Vlčie dieťa

20.04.2016

Kniha o Liesabeth Otto je mimořádně silnou výpovědí o jednom z mnoha pohnutých osudů 20. století. Ingeborg Jacobsová zachytila její příběh velmi čtivou formou, aniž by rezignovala na působivé literární ztvárnění. Neuvěřitelně těžký život děvčátka, které se od svých sedmi let protloukalo životem bez rodiny, je silným zážitkem, který nás nutí uvědomovat si, jak drasticky válka zasáhla do lidských životů, ať už to byli sudetští Němci, vojáci, pronásledovaní Židé, partyzáni, židovské děti odtržené od svých rodin žijící v Anglii... Liesabethin příběh může mnohým připomenout román Jerzy Kosinského Nabarvené ptáče, přestože vše, co prožila Liesabeth není literární fikcí, ale skutečností. Právě cestami mikro historie se můžeme opakovaně přesvědčit, že každý lidský osud je jedinečný a pozoruhodný.

15.04.2016

‚Vůbec nechápu, proč nám říkají „vlčí děti“. Spala jsem dlouho v lese pod větvemi statné jedle a vedle vlčí nory… trvalo chvíli, než jsme si na sebe zvykli. Pak se objevila vlčata. Vlčice se o ně starala, hrála si s nimi, krmila, hladila, olizovala… Já to nikdy nezažila. Takovou lásku a starostlivost. Matka umřela hlady. Otec byl neznámo kde. Sourozenci mě vyhnali z domu, když mi bylo asi sedm let kvůli tomu, že jsem jim snědla kousek chleba. Toulala jsem se a žebrala. V létě, v zimě. Měla jsem neustále hlad. Asi v deseti mě poprvé znásilnil sedlák, když mi předtím dovolil spát ve stodole… Kradla jsem a bila se. Bila jsem se o svůj život… Že prý člověk člověku vlkem… Ne, vlci žijí ve smečce, starají se o své mladé, chrání je, společně loví… Ale lidé? Ne… Člověk člověku člověkem řekla bych…‘

Tak bych možná parafrázoval monolog malé Liesabeth. To není příběh ze středověku. To je příběh nedávného minulého století. Příběh děsivý a fascinující. Děsivý v tom, jak dokážou být někteří lidé krutí. Fascinující v tom, jak dokážou být někteří lidé silní. Zbabělí ale i stateční. Ale také nevšímaví. Je to příběh, který vás nutí zpytovat sám sebe – a to má málokdo rád. Jak bych se zachoval já? Co bych dělal? Pomohl bych? Nebo ublížil? Neustálý boj mezi svědomím a vlastní zbabělostí a pohodlností. Už jenom to, že takové věci v tomto režimu a v této době – alespoň v nějaké velké míře – nemusíme řešit je obrovitánský blahobyt. Jenomže ono to už dlouho nebude trvat. Nikdy to dlouho netrvalo. Blahobyt, mír pokoj, nadbytek… Už se zase vytváří hradby, a ze stínů vylézají strach a zlo. Kdo je s námi. Kdo proti nám… A tak je důležité poslouchat takovéto příběhy. Protože se stále dějí. Ne kdysi a ne kdesi. Bohužel tady a teď…

14.03.2016

Opět jedna z knih, při jejímž čtení si člověk srovná hodnoty. A všechny jeho problémy se mu najednou zdají malicherné. Jen stěží si dokážu představit, že by něco podobného potkalo jako dítě mě nebo nedejbože mé děti. V sedmi letech je každý ještě příliš malý na to, aby se protloukal světem bez rodičů. Neuvěřitelné, hrozné, šokující, že se toto dělo. A ještě hroznější, že i ve 21. století jsou na světě místa, kde se něco podobného děje.

15.10.2015

Vždy mě dokáže překvapit, co někteří lidé (většinou tedy ženy) zvládnou, aniž by "to vzdali" nebo se zbláznili. Jen upozornění - pokud očekáváte vyloženě Happy end (ve který jsem doufala já), tak budete zklamaní.

17.09.2014

Neuvěřitelné, neskutečné, otřesné a beznadějné..tak nějak lze ve zkratce vyjádřit pocit z této knihy, z tohoto životního příběhu. Život Liesabeth Otto je plný tak naprosto šílených životních zvratů a zlých zážitků, že by to stačilo na několik životů. Skoro to vypadá, jako by paní Otto vzala na sebe všechny hrůzy světa. Zdá se mi nemožné, že tohle všechno dokáže jeden člověk vydržet a nezbláznit se z toho. Příběh jednoho života- spíš než život je to putování Dantovým peklem. Kniha je tak nabitá krutými událostmi, od první do poslední strany nedá člověku vydechnout.
Liesabeth se jako dítě ztratila při odsunu Němců z Běloruska a Litvy a zůstane zcela opuštěná v cizí zemi. Toulá se po Litvě a snaží se přežít, jak se dá. Spí v lese, v přírodě a ve stodolách, živí se žebráním, krádežemi, příležitostnou prací u sedláků. Několikrát je na pokraji smrti - přežije otravu hnojivem, pak ji děti pomalují jako Hitlera a chtějí ji oběsit, je opakovaně znásilněna. Po několika letech přežívání na Litvě následuje nápravný dětský tábor, vězení a pracovní tábor na Sibiři. Postupně jí zemřou dvě děti a celý život je naplněn těžkou fyzickou prací, stěhováním z místa na místo, neustálým bojem o přežití, nešťastným manželstvím. Po třiceti letech se sice setkává s otcem a bratrem v Německu, ale ani tam nenachází klid, má pocit, že tam nepatří, že je příbuzným na obtíž. Nedokáže se v nové zemi adaptovat a vrací se zpět do Ruska, kde je kvůli své národnosti terčem útoků. Má dvojí občanství, ovšem ani v jedné zemi se necítí doma. Čekala jsem, že se její situace časem nějak zlepší, ale žádný šťastný konec nepřišel. Celkově tento životní příběh působí strašně bezvýchodně. V životě této ženy snad není jediné období, kdy byla opravdu šťastná.

28.08.2014

Neskutečné,čím si tato žena prošla :( já už bych dávno skočila z mostu. Alespoň na konci jsem čekala nějaký happy end, který se bohužel nekonal.....

30.07.2014

Knížka je fascinující. Neuvěřitelné množství složitých situací, kterým musela paní Otto během svého života řešit. Při čtení mě napadalo, že všichni Ti, kteří si neustále stěžují na "hrozný" život v ČR by si ji měli přečíst, aby získali trochu perspektivu ke svému životu.

10.07.2014

Neuvěřitelné, že přežila, vůbec si neumím představit sebe ( nebo moje děti ) v situaci, kdy se musí postrat jako malé dítě sama o sebe. Přezdívka, kterou dostala Ocelová, nebo železná Marie mluví za vše. Všechno to co prožila, musí na jedinci zanechat velkou jizvu.