Všeobecné koncily - Ohniska církevních dějin

16.06.2022

Vyčerpávající informace z dění, která formovala katolickou církev. Ačkoli se kniha obtížně shání, rozhodně za tu námahu a peníze stojí.

31.12.2020

„Církev se jeví spíše jako právní než jako misionářská organizace. Neodvažujeme se přímo se obrátit k současnému světu, jeho nesnázím, jeho novým a legitimním výzvám. Jak se zdá, věříme spíše, že postačí pouze s větší rozhodností, ale bez hloubky nauky opakovat formule, kterým již nikdo nerozumí. Zjevně se domníváme, že ztráta víry, úpadek mravů, neúspěchy v apoštolátu nemají žádnou jinou příčinu než lhostejnost lidí nebo špatnost doby, aniž bychom se tázali, zda zde nepůsobí také přetrvávání určitých forem myšlení a jednání.“
(Paul-Émile Léger, montrealský kardinál, před 2. vatikánským koncilem)

Původně jsem tuhle knížku ani neměl v plánu číst celou, jen jsem si v ní chtěl nabrat trochu víc informací o ekumenických koncilech v dobách prvotní církve – abych si trochu prohloubil znalosti o době, kterou se teď snažím nějak prozkoumávat. Jenže čtení bylo poutavé, a tak mi to nedalo a já se pouštěl dál a dál, až jsem se v poměrně rychlém tempu dostal na poslední stranu. Proč takové zaujetí rozborem církevních shromáždění? Zdánlivě to opravdu smysl nedává, téma knihy nevypadá příliš atraktivně: vždyť je to celé o setkávání prelátů, kteří mnoho měsíců diskutují nad teologickými nuancemi, které se dnes nezdají příliš významné ani pravidelnému návštěvníkovi katolického kostela.
Přesto mě při čtení mnohé fascinovalo. U starověkých koncilů zejména posedlost církevních otců Bohem a odhodlání zajít v definování vztahu k Bohu až po nejzazší mez lidských schopností poznávat – dnes se modlíme Credo už dost automaticky, ale o každý řádek toho textu se sváděl boj a nad každým řádkem se dlouze přemýšlelo a kontemplovalo. Středověká a raně novověká historie koncilů zase ukazuje, jak náročné bylo manévrovat s Petrovou loďkou ve víru velmocenských zájmů. Hodně prostoru dostaly také poslední dva vatikánské koncily a já se tak mohl podrobně seznámit s tím, jak komplikovaná byla cesta k současné podobě církve.
To celé bylo popsáno čtivě, srozumitelně, živým jazykem, s citem pro detail. A tak se můžeme o koncilních otcích dočíst, že „jen mizivá část účastníků byla zvyklá chovat se jako jedinec ve velké skupině, zatímco téměř všichni očekávali, že se jim bude naslouchat tak dlouho, jak dlouho budou chtít mluvit“, takže k dohodě nakonec vedla „celková únava a značné vedro“ :-)

Moje nálada při čtení byla často docela skličující. Dějiny koncilů totiž neustále provázejí motivace velmi lidské, různé politikaření a stranickosti, intriky a konspirace, charakterové nedokonalosti papežů, sobecké a rodinné zájmy nadřazené nad službou světu – a když už někdo opravdu bojuje za svoji víru, pak to obvykle dělá velmi autoritativním, nekompromisním způsobem, jako by vítězství v disputaci bylo o to sladší, o co je výraznější porážka partnera v diskuzi. Zkrátka: bylo to mnohem víc drama geopolitické než náboženské, taková Hra o trůny ve specifickém prostředí.
Měl jsem podobný pocit, jako při čtení Franzenových Malých dějin církve (což je pochopitelné, historie koncilů je shodným příběhem, jen vyprávěným z jiného úhlu pohledu), říkal jsem si, že Duch svatý opravdu musí být v církvi silně přítomen, když se nám nepodařilo ji zahubit ani přes dvacet století naší sebestřednosti, netolerance a nevraživosti. Někdy bylo dokonce patrné, jak se dobré věci dějí i prostřednictvím lidských nedostatků. Typickým příkladem by mohl být Karel Boromejský, ten byl jmenován kardinálem pro své příbuzenství s papežem Piem přímo v době Tridentského koncilu, takový nepotismus logicky vyvolal odpor a pohoršení, ale ... ale z Karla se pak stal přímo ukázkový příklad uvádění pozitivních koncilních reforem do života, vzor svatosti a oddanosti Bohu. Připomnělo mi to slova Josefa (toho starozákonního, s barevným pláštěm): „Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro.“ Je v tom útěcha a trvalá naděje.

Nebývá pravidlem, aby knihy z kategorie non-fiction končily happyendem. Zde se to ale stalo, k mé radosti. Ano, mám na mysli druhý vatikánský koncil a pohyby, které ho doprovázely a následovaly. Církev se začala probouzet v duších (takhle krásně to popsal Romano Guardini), začíná žít z Písma, otevírá se světu (ještě v roce 1960 bylo kněžím zakázáno chodit do kina pod hrozbou suspenze!) a nachází v tom svoji plnou dimenzi, objevuje laický apoštolát jako svoji první linii... Vím, že to nemusí každý katolický křesťan vnímat takhle pozitivně, pro úzkostnější povahy je hodnota církve právě v její neměnnosti a stabilitě, někdo jistě může vidět oprávněně v otevřeném prostoru svobody rizika a bát se. Přesto jsem si jist, že církev jako vitální organismus, se svojí nalezenou kolegialitou a společně reflektovanou vírou, je užitečnější sobě i světu než ve své předchozí hierarchicko-institucionální podobě. Kdyby taková katolická církev nebyla, ani já bych nebyl takový, jaký jsem dnes. A nejspíš bych teď psal komentář k nějaké úplně jiné knížce :-)