Vršovický Ezop

08.05.2021

Babka stála rozkročena jako policajt
v jedné ruce prachovku
v druhé masku zničené sochy
a zkoušela si ji na tvář
úsměv mi rozehrál koutky
ale vzápětí! Když sádru sundala s obličeje
stál přede mnou – anděl
v papučích
ušmudlané zástěře
s kýblem a smetákem u nohou a šátkem na hlavě
anděl jenž neví o své spanilosti
(Hokyně a Bohyně)

(To se stalo poté, co „jsem padl do křesla, zapálil cigaretku a otevřel Metamorfózy“.)
Těžko odhadovat, jestli ještě dnes někdo mladý dokáže dosáhnout na Kolářovy verše Vršovického Ezopa. Kde byste dnes chtěli potkat takovouhle andělskou babku uklízečku? Ostatně, Kolář býval hostem u Hrabala, ještě s Hiršalem. „Přestal k nám chodit pan Šmoranc, natěrač… nejhezčí z těch básníků… gentleman, jeho vzorem byl Jacques Vaché, surrealista, který ani tak nepsal, jako surrealisticky žil.“ (B. Hrabal – Proluky). Takto se Hrabal odvolával na kapacity. I Kolář. (Jako my se odvolávali na Beatles!) Hahaha. Ten propad do 30.let dávno ztracených, kdy žili skuteční surrealisté! Znáte dnes nějakého? I v padesátkách se ještě takto tajně žilo ve vršovických špeluňkách („...nadával, naříkal, že na té besedě si tak rozházel nábytek v hlavě, že mu to trvá dva dny, než si dá dohromady zase všechno tak, jak to tam měl naaranžované před besedou...“ B. Hrabal – Proluky), básníci – tedy – žijící surrealisté se scházeli a hledali zázraky proměny uklízečky v anděla. A Boudník hledal obrazy v puklinách zanedbaných omítek pražských baráků...
Vršovického Ezopa jsem také zachránil před stoupou, když Koláře po 68. zakázali. A Proluky jsem koupil ve Spálené. V té Spálené, kde Hrabal lisoval papír a já tam pak chodil do menzy.
Tak o tom je tahle poezie.