Vzpomínky, co neuletí
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/220685/bmid_vzpominky-co-neuleti-oFW-220685.jpg
4
113
113
Vzpomínky, co neuletí představují první souborné vydání autorčiných povídek a drobných próz. Už v těchto textech Andronikova předznamenala témata, jimiž se zabývala v posledním románu Nebe nemá dno: zhoubná nemoc, těžký úraz a problematický návrat do běžného života, odchod blízkého člověka, překonávání složitých životních okamžiků. Ač mnohé texty nekončí happy endem, vůle žít působí jako magnet, k němuž hrdinové směřují…... celý text
Přidat komentář
Z první povídky jsem byla trochu rozpačitá, ale s každou novou povídkou se stupňovalo mé nadšení. Prvních několik povídek na sebe navazovalo naprosto geniálním způsobem. Každá následující povídka byla s tou předchozí provázána nějakou osobou. Neuvěřitelně moc mě bavilo objevovat spojitosti mezi jednotlivými, občas zdánlivě nesouvisejícími příběhy.
Hana Andronikova je pro mě jeden z nejvýraznějších zjevů nové české literatury. Hltám každý její text, jsem fascinovaná tím, co mnozí odsuzují. V povídkách jde na dřeň, zachycuje rodinné vztahy i osobní boj každé z postav bez příkras, sentimentu a tak, že jí vše věříte. Povídkové soubory nevyhledávám, mám problém se tak rychle sžít s postavou a pak ji náhle opustit. Ale Vzpomínky, co neuletí jsou skvělým propletencem určité skupiny lidí a já rozhodně doporučuji knihu číst.
Už dlouho jsem nečetla knížku, ze které by se mi usadil takový smutek na duši...
Většina povídek rozvíjí složité rodinné vztahy. Autenticita sice není tak silná jako například u Petry Soukupové, ale naléhavě vypovídá o snaze vymanit se ze svazujících rodinných pout. Asi nejméně mě zaujala povídka o krajtě Obětí lásky, zatímco nejlepší povídka je rozhodně Rovnice o jedné neznámé.
Rozhodně příjemnější setkání s tvorbou autorky, než pro mě nečitelný proud v „Nebe nemá dno“. Sice se i zde projevuje těkavý styl psaní a noření se do lyriky, ale minimálně v zachycení určitých emocí se jedná o hodnotné texty. Nicméně jsem nebyl schopen sledovat propojení některých povídek, mám zřejmě raději jiný druh prózy, ve kterém se při čtení lépe orientuji, ve kterém nejsou vybraná „fakta“ zamlžena oparem impresí. Proto mi nejlépe sedla kratší dílka v poslední třetině sbírky. Hana Andronikova psala originálně, po svém, asi dokonce charakteristicky, rozpoznatelně. Chápu, proč je ceněna, ale já s její stavbou vět, odstavců a stránek rezonuji jen částečně a místy.
Soubor povídek nadané české spisovatelky. Moc se mi líbily ty první, které původně vyšly samostatně pod názvem Srdce na udici. Příběhy i postavy se vzájemně prolínají, o vypravěči jedné povídky se příště dozvíme zase od někoho jiného, jindy zase vypráví postava, která se v předchozí povídce třeba jen mihla, apod. Zbylé povídky byly rozmanitější co do děje i postav, ale zaujaly mě o něco méně.
Nějaký čas před Vánoci jsem byl se ženou v knihkupectví a juknul do novinek. A jaké bylo moje veliké překvapení,byla tam 'novinka' od paní Hany Andronikové,,,
Zůstal jsem nevěřícně stát a tu knihu jsem držel v rukách jako svátost. Prostě takový 'pozdrav z nebe,,,'.
Žena mi povídá:''Ty taky najdeš všechno...'' Tak jsem jí vrátil a otevřel až o Štědrém dnu,,,
Pozdrav z nebe,,,
Nejdřív jsem si myslel,že jsou to nějaké nově objevené povídky paní Hany. Ale,jsou to souhrnně 'svázané' povídky,které vyšly v knize Srdce na udici a i v edici Česká povídka,plus dvě vydané časopisecky. Ale ani tohle zjištění mi nepokazilo vánoční pozdrav,,,
Myslím si,že napsat dobrou povídku je veliké umění. Na pár stranách rozvinout příběh,vygradovat jej a zakončit pointou,,,
Paní Hana tohle zvládla mistrovsky,děkuji,,, a zdravím do nebe,,,
Štítky knihy
Část díla
- Café Nero 2005
- Chci tvé blaho jen! 2009
- Když stromy pláčou
- Keltský kříž aneb Hříchy staré Váchové
- Lehkost železného muže
Autorovy další knížky
| 2001 |  Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
Myslím, že nemám co říct. Zkrátka nemám slov. Povídky, které jsem četla, se mi neskutečně dostaly pod kůži. Každá je jiná, přesto všechny mají úžasný příběh. Některé k zamyšlení, některé smutné, některé s otevřeným koncem. Doporučuji přečíst.