Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Autor se nápaditým, zábavným a srozumitelným způsobem zamýšlí nad vztahy mezi lidmi, nad smyslem a způsobem života, náboženstvím, otázkou domova a podobně. Oslovuje v čtenáři jeho lepší já, nalézá radost v maličkostech a klade důraz na potřebu tolerance a pochopení. Kniha vyšla poprvé v roce 1988 v USA a hned po vydání měla u čtenářů velký úspěch. Po patnácti letech se autor ke knize vrátil, aktualizoval jí a doplnil o pětadvacet nových příběhů....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/135071/vsechno-co-opravdu-potrebuju-znat-jsem-se-naucil-v-materske-skol-135071.jpg 4.31869
Žánr:
Literatura světová, Fejetony, eseje

Vydáno: , Argo
Originální název:

All I Really Need to Know I Learned in Kindergarten, 1988


více info...
Nahrávám...

Komentáře (244)

Kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

Marekh
30. června

Byl jsem zvědavý na tuto knihu a musím říci, že se mi kniha líbila. V knize se vyskytují krátké povídky, je v nich humor i zamyšlení, některé příběhy jsou také smutné. Některé povídky se mi líbily méně, ale celkově hodnotím knihu pozitivně. Podtitul knihy zní: Neobyčejné přemýšlení o obyčejných věcech. Život není procházka růžovou zahradou, a i když člověk prožívá v životě špatné chvíle, nesmí klesat na mysli, a pokud má někdo z vás chmury a necítí se příliš dobře, tak tato kniha by vám mohla zvednout náladu a mohla by vás přivést na jiné myšlenky, byť na krátkou chvíli. Několikrát jsem se u knihy zasmál. Odpočinková kniha, která má však přesah. Knihu hodnotím na 100 %.

Na počátku knihy stanovil autor několik pravidel, kterými bychom se měli řídit, abychom se v životě cítili lépe (např. O všechno se rozděl. Hraj fér. Nikoho nebij. Neber si nic, co ti nepatří aj.) Během jednotlivých příběhů si pokládá několik otázek jako např. „Proč dělají vozíčky v samoobsluze tak, že jedno kolečko šilhá, jak chce, a jede jinam než ostatní tři?“ „Proč tolik lidí při čištění zubů zavírá oči?“ „Proč si lidé myslí, že když zmáčknou knoflík několikrát, výtah přijede rychleji?“ apod. Některé povídky mi byly blízké, např. Hodiny s kukačkami, protože podobné hodiny jsme vlastnili v minulosti. Autor nás v některých povídkách zavádí do daleké minulosti. Zajímavé byly části, ve kterých přemýšlí nad tím, co by si pořídil, aby si udělal radost. :)

Líbilo se mi vypravěčovo vyznání víry, které se vyskytuje na počátku knihy:

Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.

ROBERT FULGHUM sám o sobě nejraději říká, že je filosofem, ale filosofem lidovým, přemýšlejícím o těch nejobyčejnějších lidských věcech. O tomto autorovi jsem věděl, že existuje, ale během života jsem ho odsunoval stranou, ani nevím, z jakého důvodu a určitě je to škoda. Pokud budu chtít zlepšit náladu a pobavit se a zároveň se trochu i zamyslet nad životem, určitě šáhnu po knihách tohoto autora. :)

Housenkář
19. června

Krása je také v obyčejnosti


ZaOndra
15. června

7 bodů z 10
Kniha nebyla nijak obyčejná sbírka povídek. Děj jednotlivých povídek vás buď zaujme, nebo ne. Každá měla jiné poslání s novou myšlenkou. Některé příběhy byly nudné a nezáživné, jiné mě ale zase donutily přemýšlet a některé byly velmi vtipné.
Nejvíce mě zaujala povídka „Schovávaná“. V této povídce autor přemýšlí nad lidskou touhou skrýt se a potřebou být hledán. A když se schováte moc dobře, lidé vás přestanou hledat. Povídka mě zaujala natolik, že jsem nad ní poté ještě dlouhou dobu přemýšlel.
Knihu doporučuji všem, kteří se rádi zamýšlí a hledají odpovědi. Je to ideální četba například na cestování do vlaku, letadla nebo večer před spaním.

Maevie
07. června

Na zmínky o této knížce jsem narážela všude možně. Odkazy na Školku se objevovaly v internetových komentářích a novinových článcích tak pravidelně, až jsem musela po knize sama sáhnout, abych tomu udělala přítrž. Útlá knížka plná krátkých úvah mě překvapila svou milou řečí, úsměvností i nostalgií. Autor se zamýšlí nad běžnými až banálními situacemi a okamžiky, kterých během života zažijeme bez velké pozornosti spoustu, a ukazuje nám tak svůj postoj k životu. A postoj k životu Roberta Fulghuma – spisovatele, pastora, filosofa, cestovatele a mimo jiné i mnicha je opravdu zajímavý.

kramver
03. května

Povinná četba pro všechny, kdo věří, že základní hodnoty jsou vlastně prosté a znali jsme je už jako malé děti. První kniha, kterou Fulghum vydal, když mu bylo zhruba padesát let a která ho proslavila. Nezaměnitelné fejetony, které zahřejí na duši a můžete je číst opakovaně.

Elleonora
28. dubna

Jeden víkend jsem jako malá neměla co číst a mamka mi dala do rukou tuhle knížku s tím, že by mne to mohlo bavit. Říká se, že maminky mají vždycky pravdu a ani tehdejší situace nebyla výjimkou.
Úvahy, fejetony a podobné žánry mi nejsou cizí, ale nijak jsem k nim nepřilnula, avšak na krátké příběhy Roberta Fulghuma nedám dopustit. Během několika málo vět je schopen člověka vtáhnout do svých myšlenek, do různých prostředí, vyvolat všelijaké emoce od smíchu až po pláč. I po přečtení dalších jeho děl jsem pochopila, proč tento pro mne dlouho neznámý autor je tolik ceněný.

[ Spoiler]
Kromě toho, že Vám samozřejmě doporučuji přečíst celou knihu, já osobně nejvíce zbožňuji příběh o jeho tlusté sousedce, kterou "napadne" pavouk. S dovolením si sem dovolím dát úsek, kdy nejen, že se věnuje pohledu jeho sousedky, ale je do toho zapojen i nebohý pavouk.

Teď stejná situace z jiného pohledu. Nastupuje pavouk. Celkem běžná, šedá pavoučice středního věku. Byla vzhůru už před rozbřeskem a od té doby pracuje na své pavučině, všechno je v pohodě. Je krásný den, vítr nefouká, rosný bod tak akorát, že je všechno pěkně přilnavé. Je jí příjemně. Připravena k akci. Zničehonic nastane hotové peklo - zemětřesení, tornádo, sopka. Pavučina je přervaná a omotaná kolem freneticky se pohybující stodoly a nějaký ohromný kus zmalovaného masa vydává zvuky, jaké pavoučice ještě nikdy neslyšela. Je to moc velké, aby se to dalo zabalit a sníst později, a moc se to cuká, aby se to dalo zvládnout. Skočit po tom? Čekat a doufat?

lukexy
26. dubna

Útlá knížka plná krátkých esejí, které sám Fulghum nazývá svou vlastní neukončenou kronikou. Některé jsou poučné, jiné inspirující, další třeba "jen" zajímavé. Najde se tu ale také dost těch, co mě úplně minuly, protože jsem se třeba do zmiňovaného životního období ještě nedostal nebo jsou klasickým cvičením na ohraná témata typu žijte, zpívejte a bavte se. Takže nic pro cyniky. Celkově neurazí, nenadchne, ale možná si díky ní zaplatím let balónem...

janca6129
26. února

Ke "školce" jsem se včera dostala poprvé, dnes jsem ji dočetla. Vyčarovala mi přesně to, co jsem potřebovala: úsměv. :)

1 ...