Wesmírný omyl aneb Někde to začít musí

Jsem velký fanoušek Stopaře nebo Trpaslíka a zejména z prvně jmenovaného díla jsem v této knize viděl velkou inspiraci. Nicméně se mi kniha dobře nečetla, nedokázal jsem udržet pozornost, ale nemůžu popřít, že se i zde našly humorné části.

Mnohem spíš než jen dalším humorným sci-fi je Wesmírný omyl životním vyjádřením fantazií a entuziasmem nabitého středoškoláka. Je to sice jeho amatérská autorská prvotina se všemi klady i zápory, které z toho vyplývají, ale na knize je poznat obrovská snaha a píle a myslím, že Sebastián Wortys do ní vložil nejlepší myšlenky, nejfantastičtější výmysly, nejztřeštěnější sny, nejhumornější vtipy a nejzajímavější témata, jakých byl tehdy schopen. (Což ale neznamená, že budou stejně skvěle působit i na většinu čtenářů.) Knihu navíc doplnil jednoduchými a obtížně pochopitelnými, ale povedenými ilustracemi, které čtení ozvlášťňují, obzvlášť v těch nudnějších pasážích. K zážitku z knihy patří také smršť neologismů včetně takzvaného smyšloslovného popisu (něco jako vogonská poezie, ale bez té poezie).

Jak by se u takové prvotiny dalo čekat, čtivost a literární účinek výrazně kolísají. Zatímco prakticky jakákoliv inspirace z Adamsova Stopařova průvodce Galaxií mu výrazně prospívá, zase třeba inspirace tehdejší českou politickou scénou to občas docela kazí (ne všechny ty myšlenky jsou nadčasové). Rozhodně jde ale o nadějné dílo, a pokud se dočká profesionálně zpracovaného druhého vydání, má šanci stát se mezi fanoušky humorného sci-fi značně populárním. (Nemyslím ale, že by dokázalo oslovit lidi, kteří humorné sci-fi nevyhledávají.)

Některé čtenáře by mohlo odradit, že z genderového hlediska jde o výrazně mužskou tvorbu, kde ženy a děti, pokud vůbec existují, nehrají žádnou významnější roli; na druhou stranu zde ale nechybí takové věci jako růžová huňatá deka, roztomilost či blízké mezilidské vztahy.

Mě osobně nejvíc zaujala předmluva, obsahující poměrně zásadní manifest, způsobilý hluboce oslovit nejednoho nezkušeného středoškoláka, a kapitola Megamarket, která je podle mě vydařenou satirou na téma marketingu v době teleshoppingu a prvních hypermarketů.

Kniha je napsaná chytře, ale i vtipně. Rozhodně doporučuji!

Abych řekla pravdu, mám z knihy rozporuplné pocity. Je nabitá spoustou moudra i spoustou chytrostí (v čemž vidím zásadní rozdíl), občas příběh žene jako blázen a najednou se zastaví, hibernuje a jen těžko se vrací nebo zdlouhavě popisuje technologie, které mě osobně vůbec nezajímaly.
Pochvala autorovi ale rozhodně patří za pasáž z nádražní restaurace. Jako bych se najednou ocitla v úplně jiném světě - připomínalo mi to spíš než průměrnou scifárnu nadprůměrný fejeton. Asi bych se ale vykašlala na "vogonštinu", protože po několikátém odstavci mi už silně lezla na nervy.
Stejně jako jsem vyzdvihla tuto část, musím zcela shodit kvalitu pravopisnou. Sakra, Sebastiáne, v dnešní době automatických korekcí takový kiksy?! Nic na tom ani nezmění Tvá obhajoba v úvodu knihy...
Závěr? Nepatříte-li mezi Grammar Nazis a hledáte něco, co by vám zpříjemnilo odpoledne, pořiďte si Wesmírný omyl. Občas se v příběhu zamotáte jako Víťa, občas popřemýšlíte, co je vlastně správně a nakonec se tomu všemu asi zasmějete a vylezete si na strom.
P.S. Cením si toho, že jsou v dnešní době odvážlivci a snílkové, kteří vydají knihu vlastním nákladem, sami si ji ilustrují, poskytnou ji Knihoběžníku a ještě vytvoří animaci a "kešku".
Zapomněla jsem na něco?

Wesmírný omyl je skvělá jízda bizarních situací, bizarních postav a filosofických zamyšlení všeho druhu. Odvaha, se kterou autor vyslal do časoprostoru tři české maníky a vesmír zaonačil tak trochu po česku, velmi dobře vyšla. Klobouk dolů.

Příběh Víti, putujícího s bizarní dvojicí Fandy a Pepy (a neidentifikovatelného Hu-hu), není vlastně příběhem. Je to nepřetržitý sled fantasmagorických událostí. Ty často ignorují fyzikální zákony tak, jak je známe. A jenom díky této svobodomyslnosti pak autor čtenáře může zavést na místa, která už jsou čistě výplodem jeho fantazie a vše pak poněkud překvapivě zakončit s příslibem druhého dílu.

Kdesi mezi řádky se dějem prolíná jakési velmi osobní linie příběhu, která pak vyplyne plně na povrch v závěru celé knížky. Tento "podpříběh" dělá z knížky věc zajímavou, protože do čistě situačního humoru (a kreativního běsu) vnáši sociálně citlivé téma. Je věcí osobního názoru, jak s k němu kdo postaví. V každém případě to není výtka. Spíš zajímavé obohacení jinak velmi žánrově vyhraněného děje.

Pravda, tempo je pak díky delším vložkám různého druhu nevyrovnané, což může zapůsobit rušivě. Avšak vezme-li se v potaz, že autor (dle svých slov) psal Womyl ještě na škole, pak se jedná o debut navýsost povedený a slíbený druhý díl může posunout laťku české humoristické literatury zajímavým směrem. Pokud se dokážeme zbavit věčného českého submisivního zlozvyku srovnávání se s někým.

Souhlasím s LordSnape, že Wesmírný omyl si zaslouží víc čtenářů. Vlastně vůbec nechápu, že jich nemá víc, když fandů knih Stopařův průvodce galaxií jsou mraky a pokud je něco český Stopař, tak Wesmírný omyl. Nic takového jsem snad dosud nečetl. Je tam strašně moc zajímavostí a myšlenek a nevím, jak to popsat. Mohlo to být sice trochu méně anarchistické s víc uceleným příběhem, ale to samé platí o Adamsově bestselleru. A na to, že to Wortys psal na střední škole, to je perfektní výkon.