonor zmocnilo zvláštní vzrušení. Bouře, nebezpečí, liják, to vše dohromady z ní spláchlo nátěr Matky. Byla zase Eleanor, Eleanor dobrodružka. Byla volná.“ (str. 304)

V některých chvílích jsem jí dobře rozuměla! „Na náměstí byla dřevěná lavička a Eleanor potěšilo, že je prázdná. Posadila se a půl hodiny tiše pozorovala dění ve městečku. Jako malou by ji nikdy nenapadlo, jaké potěšení může mít dospělý z toho, že jen tak sedí. Nebýt vystavena žádným požadavkům, očekáváním, dotazům a rozhovorům představovalo prostou, čirou radost.“ (str. 298)

Z dalších postav jsem si oblíbila Anthonyho Edevana, Bena Munroa a Bertieho, dědečka Sadie.

Po přečtení anotace jsem čekala, že příběh bude hlavně o Alici, ale nakonec mi přišlo, že hrála spíš roli vedlejší. Nebyla mi nesympatická, ale ani žádné velké sympatie jsem k ní necítila, občas mi připadala až moc zahleděná do sebe.
„My všichni jsme oběťmi svých životních zkušeností,“ pokračovala Alice, „a jsme náchylní dívat se na současnost brýlemi vlastní minulosti.“ (str.284)
Z jejích sester – starší Deborah a mladší Clementine, mi víc přirostla k srdci Clemmie.

Příběhem se line několik variant toho co se v minulosti mohlo odehrát, což udržuje čtenáře ve střehu, je to propletenec většího množství postav a jejich životních osudů, zdánlivě na první pohled nesouvisejících, ale vše spolu nějak souvisí, není to jen shoda náhod.

Škoda překladu, The Lake House by se určitě dalo přeložit výstižněji než Ztracený slib. Navíc, když Loeanneth znamenalo „dům u jezera“.

Líbilo by se mi žít na Loeannethu, autorce se povedlo hezky vykreslit prostředí venkovského sídla a jeho okolí (říčka, jezero, loděnice, zahrada, okolní lesy). Asi se někdy vydám do Cornwallu. :)

I přes počáteční obtíže, a "náhodný" a sladký happyend, nakonec knihu hodnotím kladně, příběh se mi líbil a doporučím ho k přečtení.

Ještě o trochu více jsem se rozepsala v recenzi.

Páni! Užila jsem si to!
Jen ten "happy" konec už je trochu přitažený za vlasy...

Opět ten hrozný nešvar českých nakladatelství vymýšlet "lepší" názvy cizozemských knih. Originál je - odvolávám se na potvrzení překladačem - Dům u jezera.
Kniha mě strhla a nepustila až do konce. A teď jak ji popsat, nenapovídat, ale nalákat k přečtení... No jo, zas ten šuplík "pro ženy"... No comment!

Krimi linka: z domu milujících rodičů a tří sester zmizelo batole, hošíček. Byl unesen? Zavražděn snad? Případ se nevyřešil, až se k němu náhodou... víme, že náhody neexistují... po 70 letech připlete mladá policistka, pobývající trochu za trest na nucené dovolené u svého dědečka. Připlete se... a pátrá...

Kniha zabírá období skoro celého 20. a začátek 21. století a je v ní poměrně hodně postav. Hodně informací. Mraky náznaků. Takže nezbývá, než se tím vším prokousat a postupně pochopit, kdo je kdo a jaká je jeho role v příběhu.
Konstatuji, že autorka dokonale přiblížila charaktery hlavních, ale i vedlejších postav. Vdechla jim život, což je naprosto úžasné!

Když to shrnu, záhada je velmi záhadná skoro až do konce, všichni přítomní jsou dobře vykreslení a něčím zajímaví, třeba i v negativním smyslu, a navíc, třešnička na dortu, krásný způsob psaní a skvělý překlad. Prostě, ač složitý a propletený příběh, který má nejméně tři časové roviny, je zábavný, napínavý a dobře se mi četl. Prostředí, dům, zahrada, okolí... popsáno krásně a barvitě. Cornwall určitě stojí za to vidět.

Závěr je docela překvapivý, vskutku... ale copak nás někdy nepotkaly věci a zážitky nečekané, které se - prý - nikdy stát nemohou?
Pro mě mimořádně zajímavá, i když tím prolínáním časů trošku složitá kniha. Doporučuji vřele! :-)

Tajemství, láska, rodina. Hezký příběh

Z počátku tolik vatových pasáží, že obtížně čitelné, později trochu lepší, umožňující orientaci jak v postavách, tak v několika rovinách děje, závěrem náhody povýšené na druhou... no, divím se takovému hodnocení, za mě 65%

Velké zklamání. Zdlouhavé a rozvláčné. Neuměla jsem se na autorčin styl naladit. Čtenář potřebuje čas, aby se zorientoval. A nakonec zjistí, že to byla zbytečně vynaložená energie, jelikož výsledek je jedno velké nic.

Kniha se mi líbila, dobře se četla, nečekaný konec..

Příběh plný tajemství a záhad mě chytil u srdce. Tři časové roviny děje se prolínají až vyústí v trochu předvídatelný závěr. Doporučuji.

Velmi podrobný popis toho, co se událo okolo ztráty chlapce v roce 1933. Ještě v roce 2003 se pátrá, jak to tenkrát bylo, hlavně jaké byly vztahy v rodině toho chlapce a také ve vztazích vyšetřovatelky v této době. Docela umně sestaveno, příběh nepostrádá napětí, stále je možné o něčem přemýšlet. Ať už jde o válečné události na flanderských polích nebo blitzkriegu a vůbec, jak ta léta letí.

Sled událostí v tomto příběhu vypráví hned o několika postavách a vývoj celého děje se mi moc líbil, žádná nuda! Hlavně se dobře četl! S každou novou odhalenou skutečností jsem nakonec došla k závěru a za mě prostě dobrý :-)

Kniha se mi moc líbila a nedokázala jsem se od ní odtrhnout.
Ano, je tam hned několik příběhu najednou ale to mi nevadí, spíše naopak. A závěr no byl trochu rychlý a překvapivý ale jak jinak příběh uzavřít? Za mě 5*

Byla to má druhá kniha od autorky, první se mi líbila moc, ale tato se neprovedla. Nevím nešlo se mi začíst, chvílemi jsem i přeskakovala nezáživná místa. Konec překombinovaný.

Opět skvělá kniha od Kate s detektivní zápletkou. SPOILER: jen ten konec s tím kdo je Theo mi přišel malinko přitažený za vlasy. Ale i tak mohu knihu rozhodně doporučit.

Kniha se mi líbila, kromě konce. Souhlasím s tím, že bylo těžké se zorientovat v postavách. Mám ráda prolínání časových rovin a úvahy jednotlivých postav, ale tady se mezi tím vším přepínalo moc rychle. Na začátku jsem byla strašně zmatená z postav, především z matky, Matky a Eleanor.
Taky sdílím názor, který jsem četla v recenzi níže, že příběh s Maggie mohl být klidně vypuštěn.
Ústřední příběh se mi líbil. Líbila jsem mi propracovanost postav, pohádkové náměty, popisy prostředí.
Právě takového konce jsem se obávala, jako by se jednalo o úplně jiný žánr. V polovině knížky jsem byla přesvědčená, že dám 5 hvězd, kvůli konci jsem nakonec váhala mezi 3 a 4.

Mohlo by sa zdať, že cez 400 strán je príliš, ale autorka píše naozaj zaujímavo. Chvíľu mi to síce trvalo, ale nakoniec ma kniha strhla. O to viac ako studená sprcha na moje nadšenie zapôsobil vyumelkovaný záver, ktorý som bohužiaľ vytušila z náznaku niekoľko strán vopred a do poslednej chvíle dúfala, že autorka nesiahne po tomto lacnom zvrate. Bohužiaľ siahla, inak by som kľudne dala 4*.

Další z příběhů, kde se střídá linka z minulosti se současností. Bylo to místy velmi zamotané a i díky dlouhým souvětím a rozsáhlému popisu jsem se chvílemi v ději ztrácela, ale vždy jsem se zase brzy našla. Přesto je celkový dojem z knížky pouze pozitivní. Jedná se již o mojí třetí přečtenou knihu od Kate Morton a tato spisovatelka se zařadila mezi mé oblíbené.