Zpráva o organizovaném násilí

Velmi mě bavila první část, kde se popisuje, jak vzala zákonnost za své již po konci války v r. 1945, nikoli až po únorovém převratu v r. 48. Jak se demokratické strany nedokázaly postavit sílící komunistické straně, jak doufali, že se polidští, když začne vládnout a přijme zodpovědnost, jak komunisté postupně pronikli diverzí do dalších partají a ovládli je ... vidím tam tolik paralel k dnešnímu světu. Pak už mi přišlo, že se na knížce podepsala doba vzniku a že tomu, kdo reálný socialismus prožil, přináší málo nového. To, že bolševický režim byl nelidský, že neexistovalo běžné (ve skutečně demokratických státech běžné) rozdělení moci, kde funguje nezávislé soudnictví, že režim běžně porušoval své vlastní zákony, to vše je stará vesta a my starší jsme si to zažili na vlastní kůži.

Tato kniha je nesmírně důležitá. Opravdových stalinistů už mnoho nepotkáte, ale kdekdo Vám bude tvrdit: Ono to zase tak špatný nebylo, ty padesátý léta byly teda hnusný, ale potom to přece povolilo, a za Husáka se žilo vobyčejnýmu člověku docela dobře... Případně se dozvíte něco o úspěchu socialistické výstavby, kdy se za dvacet let toho vybudovalo několikařádově víc, než od Listopadu doteď. A že si nevážíme práce našich rodičů a obětí našich osvoboditelů.

Inu, ono je něco za něco. A poválečná výstavba na západě byla v roce 1990 přece jen někde úplně jinde než reálně socialistické Československo, a nepotřebovala k tomu nic z toho všeho, co je popsáno v této knize. Je to obžaloba, ale nejen režimu, ale všech, kdo se na něm podíleli. Právě díky této knize se vrátila jména jako Doubek, Prchal, Kohoutek, Sommer, Pytlík, Grebeníček a další, kteří komunistický teror realizovali na nejnižší úrovni, vlastníma rukama a s chutí. A nejen to -- i vrazi posledních obětí komunismu, Jaromíra Šavrdy a Pavla Wonky. Je důležité si připomenout, že to nebyla anonymní masa.

Zajímavá knížka. I tahle pochází z pera Karla Kaplana (tento historik, byť občas označován jako komunistický, se čte opravdu dobře), literárně upravil Vilém Hejl. Tolik informací o Táborech nucených prací, o trestech pro odsouzené politické vězně, třídní nepřítele či "reakci", ale také pro katolíky, inteligenci a židy, jde z toho trochu hlava kolem. Byla to poslední knížka, kterou jsem v rámci přípravy na olympiádu přečetla. Tohle téma je nosné a je určitě důležité o komunistických zločinech neustále mluvit, protože všechno je možné i dneska... Ale už toho násilí, toho zvěrstva bylo moc. Snad bude příští knížka trochu veselejším čtivem...

Jedna z prvních knih, které jsem po revoluci na toto téma přečetla. Byl to pořádný šok. Od té doby čtu a stále ještě žasnu, jak moc temná byla poválečná historie naší země. A poslední dobou taky žasnu, jak rychle zapomínáme, nebo chceme zapomenout....

Tohle by měla být povinná četba, aby mladá generace pochopila co jsou zač komunisti a že historie by se neměla opakovat

Knihu by měla číst hlavně mladá generace, která nepoznala komunismus

Poučná četba pro ty, kteří uvažují o tom, že komunistický režim nebyl až tak špatný. Současně je tam i ukázáno, co dokáže s lidmi udělat pocit moci a beztrestnosti, ale na druhé straně i strach, zbabělost, závist a sobectví. A to není jen problém komunistického režimu.