Zápisky z blázince
Miroslav Macháček
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/181312/bmid_zapisky-z-blazince-181312.jpg
4
142
32
„Mám značně nevyrovnanou povahu – na jedné straně po otci vznětlivou a na straně druhé po matce až chorobně přecitlivělou, projevující se bezdůvodnými skoky mezi cholerickými výbuchy a těžkou melancholií.“ Autentické zápisky z pozůstalosti významného českého režiséra a herce, které mimořádně ocenili jak čtenáři beletrie, tak odborná divadelní veřejnost i kritika. Podle dochovaných materiálů zpracovala Kateřina Macháčková; spolupráce Petr Svojtka; úvodní slovo Ondřej Šrámek. 2. vydání... celý text
Přidat komentář
Popisuje totalitu, ale hlavně prostředí bohnické léčebny, kde pobýval něco přes 3 měsíce. Vlastně v celé knize není popsáno, co mu vlastně bylo. Jen že hrozilo riziko sebevraždy. Introspektivní, nahlíží i na druhé pacienty i personál – a to oblíbené i ne. Pro mě tahle knížka byla zajímavá skrz obor, ve kterém pracuji.
Jak uvádí dcera MM Kateřina (maminka operní pěvkyně Věra Štiborová) v pozůstalosti objevila deník svého otce a po přečtení se ho rozhodla vydat. Je to tím pádem hodně intimní, upřímné a občas drsné. Uvádí zde i některé podrobnosti na své kolegy a známé, což se docela divím, že to prošlo.
V následující větě bude jeden vulgarismus, takže pokud to někomu vadí, tak to nečtěte. Jak poznáte, nešlo to prostě vynechat. Vyslovil ho při návštěvě MM v léčebně Rudolf Hrušínský nejstarší: „Divadlo je velkej bordel, ale s vošklivejma kurvama!“ Samozřejmě nemusí jít o ošklivost fyzickou, což zde patrně bylo také tak myšleno. Zároveň si dovolím tvrdit, že toto moudro se dá použít v daleko obecnější a širší rovině.
Necenzurované zápisky Miroslava Macháčka by časově mohly navazovat na Deník Pavla Juráčka, oproti němu ale nevynikají stejnou stylistickou obratností, ani obsahovou zahuštěností. Zápisky Macháčkovi očividně sloužily více k autoterapii než k reflektování tehdejších poměrů (více tepe do svých spolupacientů a divadelních kolegů než do režimu, vnější svět zůstává vesměs mimo oblast jeho zájmu), proto lze mít pochyby ohledně odůvodněnosti takovéhoto nakladatelského počinu. Ubíjející opakování týchž činností z knihy nedělá strhující čtení, zato dokáže alespoň částečně navodit pocity inteligentního, reflexe velmi schopného, nicméně psychicky dosti rozhozeného člověka.
Upřímné, z nitra duše, bez okolků , bez okecávání....byl krutě upřímný ,inteligentní člověk, který to neměl asi v životě moc lehké Tím , že byl ,jaký byl a nehrál si na nic , mi byl blízký a sympatický, ačkoliv asi působil nesympaticky a rozmrzele.
Úchvatné. Miroslav Macháček byl úžasná osobnost. Přesto trpěl. Kniha mi připoměla rok 1975.
Deníkový záznam z blázince...To říká vše, popis denní činnosti, příběhy o spolupacientech, vlastní myšlenky...Klasika.
Dokonalá kniha, k níž se rád vracím. Pan režisér to měl v hlavě dobře srovnané. Navíc zjistíme, že to bylo vždy, že někteří se nám tváří do obličeje jako přátelé, ale pak nás podrazí. Jeho trefné poznámky, rychlé procházky přírodou, komentování televizních přenosů a inscenací mají zkrátka hodně do sebe.
Denníkové záznamy režiséra Macháčka zo 70-tych rokov, keď sa pod vplyvom doby a spoločnosti ocitol v blázinci v Bohniciach. Kniha vám ponúkne náhľad do jeho duše, myslenia a do obdobia, ktoré nebolo ani trochu ľahké.
Pro mě velmi osobní a hluboké čtení. Autor si nic nenalhával, snažil se nahlížet sebe i druhé co nejobjektivněji, ve víru malých i velkých nepříjemností, ústrků a zrad... Přes součet všech těchhle tlaků a navzdory špatnému duševnímu stavu se mi zdá, že to nesl hodně hrdině. A v jeho postřezích a postojích snad vidím i sám sebe - tak trefně, že jsem to v jiné knize nezaznamenal...
Nejen že nás svým deníkem pan Macháček pozval na návštěvu k sobě a do sebe, ale zároveň nám neuvěřitelně inteligentně a s nadhledem ukazuje, jak to může vypadat v "blázinci". Pro mě i z profesního hlediska velice poučné!
Rád přes tuhle knihu nahlédnu do člověka Miroslava Macháčka, který bohužel zemřel předčasně.
Pana Macháčka jsem měl jako herce vždycky rád.
Útlá, trochu smutná, přesto ne depresivní knížka. Z ní jsem opět pochopil, že komunisté dokázali někomu opravdu hodně znepříjemnit život. (I když jsem za nich vyrůstal, sám takové zkušenosti naštěstí nemám.) Jsem ve věku, kdy pan Macháček deník psal a z mnohými jeho myšlenkami jsem se dokázal ztotožnit. Knížka se čte velmi dobře, i když neobsahuje nijak velká moudra, já jsem při jejím čtení cítil velký klid. Překvapilo mne hodnocení některých jeho kolegů, ať už kladné nebo záporné i popis života v blázinci. Mohu doporučit.
Velmi uspokojivé.