Zlomená žena

Výrazná představitelka francouzského existenciálního románu bystře zobrazuje ve třech kratších prózách (Věk odříkání, Monolog, Zlomená žena) trojí ztroskotání, „druh prohry, který je přítomen v každém bytí“. Ve všech případechjde o stárnoucí ženy. První je kultivovanou literátkou, která těžce zápasí se svým nezbytným odchodem do ústraní, uvědomuje si však trvalou hodnotu, již má ve svém muži. Druhé dvě ženy jsou v bezvýchodnější situaci. Jedna z nich vykřikuje zoufalství nad svým osamocením, druhá je opuštěna manželem, protože mu nedovedla porozumět....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/25_/25985/zlomena-zena-25985.jpg 4.236
Originální název:

La femme rompue (1967)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Jiskry, Svoboda
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (7)

Přidat komentář
lea25
24.05.2016

Líbily se mi všechny povídky.Takový lehčí začátek stupňují se k poslední povídce.Moc se mi líbil Monolog a ke Zlomené ženě...občas mi vstoupily slzy do očí.Na začátku mě hrdinka neskutečně štvala a opravdu jsem kroutila hlavou nad tím,že manžela nepošle k šípku..Prožít ale život s jedním mužem,žít v podstatě jen pro něj a pak fungovat bez něj.To chce opravdu čas,který potřebuje dozrát.

Koka
19.07.2014

Ženská četba v nejsilnějším a nejdůstojnějším možném provedení. Tři ženy, tři příběhy, a přesto jeden leitmotiv, jen v různých variacích: osamělost, hrozba osamění, strach z ní, boj proti ní. Autorce se povedlo zpracovat příběhy tak, že - až na drobné epizody - nejsou natolik zakotveny v čase a místě, aby nemohly být prototypem obdobných situací kdekoliv a kdykoliv. Nevěřím, že by mohla být čtenářka, která se v alespoň jedné scéně nepozná. Nemluvě o mužích - čtenářích, kterým knihu doporučuji nejvíce. Je i o nich, vlastně zejména o nich.
A když jsem na začátku napsala, že jde o ženskou literaturu, nepleťte si jí se srdceryvnými sladkobolnými příběhy. Toto jsou totiž kruté hořkobolné příběhy. Toto je literatura, která přetrvá.

Lidmila_2008
06.04.2014

Hodnocení v podstatě jen poslední z povídek - Zlomená žena, je děsivá, živoucí, naivní, zoufalá, zlomená - a skvěle napsaná. Ty první dvě bohužel za nic nestojí.

annihilation
04.03.2014

Simone de Beauvoir představuje ve své knize silně niterní prózu protkanou beznadějí a v každé ze tří povídek na ní pohlíží jiným způsobem; jinou smířlivostí a jiným východiskem. Zvláštní je, že se i přes námět ztrácení sebe sama příběhy silně odlišují svou gradací, stylem podání a především tím, co ve čtenáři dokážou zanechat.
Ve „Věku odříkání“ se autorka zaměřuje na bolest způsobenou stárnutím, plynutím života do tmavého kouta místnosti. Ženě, která povídkou provází, toto období velmi těžko snáší. Ztratila na důležitosti. Její syn naslouchá své ženě, nikoliv své matce; není pro něj již důležitá? Těžce tuto hluboké poznání nese a nechává se strhnout afektem, nepoznává se. Jenomže odříkání není celoplošné, únik a oporu nachází ve svém muži, který jí pomáhá se se skutečností smířit a neobracet ji zbytečně (?) proti sobě.
Druhá povídka je téměř až ohavně osobní zpovědí, kterou pronáší žena zhrzená samotou. Nikdo jí není oporou, všichni se obrací proti ní (ať už jsou v právu nebo ne), není kam uniknout, komu se vyzpovídat, kde nalézt pomoct. Tak se tedy obrací k hněvu; nechává se pohltit nenávistí bezmocných a snaží se svých negativní pocity přebít zlostí. Je ohavné si od bolesti pomáhat čirou zlobou – byla tu však jiná možnost? „Monolog“ vyšlapává cestu od osamocení k nenávisti.
Podle posledního příběhu nese název celá kniha – je tomu tak proto, že je to povídka nejsilnější, nejosobněji pojatá a především nejsmutnější. Žena, jejíž příběh je čtenáři nastíněn formou deníku, je nucena potýkat se se skutečností, že jí manžel přestat milovat. Okolí se jí snaží nabízet různá řešení, ale jaká řešení mohou existovat pro ženu, která celou svou existenci vložila do lásky? Ztrácí samu sebe a neví, jak tomu čelit – prakticky vzato ani nemůže. Velmi zajímavý je kritický náhled na její dcery: jedna se šťastně vdala, ale nikdy se v ničem nenašla, druhá se naopak rozhodla oddělit svůj život od citů a povrchně, ač bez zranění, proplouvat časem. V těchto úvahách se rozvíjí ještě silnější existenciální utrpení, než tomu bylo doposud – vyvstává otázka, zda-li existuje nějaká cesta, která je ta správná jak pro jednotlivce, tak jeho blízké okolí. Tento poslední příběh zřejmě v každém zanechá spousty otázek. Můžeme jednat, jak nejlépe umíme, milovat z celého srdce, ale nestačí to. Proč? Samá podstata je nezměnitelná. Existuje z takové agónie východisko? Ne. Dveře galantně otevírá strach z budoucnosti…

Belatris
21.07.2013

Silné, ženské, ale rozhodně ne prvoplánově feministické. Starší vzdělaná žena levicového smýšlení se potýká s nástrahami rodičovství a dlouhotrvajícího manželství... Simone mě vždy ponoukne k přemýšlení. Miluju její náhled na rádoby všední záležitosti, které dokonale spojuje s nejhlubšími otázkami lidské existence .

nef7
22.06.2013

U prvních dvou povídek nelze pochybovat o velmi vysoké literární úrovni, ovšem co mě skutečně zasáhlo, byla třetí povídka, podle které nese celá kniha jméno - Zlomená žena. Bylo to něco tak... silného! Tolik autentického. Tolik drásavého. Poslední stránka mě zanechala v zoufalství hlavní postavy a na prahu emoční vyčerpanosti. Simon de Beauvoir dokázala na relativně malém prostoru nenásilně zachytit mnohočetné tvarování psychiky člověka pod tlakem vypjatých situací. Brilantní, silné, strhující...

kapllu
26.06.2011

Kvalita povídek je velmi rozdílná. První představuje průměr, druhá dle mého propadák a třetí zase skvělou četbu. Třetí povídka mě trochu děsí, protože ničí tu jedinou věc, kterou si byla manželka jistá - lásku svého chotě.