Žena, která není
Ivo Andrić
Kniha je první větší poválečný výbor z Andrićových povídek; snaží se reprezentovat Andrićovu povídkovou tvorbu co možná nejšíře, jak po stránce tematické, tak po stránce tvůrčí koncepce: od proslulých andrićovských námětů z dávné i nedávné minulosti rodné Bosny i královské i válečné Jugoslávie až po prózy nejnovější, autobiografické; od povídek koncipovaných klasickým vypravěčským způsobem až po prózy, v nichž zcela převažuje moment psychologický.... celý text
Přidat komentář
Číst si povídky z u nás v tomhle ohledu ne zcela literárně porbádaných končin jihoslovanské Bosny samozřejmě má své kouzlo. Ovšem na tvorbu Ivo Andriće je třeba se naladit. 9 povídek z tohoto souboru je totiž natolik rozmanitých a každá natolik odlišná, že ne všechny sednou, nebo se ne do všech čtenáři povede proniknout. Úvodní příběh MARA MILOSTNICE trošku zmate tělem, protože i navzdory názvu se zprvu zdá, že hlavním hrdinou bude někdo úplně jiný, než nakonec bude. Povídka prostě někde v první třetině najednou zahne za roh. Jako celek mě tato ryze relaistická povídka, která ani tak není o jejích hrdinech, jako spíše o době, času a atmosféře, v níž se odehrává, moc nezaujala, spíše mě zasáhly některé scény (znásilnění dívky, nucená svatba s nepříjemným manželem apod.). LÁSKA V MĚSTEČKU je snad klasickou romantickou tragédií, ovšem v Andrićově tradici vypovídající hlavně o lidech a komunitě obecně, než o jednotlivých hrdinech. MOST PŘES ŽEPU je vyznáním lásky a citu k určité krajině, prostředí, území. Krásně, romanticky pojaté, bez zbytečného vlastenčení, nebo to není o lásce k vlasti, ale jen ke kusu země, určitému prostoru, bez ohledu na to, jak je nazýván. STÁVKA V TKALCOVNĚ KOBERCŮ je až haškovsky komický příběh o úřední omezenosti. DOPIS Z ROKU 1920 se možná nechtěně a zcela jistě neplánovaně stal velmi nadčasovým dílem. Měl se totiž stát povinnou četbou během války v Jugoslávii v devadesátých letech. Ani ne tak úvodní část, ale samotný dopis je pronikavou studií národní nenávisti, která by se při troše dobré vůle dala aplikovat na lidsko obecně. ZAVŘENÉ DVEŘE se opět vracejí k mezilidským vztahům, jejich problematice a neutěšenosti a to i v rámci příbuzenských vztahů. PRÁZDNINY NA JIHU se četly velmi dobře, často jsem při četbě v myšlenkách utonul ve vzpomínkách na vlastní rekreaci u moře, ale ani za nic nejsem schopen říci, o čem ta povídka vlastně byla. Závěrečná titulní ŽENA, KTERÁ NENÍ nakonec dost zklame. Z původně dobře rozjeté zápletky a vytvořené atmosféry nakonec nezbyde vůbec nic a všechno to vyzní tak nějak doztracena. Podtrženo sečteno, navzdory snad až exotickému původu (kolil věcí jste četli z Balkánu???) a místy poutavému stylu, kniha nakonec patří k tomu horšímu, co jsem z mé nejoblíbenější edice dosud četl. Není to špatné, ale možná i namátkou z této edice narazíte na lepší.
Autorovy další knížky
| 1947 |  Slečna dělá peníze |
| 2009 | Most na Drině |
| 1958 |  Travnická kronika |
| 1960 | Prokletý dvůr |
| 1981 | Omerpaša Latas |
Ochutnávka z pera srbského autora pocházejícího z bosenského Travniku a rovněž laureáta Nobelovy ceny, Ivo Andrice.
Jeho sbírka povídek, Žena, která není, je jakousi všehochutí. Žádné z povídek na sebe vyloženě nenavazují, odehrávají se v jiných časoprostorech a nelze tak sbírku zjednodušeně hodnotit jako celek.
Jedinou povídkou, kterou jsem se doopravdy musel prokousávat, byla bohužel ta první a ze všech nejdelší - Mara milostnice. Nebýt ji, nebál bych se sbírku obdarovat pěti hvězdami. To je ovšem jen můj subjektivní pohled a pro někoho může zrovna tato povídka být ze všech třeba i nejoblíbenější.
Jinak rozhodně mě pan Andric přesvědčil, abych se do jeho tvorby ponořil hlouběji. Takže snad v blízké době přečtu i nějaký ten román. :)