Vybrané právní otázky fiskální odpovědnosti státu

26.11.2022

Jakkoliv se za normálních okolností mohu pokoušet být k odborným knihám kritický (leckdy až moc), nejsem toho schopen vždy. Jedná-li se o ekonomii, mohu maximálně kývat hlavou a dělat, že tomu rozumím. Tak zde.

Kniha je patrně dobrým příspěvkem do oblasti studia národního hospodářství a finančního práva. To je fajn. Zaobírá se v zásadě otázkou zda existuje odpovědnost (působení ex ante), respektive zodpovědnost (ex post) veřejných těles za nakládání s veřejnými financemi. To na úrovni místní, státní, i mezinárodní.

Z mého zorného pole naprosto utíká rovina evropská a mezinárodní. Této oblasti jsem se posud nevěnoval a kdybych jen trochu mohl, vyhýbal bych se tomu i v budoucnu (jako že nemohu). Proto jsem zajímavější shledal otázku státní a municipální. Dovolím si zde dvě poznámky k úvahám, které mne nejvíce zaujaly.

Ústava České republiky neobsahuje takřka žádná ustanovení týkající se fungování národního hospodářství. Vezmeme-li to postupně, tak se dozvíme, že zákon o státním rozpočtu a o závěrečném účtu schvaluje Sněmovna a pak až to, že existuje jakási ČNB a že tato má za cíl zajistit cenovou stabilitu. (Což by si mohl uvědomit guvernér Michl, třeba by si pak uvědomil, že jeho cíl není kurzový.)

A to je vše. Musím souhlasit s docentem Blažkem, že ono by fakt nebylo od věci ekonomickou novelu Ústavy provést. Ona ji tam toho času nechtěla ODS protože by je politicky omezila, další návrhy neprošly pro politickou zbabělost či co. I ten blbý zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti byl nakonec přijat formou běžného zákona a první vlna covidu nám ukázala, že je k ničemu, protože ho Sněmovna zkrátka změnila. Dluhovou brzdu, odpovědnost za závěrečný účet, pevnější ukotvení ČNB, to vše by se naší Ústavě hodilo. Škoda, že se toho patrně nikdy nedočkáme.

Zajímavou se mi jeví rovněž nadnesená úvaha o daňové samostatnosti obcí. Tedy teze, že v zájmu samostatnosti municipalit, což by ostatně vedlo k dalšímu zbrzdění možného nástupu totalitních režimu, by tyto měly mít možnost samy si stanovovat daňovou zátěž pro své obyvatelstvo, alespoň tedy v míře schopnosti přežít i přes případné zásahy z centrální vlády. Problém je tu ovšem na několika úrovních.
Prvním problémem se zdá být potřeba takovou možnost stanovit na úrovni ústavního zákona a to ještě ideálně tak, aby toto ustanovení spadalo pod ochranu čl. 9 odst. 2 Ústavy. Tam sice spadá samotné právo na samosprávu, s touto modifikací by to však bylo obtížné.

Nadto by vliv centrální moci musel být vyloučen plně. Tedy, nikoliv toliko limitem („výši sazby stanoví obecní zastupitelství mezi 10% až 25%“), jelikož s tím by se dalo hýbat a nezávislosti obcí by se stěží dosáhlo. Obce by tedy musely mít absolutní volnost, nezávislou na zákoně, maximálně tak stanovenou ústavním zákonem a takový limit by se do klauzule věčnosti tuplem nevešel.

Navíc by takovým krokem byla zásadně narušena enumerativnost veřejnoprávních pretenzí, což je očividně důsledek nikoliv kýžený. Zde je patrně vhodné připomenout, že stanovení daní a poplatků lze toliko na základě zákona. Tuto zásadu máme od přijetí Magny Charty z počátku 13. století, nevím, zda by bylo dobré ji nyní rušit, či snad obcházet.

Nadto by taková změna nikdy nemohla projít, protože by každý pokus o ni sestřelil Ústavní soud. Obce nejsou schopny pořádně stanovit ani poplatek za psa, aniž by tím porušovaly ústavní pořádek, natož abychom jim svěřili daně.