Zeď
Jean-Paul Sartre
Sbírka novel vznikala postupně v rozmezí tří let. Některé z nich byly nejprve otištěny samostatně, avšak od roku 1939, kdy vyšly poprvé pod názvem Zeď (Le Mur), byly nadále vždy publikovány společně ve stejném pořadí a pod stejným titulem. Tato sbírka obsahuje 5 novel: Zeď, Místnost, Hérostratos, Intimita a Mládí vůdce.
Přidat komentář
Kéž by bylo více takovýchto knih a autorů jako je Jean Paul Sartre! Co se týče funkce literatury, splnila u mě tato kniha úplně všechny. Nepamatuji si, kdy by mne nějaká kniha tak nadchla, jako právě sbírka Zeď. Každá povídka má zajímavý děj, do kterého vás okamžitě vtáhne a nepustí. Od čtení se jen málokdy odtrhnete. Však kdo by nechtěl vědět, jak se cití člověk, když chce někoho zabít? Co pro něj znamená provrtat někoho kulkou skrz naskrz? Nebo jak se cití člověk, který žije s bláznem? Všechny tyto odpovědi a ještě mnohem víc v knize jistě najdete. Sartre nutí čtenáře se zamyslet nad chováním lidí. Každý příběh má navíc šokující závěr. U některých povídek šokující konec sice čekáte, ale když na něj příjde, překvapí vás stejně. Nejméně "šílenou" povídkou je dle mého názoru Intimita. Je oproti ostatním povídkám docela normální a proto může trochu nudit. Nejméně si budeme pamatovat Místnost a nejvíce nám utkví v paměti Zeď, kdy autor popisuje čekaní na smrt v pouhých sedmnácti stranách. Knihu směle doporučuji všem, kteří mají rádi psychologii, filozofii a jsou rádi šokováni.
Dílo tohoto velikána snad netřeba příliš komentovat. Je opředeno hloubkou a silou dojmu, který vyvolává a který setrvává. Znepokojující obsah povídek dráždí a napíná. Úvahy, způsob myšlení aktérů nutí k zadumání. A mnohdy velice překvapivá pointa je pak už jen třešničkou na dortu.
Co se jednotlivých povídek týče, nejvíce mě zaujalo Mládí vůdce. Nevybavuji si, zda jsem kdy četla propracovanější dějovou charakteristiku něčího nitra, chování a jednání, aniž by to byla kniha vyloženě psychologického, potažmo psychiatrického ražení. Tedy postava Luciena byla vykreslena velice působivě. A samozřejmě nejen jeho.
Docela se stydím, že jsem se k Jeanu Paulovi propracovala až teď, očividně jsem o mnoho přišla. Inu směle se vrhněme do napravení tohoto nedostatku.
Na závěr snad jen jeden podnětný citát:
"Když se člověk patlá ve vlastní sliznaté intimitě, co může objevit jiného než smutek z těla, podlou lež o rovnosti a zmatek."
můžu říci, že po přečtení první povídky - Zdi - Vám musí být minimálně ten den všecko úplně jedno.
Aneb jak může být filosofie zábavná...pro ty, kdo mají chuť filosofovat, obsahuje kniha nepřebernou hloubku moudrostí. Pro ty ostatní pak mnoho poučení nebo aspoň záživnou četbu plnou silných emocí.
Každá z těchto povídek je svébytným velkým dílem. Ale jak se obecně tvrdí, jejich sestavení do tohoto souboru není náhodné. Řekla bych, že v této sestavě se jejich význam ještě rozšiřuje a prohlubuje, souvislosti, které tady nacházíme, jsou neméně důležité než význam každé povídky jednotlivě.
První povídka je velmi působivá už svým tématem, je krátká a tím jaksi zhuštěná, takže působí opravdu velmi silně. Druhá povídka "Místnost" mně osobně připadá trochu slabší, účinku nabývá právě spíš v kontextu celé knihy. Za nejpropracovanější pokládám povídku poslední, "Mládí vůdce". Autor v ní dokonale popisuje, jak z milého dítěte vyrůstá bezcitný antisemita. Je tady jasná paralela s celkovým meziválečným vývojem, s tím, jak se měnila atmosféra, jak se rasismus stával něčím samozřejmým, ne-li chvályhodným.
Ve všech povídkách vystupují lidé, kteří rozhodně nepatří k obyčejným a průměrným, jednou vidíme nevšední sílu a sebeovládání, jindy zbabělost a prodejnost.
Tato kniha určitě stojí za přečtení.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura existencialismus
Část díla
- Hérostratos 1936
- Intimita 1936
- Místnost / Izba 1936
- Mládí šéfa / Mládí vůdce 1938
- Zeď / Múr 1938
Autorovy další knížky
| 1992 |  Zeď |
| 1993 | Nevolnost |
| 2006 | Bytí a nicota |
| 2004 | Existencialismus je humanismus |
| 1965 |  Slova |
„Jsme odsouzeni k svobodě.“
Já mám s touhle knížkou hned několik problémů. Existencialismus je sám o sobě zajímavý filozofický směr, ale nelíbí se mi ten marxistický podtón, který do něj Sartre cpe za každou cenu viz. poslední povídka Mládí vůdce. Dalšímu problémem je fakt, že ostatní povídky jsou ve stínu hned té první. Zeď je brilantně napsaná, má hlubokou psychologii postav a skvělý závěr. Při jejímž čtení mi na zátylku vyrážel smrtelný pot, ale to už se nedá říct o Místnosti a Intimitě, které za zbytkem knížky pokulhávají a strašně špatně se čtou. Myslím si, že tyhle dvě povídky jsou špíše určené pro ženy, ale rád se nechám poučit. Každopádně dávám 4/5 hlavně kvůli Zdi a Hérostratosovi.