Vnější tma
Cormac McCarthy
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94605/bmid_vnejsi-tma-teM-94605.jpg
4
264
42
Když ticho Appalačských hor prořízne křik mladé ženy v porodních bolestech, slyší ji pouze její bratr, který je zřejmě i otcem dítěte. Po trýznivém porodu mladík blouznící dívce namluví, že dítě bylo neduživé a zemřelo, odnese ho do hloubi lesa a nechá přírodě napospas. Dívka však v koutku srdce cítí, že dítko přežilo, a vydává se ho hledat. Vzápětí se v jejích stopách vypravuje do světa i její bratr. Ani jeden ze sourozenců však netuší, že se krajem potuluje trojice zlověstných, necitelných trhanů... Vnější tma je raným, teprve druhým románem Cormaca McCarthyho, ale už v tomto díle jasně vystupují autorovy charakteristické stylotvorné rysy: krajina se před čtenářem rýsuje ve faulknerovských barokních zákrutech, goticky střižené postavy spolu hovoří ve sporých, úsečných dialozích, napjaté situace vyúsťují ve výbuchy nepředvídatelného násilí. Pestrá a pitoreskní krajina amerického Jihu neurčité doby se tak stává dějištěm univerzálního alegorického příběhu o vině, rozhřešení, víře v Boha a lidském údělu.... celý text
Přidat komentář
Svět je jakej je a nikomu nic nedluží. Zlý časy, dělaj zlý lidi. Severoamerický jih by se dal zhmotnit do jedný cikánský osady. Míchání podobenství starého zákona s naivností nového zlehka osvětluje výborný doslov, ve kterým je ale dost spoilerů a je to proto doslov ).
McCarthy popisuje to do čeho bychom se dostali, kdyby nám na měsíc vypnuli proud. Celá civilizace je jen skořápka zkaženého vejce a jak říká v Sunset Limited - mizí v komínech Dachau.
Při srovnání s právě dočtenou Chatrčí Paula Younga, zůstanu ještě chvíli na jihu Států s McCarthym, Ivesem a O'Connorovou.
"Viděl jsem tolik lidský podlosti, až se sám sebe ptám, proč Bůh nezhasne slunko a nejde pryč."
Proč McCarthy?
Proč?
Pochmurné až to hezké není. S touto knihou jsem měl problém, nechtělo se mi v ději pokračovat dál, nelíbila se mi ta hutná atmosféra, ta tíživost a šedivost stránek, které se neotáčely lehce. McCarthyho mám rád, jen člověk na čtení jeho knih potřebuje propadnout těžké depresi, aby ději správně porozuměl. Strohé rozhovory, které jsou vlastně celkem o ničem, popis krajiny, který je též o ničem a postavy tak pochmurné a zničené životem, že se do nich člověk nedokáže vtělit. Ano, to je McCarthy, kdo nečetl žádnou jeho knihu, rozhodně doporučuji nějaké jeho dílo přečíst.....
Geniální, kruté, strohé, brilantní, bezcitné. McCarthy v jeho nejsyrovější poloze. Poklona.
Tak to mám za sebou, přečetl jsem Vnější tmu. Nebylo to lehký čtení. Je to nejzvláštněji napsaná kniha, jakou jsem zatím přečetl. Nevím jestli mi otevírá nebo zavírá oči. Jsem ztracenej stejně jako oni, brácha a ségra, ve Světě kterej je takovej jakej je. Je mi z toho divně jako mi nikdy nebylo...
Vzpomněl jsem si při čtení na tohle: V jednom z nemnoha rozhovorů (pro The New York Times) je McCarthy popisován jako „společenský samotář“ a odhaluje, že není příznivcem autorů, kteří se „nezabývají otázkami života a smrti“. „Nerozumím jim,“ říká. „Pro mě to není literatura. Mnoho spisovatelů, kteří jsou považováni za dobré, považuji za divné.“..
Tahle kniha ve vás zanechá jen prázdnotu a marnost lidského života, který nemá nejmenší hodnotu. Skvělé dílo.
Vnější tma patří asi mezi to nejdrsnější, co jsem od Cormaca McCarthyho zatím četl. A to mluvím o autorovi, který nemá problém zaplnit své knihy naprosto nesympatickými hrdiny (Krvavý poledník), nebo rovnou nekrofilním vrahem (Dítě Boží). Vnější tma je však děsivá ne kvůli násilnickým scénám, ale díky celkovému alegorickému vyznění, nemluvě o tom, že krédo „cesta může být cíl“ zde autor análně znásilnil, pomočil a shodil ze skály. Z hodně vysoké skály.
Jak říkám, drsné. Ale jinak sympatické.
Přesto mě udolala bezdějovost - biblická parafráze je fajn intelektuální cvičení, ale ne zrovna moje hobby. Na druhou stranu, díky McCarthyho stručnosti těch dvě stě stran zas tolik nezabolí. Tedy, máte-li tu správně depresivní náladu a chuť se zabít.
Nejprve mě napadlo pochmurné, depresivní...., ale to nějak nevystihuje ten pocit z knížky - zmar, nicota, hnus, a nakonec hrůza z toho, že by se člověk mohl třeba v takovémto světě beze smyslu a bez pravidel ocitnout... Hodnocení těžké, zatím se potácím mezi třemi až pěti hvězdami...
"... mohutný, sežehlý oř se naráz vylíhl ze slunečního oka a na kost vyhublý, černý a běsnící projel jako zubožená karavela kolem, s rozedraným sedlem, rozhoupanými třmeny a kopyty měkce dusajícími v prachu, proběhl kolem, ohromný, vyzáblý a planoucí, a jeho dupot po cestě zmíral, až zněl jako vzdálená ozvěna potlesku v navěky prázdné síni."
"Dráteník ten pláč slyšel ještě dlouho po cestě. Slyšel ho z dáli nad studenými a dýmajícími podzimními poli, zatímco jeho pánve zněly přežalostně nocí jako bóje na nějakém kalném a pustém pobřeží, a slyšel ho slábnout a zmírat jako nářek mořských ptáků v širých slaných a černých samotách, které jsou jim domovem."
Netušila jsem, že jde tímto způsobem napsat kniha. Chybí morální soudy. Chybí jakákoli analýza sociální determinace či vůbec jen historie těch, kteří zde putují. Chybí exploze emocí i jakékoli větší sebereflexe hlavních hrdinů. A právě tímto kniha dostává takovou sílu, že čtenáře uvrhne během chvíle do světa stejně nenuceně a drsně jako bylo na svět uvedeno dítě Rinthy. Absence všeho výše jmenovaného totiž má za následek prezenci oné existenciální (a v knize vlastně i existenční) temnoty, jakéhosi černého kolosu, který čtenáři svírá hrudník i dlouho poté, co knihu zaklapne.
Ihned po přečtení mi bylo jasné jedno. Toto dílo bude vyžadovat z mé strany hlubší analýzu. Je přímo přesyceno alegorií a symboly, do nichž se člověk pro svůj vlastní klid často odmítá ponořit a během čtení si také nemusí ihned uvědomit jejich celkové propojení. Pro začátek je skvělé vodítko doslov Marcela Arbeita, který mi pomohl se vymotat z celkového zmatení a chuti prostřelit si hlavu a zachránil mě od důsledku procítění knihy ke snaze více ji pochopit.
Na závěr tedy mohu říct, že Vnější tma je otřesně krásná a precizně napsaná kniha. Chystáte-li se ji číst, kupte si čokoládu, do mobilu si nastahujte obrázky koťátek a průběžně se na ně při přestávkách mezi čtením dívejte. Také odkliďte všechny ostré předměty z okolí, pokud by přišla chuť na sebepoškozování.
Poslední věty samozřejmě berte s nadsázkou. :)
Jednoznacne to najlepsie, co som za poslednych par mesiacov cital. Uzasny pribeh o upadku morality, tradicnom konflikte boja a zla tentokrat odohravajuceho sa na samotnom dne ludskej duse, kontraste zlej a dobrej stranky ludskej duse odohravajuci sa v juzanskej krajine lesov a pohori, opisanej Cormacom tradicne uplne bravurne.
Kniha oplyva tazivou, beznadejnou, melancholickou atmosferou, podfarbenou cinmi postav ktore sa daju charakterizovat jednoducho ako hyenizmy, bez naznaku lutosti alebo hoc len vysvetlenia, ktore ale maju chvilkovu tendenciu sa striedat s pozitivnymi zableskami najma od zenskej protagonistky knihy, Rinthy.
Kniha opisuje pribeh ako sa Rinthy snazi najst svoje batola, ktore jej brat (a pravdepodobny otec batolata) Culla odniesol hlboko do lesa aby sa lahko zbavil zodpovednosti a vecneho pripomenutia svojho zvrhleho cinu vo forme maleho zivota. Culla svojej sestre napovie, ze dietatko po porode zomrelo, ale Rinthy vnutorne citi, ze tomu tak nie je, a vyda sa na strastiplnu cestu po nebezpecnej krajine, kde vrazda nie je nic neobvykle, aby nasla svoje dieta. Ako citatel cita osudy Rinthy a Cullu (ktory sa vydal po stopach svojej sestry), otvara sa mu svet ani nie tak davno minuly, kde sa prv prejde noz po hrdle, a az potom sa pytaju otazky. Vsetko ma svoj zmysel, a nic Cormac neopisuje nahodou - najma ked sa v knihe objavuje bezmenna trojica muzov, tuziacia iba po krvi, bolesti a smrti, ktora sluzi ako akasi zvratena alegoria na Troch Kralov z Biblie, ktori taktiez putovali po krajine aby sa stretli s babatkom Jezisa Krista, tak tito Traja Krali putuju po krajine, ktora ako keby bola bytost hodna kruteho usudku skrizi ich cesty s cestami nasich "hrdinov".
Cormac McCarthy podla mojho nazoru napisal dielo, ktore uzasne a bolestne vystihuje tematiku osudu, viny, rozhresenia a ako sa ludske ciny mozu a zvyknut vratit s krutymi dopadmi. Krajina ako postava sama o sebe rozpriestiera symbolicku put tragediou, s nie castymi, ale nanajvys pamatnymi udalostami pozitivnej energie ktore osviezia, a prinutia rozmyslat ako to vsetko figuruje v sulade s krajinou, ktora tak velmi pripomina samotne peklo.
Fyzicky hmatatelná marnost a zoufalost. McCarthy je v tomto směru opravdový mistr. Bezútěšná ubohost života Rinthy ve mně bude rezonovat ještě velmi dlouho. 3DD!3 to shrnul naprosto dokonale.
Knihu jsem četla z čiré zvědavosti, a ta byla před chvílí ukojena. Byla to první kniha od autora, která se mi dostala do ruky. Chvíli mi trvalo, než jsem se sžila se stylem, kterým je příběh napsán. A často jsem musela listovat v přečtených stránkách, protože jsem měla menší zmatek ve vedlejších, často nepojmenovaných osobách. Na tomto divném příběhu mě bavila především všechna ta divná setkání. Doufala jsem v něco aspoň malinko pozitivního na závěr, ale nedočkala jsem se, spíš naopak. Rozčilovaly mě vyjadřovací schopnosti hlavních postav, tedy jejich naprostá absence. Musím vzdát velký dík panu Arbeitovi, který připojil skvělý doslov, kde mi bylo vysvětleno hodně souvislostí, které bych jinak neměla šanci zjistit, to opravdu oceňuji. A také moc chválím obálku, je naprosto výstižná.
Má v pořadí třetí knížka od C. McCarthyho. Mrazivá, ponurá a bezradná atmosféra váš při čtení přímo obklopuje a přetrvává ještě dlouho po zavření knížky. Do děje čtenáře vtahuje naprosto vyčerpávající popis krajiny, rychlost děje naopak zrychlují prosté a strohé dialogy.
Nejsem naturalistický nadšenec a proto byla "drsnost" atmosféry pravděpodobně mým maximem (už s Cestou jsem měl co dělat).
Zajímavý je i pohled skrze náboženskou úvahu která pro mě vyústila v bezútěšné pocity o ne-existenci "údělu člověka".
McCarthy mi znovu ukázal, že dokáže napsat knihu, kterou budu (i opakovaně! ) číst pro navození deprimujících nálad.
Téměř hmatatelná (vnější) temnota. Špatný pocit ze čtení. Podobně bezůtěšné putování jako v CESTĚ, ale konec je ještě ponuřejší. Prostřední část se mi osobně četla nejhůř. Jen dvě trmácející se trosky, které ani Bůh zatratit nemohl, protože byly tak bezvýznamné, že o nich nevěděl.
- Kampak máš dovopravdy namíříno?
- Nikam, odvětil Holme.
- Nikam.
- Jo.
- Možná tam nakonec dojdeš, pravil muž.
Co napsat o dalším totálně nihilistickém díle skvělého autora? Jestli máte náladu na trochu děsivě deprimující deprese, jste u této knihy správně. Tady nenajdete kladného hrdinu, ani dítě hledající Rinthy jím není, ani dráteník, který dítě zachrání. V nejlepším případě jsou to osudem vláčené figurky v podstatě bez vlastní vůle. A o tom McCarthy knihy jsou, o tom, zda máme vůbec nějakou svobodnou vůli. Autor to vidí jasně, nemáme. Kráčíme po cestě kterou nám někdo připravil, snad Bůh a nemůžeme s ní sejít, ač se snažíme jak chceme. Jsme vláčeni osudem k vlastnímu, v McCarthyho knihách většinou hodně nehezkému, konci. Pokus o vzpouru končí zkázou a smrtí vzbouřence. Jenže smrt si stejně přichází pro každého. Ve vnější tmě má podobu tři vandráků, kteří jakoby kráčeli ve stopách Cully Holmea a zabíjeli každého, s kým přijde do styku. Kdo jsou ti tři není podstatné, jsou to třeba zplozenci pekla, tři jezdci z apokalypsy, jsou však neúprosní. Z tohoto románu mrazí.
Jakoby McCarthy odrážel jen jakousi bezradnost hledání, ve které se zrcadlí pár úvah. Určitě však kniha hodná zamyšlení, kterou jsem přečetl s upřímným zaujetím, v očekávání onoho vychvalovaného konce. Jako celek ovšem trochu slabší. Kniha mě vyloženě zaujala jen u scény odsuzujícího kazatele. V porovnání s jakoukoliv jinou autorovou knihou, co jsem četl je tak Vnější tma o třídu nižší.
Dočetl jsem o vánocích "svůj" dárek Vnější tma od C. McCarthyho. Jestli vám třeba jeho slavná postapokalyptická "Cesta" připadala drsná, tak Vnější tma tuto laťku ještě zvýšila. Není to psané jako klasický román - úvod-příběh- pointa, ale je to prostě cesta jižanskou Amerikou očima bratra a sestry, kde ona hledá své ztracené novorozeně, a on zase sestru. Úžasný místní slang, drsné charaktery, neuvěřitelně drsný závěr.
Ale bylo to SUPER.
Ve výborném doslovu se hodně odkazuje na právě vyšlou Moudrou krev od Flannery O´Connorové, a tak už je taky doma, v pořadí.
Štítky knihy
americká literatura venkov putování USA (Spojené státy americké) násilí chudoba, bída incest samota Tennessee vrazi
Autorovy další knížky
| 2008 |  Cesta |
| 2007 | Tahle země není pro starý |
| 2009 | Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě |
| 2009 |  Dítě boží |
| 1995 | Všichni krásní koně |
Tato kniha je opravdu temná a nečte se lehce, ale je tak zajímavá, že ji nelze (aspoň v mém případě) přestat číst. Zvláštní, na jednu stranu jsem se na čtení těšila, na druhou stranu se mi do něj moc nechtělo. A jakmile jsem ji dočetla, do jisté míry se mi ulevilo, ale do jisté míry mi ta kniha chybí. A zároveň mne navnadila na další McCartyho knihy (tato byla první, kterou jsem od něj četla), zároveň si jsem docela jistá, že pokud se k nim někdy dostanu, dám si delší pauzu zaplněnou nějakým odpočinkovým čtením.