Vyměnit vodu květinám
Valérie Perrin
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472874/bmid_vymenit-vodu-kvetinam-TET-472874.jpeg
4
481
156
Violette Dušičková je správkyní hřbitova v malém burgundském městečku. Nezvyklé povolání pro ženu. Návštěvníci hřbitova i místní obyvatelé se přicházejí ohřát do jejího služebního domku, kde se smích a slzy mísí s kávou i kapkou něčeho ostřejšího. Její život plyne v pravidelném rytmu každodenních důvěrných zpovědí a smutných i úsměvných vzpomínek, s nimiž se jí návštěvníci svěřují. Každý z nich vypráví jiný příběh, všichni někoho ztratili a doufají, že třeba ještě není všem dnům konec, že někoho potkají nebo najdou něco, co jim vrátí na tvář úsměv. Violette všechny vyslechne, ale svůj příběh nosí ukrytý hluboko v sobě, stejně jako rudé šaty, které skrývá pod černým pláštěm. Jednoho dne se ale všechno změní, protože jeden muž a jedna žena se rozhodnou odpočívat spolu navěky na jejím hřbitově. Odhalí se tak pouta spojující živé a mrtvé a zdánlivě temná zákoutí duše se rozjasní. Autorka má vzácný vypravěčský talent, nechybí jí schopnost učinit ze všedních věcí výjimečné, vytvořit kolem obyčejné ženy neobyčejný svět plný poezie a lidskosti. Svět, jaký právě teď všichni potřebujeme.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno:
2021
,
Jota
Originální název:
Changer l'eau des fleurs , 2018
více info...
Přidat komentář
Na SR vyšlo ako Vymeňte kvetom vodu. Máme tu postavu Violette Dušičkovej, ktorá pracuje ako správkyňa cintorína v malom mestečku a slúži ako katalyzátor na stretnutia, spovede, slzy aj smiech rôznych návštevníkov. A čo sa udeje, a aké traumy z minulosti vyplávajú na povrch, prezrádzať nebudem, nechám to na čitateľovi. V niečom mi to pripomínalo od Burbery S eleganciou ježka a jej Reneè, avšak do tejto knihy som sa začítala až k polovici (dôkaz, že niektoré knihy netreba odkladať po prvých kapitolách). Celkovo fajn, relaxové čítaníčko. Téma cintorínov a smrti mi sadla práve na dušičkové čítanie začiatkom novembra. Ale nebojte, nosnou myšlienkou smrť nie je, je to o láske!
Silná, překvapivá kniha, která začíná pomalu, téměř banálně - až jsem začala přemýšlet: "Stojí to za to?“ Ale pak se stává složitější, hutnější, nepředvídatelnější a nakonec i překvapivější.
„Svou první zahrádku jsem měl v devět letech. Metr čtvereční květin. Matka mě je naučila sázet, zalévat, sklízet. Cítil jsem, že se jí to líbí. Pořád mi říkala: Neposuzuj den podle úrody, ale podle semínek, která seješ.“
Příběh hodně zajímavý, čtivý, ale zbytečně rozsáhlý a překombinovaný ( hlavně příběh Irene a Gabriela )
Viollette sympatická i její povolání a prostředí hřbitova mě hodně zaujalo a líbilo se mi.
Čemu se musím smát je překlad některých jmen a hlavně některých příjmení:):)
Na konci překvapení
Po dlouhé době opravdu skvělá kniha, která má lásku, trápení, tajemství a díky hřbitovu i trochu toho tajemna.
Je to trochu přeslazené a kýčovité, ale zároveň je to hezky napsané, čte se to samo, přestože jde o poměrně rozsáhlý román.
U téhle knížky budete trnout, budete se bát. Budete se vztekat. Budete si zoufat. Budete zvědaví. Budete hladově otáčet jednu stránku za druhou. Budete brečet, a hodně. Budete naštvaní. Budete ji chtít dočíst a zároveň nebudete. A budete doufat. S každou otočenou stránkou, s každým slovem. Snad vás tato kniha pohltí tak, jako pohltila mě.
Hvězdičku dolů dávám za nedotažený překlad a korektury. Je škoda, že právě tohle rušilo tak krásný příběh.
(SPOILER)
Tahle kniha je tak... francouzská. Pokud vás Francouzi nebaví a nad francouzskými filmy, kde se za zvuků tahací harmoniky a křupání baget míhá jeden podivín za druhým, spíš kroutíte hlavou, raději ji nečtěte. Zároveň je ale dost zajímavá a taky zákeřná. Začátek se totiž odvíjí pomalu a ve zvláštním hřbitovním poklidu, kdy se necháme uchlácholit tlacháním hřbitovní partičky v kuchyni správkyně hřbitova, u které předpokládáme, že je podivínka prostě jen proto, že má za sebou trauma dětství bez rodičů a trauma ze špatného výběru partnera. Uděláme si předčasný závěr, že Filip je ničema a parazit, kterého měla Violette vykopat ze svého života nejpozději po narození dítěte. Zlobíme se na ni, že to neudělala. A na autorku, že pustila do světa další knihu, která je plná životů zpackaných tím, že si někdo vybral za životního partnera vola a pak to s ním vydržel 30 let nebo rovnou až do smrti. Jenže pravda je, jak už to tak bývá, trochu jinde. A mně se právě hrozně moc líbilo to postupné odkrývání předchozích událostí a taky povah jednotlivých hrdinů. To, jak se děj postupně vrstvil a jak košatěl, jak do něj zasáhla tragédie, jak se román místy měnil až v detektivku. Najednou jsem s údivem zjistila, že moje naprosté opovržení Filipem se v nestřežený okamžik změnilo v obrovskou lítost a pochopení. Všechno do sebe krásně zapadlo.
Tuto knihu bych si rozhodně chtěla přečíst v originále a hurá, já můžu, takže si ji jdu objednat. Mě to totiž tak strašně vytáčelo, ta nedotaženost v překladu a taky dvoukolejnost překladu jmen. Tak sakra, buď je přeložím všechna, nebo je nepřekládám vůbec a vyřeším to poznámkou pod čarou, jak se to dělalo dřív (já osobně se přikláním k té druhé možnosti). A to se týká i křestních jmen. Proč se změní Philippe Toussaint na Filipa Dušičku, ale Violette Toussaint se na Fialku nezmění? Když už bizár s přeloženými jmény, tak pořádný, ať to má grády. Tím ale nechci hanět překladatelku, je to práce šílená, kterou obdivuju. Ale měly si to holky v redakci trochu víc nechat projít hlavou.
Takže hvězdičku strhávám právě za zmíněné mezery v překladu (za což autorka nemůže) a za děsně patetický příběh Irène a Gabriela (za což autorka může). To už bylo trochu moc i na frankofila.
To bylo tak krásné čtení! Vyvolávalo ve mě celou řadu pocitů. Knize se povedlo mě rozbrečet i rozesmát, dojmout, šokovat, ... pohladit po duši. Líbily se mi i ty citáty na začátku kapitol. Při čtení této knihy jsem musela být pozorná, nejde ji číst povrchně, jinak se v ní ztratíte. Nechávám ještě v sobě doznít....ale líbila se mi moc.
Jako kdyby se kniha dělila na dvě části. První polovina je taková pomalejší, hlubší. Zaujala mě v tom, že člověk může najít jako své poslání jakoukoliv práci, klidně i jako správce hřbitova. Druhá část dost zrychluje. Začíná se střídat několik časových a dějových rovin. Přiznám se, že jsem se v tom po čase začala ztrácet. Příběh mi přišel dost překombinovaný. Nevím, co si z toho závěru mám vlastně odnést. Tento typ literatury zřejmě není pro mě.
Smutný příběh. Od poloviny mě knížka přestala bavit a těšil jsem se až ji dočtu.
(SPOILER)
Tato kniha je neuvěřitelná. Je v ní tolik lásky a zároveň tolik smutku, že člověka naprosto zahltí. Už dlouhou mi u knihy nebylo tak dobře a zároveň jsem necítila tak velkou beznaděj. Pro mě měla dvě roviny, ta jedna mírná a plynoucí u Violetty v kuchyni, na zahrádce, v oddělení cedrů... Ta druhá smutná a temná a já jsem ji kolikrát chtěla přeskočit... ale takový je lidský život den a noc, radost a smutek. Je mnoho části, které bych z knihy vypsala, ale nejde je vypsat všechny. Možná je lepší si v knize najít ty své. Budu se vracet a hledat další knihy autorky. 5*
(9/23)
"Je lepší tě oplakávat než tě vůbec nepoznat"
" S těžkým srdcem zavřu Irenin deník. Jako zavíráme román, do něhož jsme se zamilovali. Román přítel, s nímž se těžko loučíme, protože chceme, aby s námi zůstal na dosah ruky."
Knihu jsem začala číst na základě komentářů mých knižních přátel.Opravdu není pro každého, musíte být na ni naladěni,jinak vás nezaujme. Mě velmi oslovila a já jsem si příběh Violette užila. I když to byl velmi smutný příběh,za mě určitě doporučuji.95%.
Neobvyklá kniha, jejíž hlavní hrdinkou je dívka, která vyrůstala v pěstounské rodině. Život se s ní vůbec nemazlil a přichystal jí nejedno překvapení. Jak se příběh vyvíjí z dívky se stává žena poté i matka, dobrá kamarádka, ale i milenka. Vše co se v knize odehrává se na konci spojí do jednoho konce.
Tak nějak nevím. Četla se celkem dobře, ale pořád jsem bojovala s tím, jestli se na ni nevyprdnout a neodložit. Skákání do minulosti moc nepomohlo a chvíli mi vždy trvalo zjistit, v jaké časové rovině se zrovna Violette pohybuje. Kdybych ji odložila po první kapitole, ušetřila bych čas na něco lepšího. A to na mě čeká ještě doma kniha Tři. Uvidíme..
Zajímavá hlavní postava, silný příběh. Připojuji se k níže uváděným názorům, že rychlé střídání časových rovin a vypravěčů bylo trochu matoucí. Po čase jsem se ke knize vrátila a na druhé přečtení to nemělo chybu.
Krásná laskavá kniha. Tíha lidských osudů, ale i živoucí postavy, smích, laskavost... Žádné zběsilé tempo, poklidný příběh s propletenými cestami plynoucí pomalu, stejně jako francouzský venkov, na kterém se odehrává. Moc bych si chtěla dát u Violette v kuchyni čaj, nebo od ní jen koupit květinu. Donutí Vás zpomalit a žít okamžik. Doporučuji!
Za mě neeee, bojovala jsem s tím, že ani nedočtu. Tak rozvleklé (přes 400stran) a děj skoro nulový. Jediné plus je krásný jazyk autorky.
Kniha o řadě nedorozumění, která mohou být fatální. Zároveň o porozumění, lásce, jakkoli mnohdy nepochopitelné, vlídnosti, přátelství. Kniha s několika nečekanými rozuzleními. Kniha i trochu napínavá. S francouzským šmrncem. A ten šmrnc má i knihou prostupující funerální esprit. Moc pěkná pomalá četba s přemýšlením, návratem do vlastních vzpomínek a velkou nadějí. V příštím životě bych byla ráda správkyní hřbitova.
I když se považuji za poměrně pozorného čtenáře, soustředěného na knihu, považuji tento kousek za dost nešťastný. Střídání rovin jsem stíhala jen velice špatně, tudíž mi místy i unikaly souvislosti. Příběh by bylo možné vyprávět přímočařeji, ten mix sladkého a hořkého se mi zdál také dost nevyvážený, proto jen průměrné hodnocení.
Štítky knihy
přátelství pro ženy Francie francouzská literatura tajemství psychologické romány hřbitovy romány maloměsto
Krásné, smutné, nadějné, plné života a květin na místě, kde ho nikdo nečeká. Jedna z nejhezčích knih, které jsem za poslední dobu četla. Mně kniha vyloženě sedla a určitě bych ji doporučila k přečtení.