Václav Havel: Má to smysl!

« John Keane (JK): Psal jste hodně o dalších aspektech tohoto „neviditelného násilí“. Například poukazujete na paradoxní způsob, jakým totalitní režim vyžaduje od svých objektů, aby byli zároveň obětmi systému i jeho cynickými a trvale si stěžujícími komplici. Uvedl jste v nedávném eseji, že nikdy předtím neexistoval takový režim, kde by tolik lidí bylo zároveň jeho zastánci i jeho - alespoň latentně - odpůrci. Co přesně tím myslíte?

Václav Havel (VH): Ano, myslím, že tento paradox je velmi důležitý a typický pro náš typ pokročilého pozdního totalitního systému. Ve skutečnosti již dávno přestala být nadvláda malé mocné skupiny nad velkou skupinou bezmocných jejím nejtypičtějším rysem. Nyní je pro ni typická nadvláda jedné naší části nad jinou naší částí. Jako kdyby režim měl pobočku uvnitř každého jednotlivého občana. Následkem toho je „režim“ cosi nepolapitelného, co lze těžko najít uvnitř konkrétní instituce nebo společenské skupiny. Systém jakýmsi zvláštním způsobem prostupuje celou společnost, takže každý jej zároveň podporuje a spoluvytváří tím, že mlčky přijímá jeho verzi reality, hlasuje ve formálních volbách a dodržuje jeho různé rituály a ceremonie. Tím lidé nejenže podporují režim, ale ve skutečnosti jej spoluvytvářejí. Zároveň se však každý nachází v opozici.

JK: Mohl byste toto vysvětlit třeba na nějakých příkladech?

VH: Dám vám dva konkrétní příklady toho, co mám na mysli. Jak vidíte, právě probíhá adaptace a rekonstrukce tohoto bytu. Zedníci a instalatéři, kteří sem chodí, si vždy stěžují na „ně“ - na režim. Téměř permanentně nadávají na všechno. Druhým příkladem je místopředseda vlády, tedy někdo, kdo patrně patří k vládnoucí skupině státní byrokracie a kdo by mohl být považován za jednoho „z nich“, na které každý nadává. Ale promluvte si s tímto místopředsedou v soukromí a bude říkat úplně stejné věci jako ti zedníci a instalatéři. Zjistíte, že si rovněž na všechno stěžuje, dokonce ještě víc, protože má lepší informace. Bude si stěžovat na „ně“ - ale ani tak mu nedojde, že pro většinu lidí je on jedním z „nich“. Bude si stěžovat, že „oni“ „nám“ nedovolí udělat to či ono, protože „to nepřichází v úvahu“. Řekne například „víte, jak to chodí“. A pokud bude úředníkem pracujícím na úseku zahraničního obchodu, bude velmi dobře informován o ohromné propasti mezi produktivitou západních a východních ekonomik. Na základě bezpočtu faktů vystaví nezvratné argumenty proti „systému“, ale od rána do čtyř odpoledne sedí v úřadě a vykonává své povinnosti vládního úředníka, čímž vytváří ten samý systém, proti kterému se verbálně vyjadřuje. To je v naší zemi zcela normální. Absolutně každý si stěžuje. Uslyšíte to v každé hospodě a v každé domácnosti, a ve skutečnosti těžko potkáte někoho, kdo by pronesl tolik slov na podporu tohoto režimu. Každý je tak či onak naštvaný, ale jeho nespokojenost nenachází jiné vyjádření a končí u trvalého kňourání. Lidé jen dál dělají, co se od nich požaduje, od rána do večera. Přizpůsobují se, dělají kompromisy, a tím pokládají základy režimu, který tak usilovně napadají. To je na totalitním systému to nejnebezpečnější a zároveň důvod, proč se liší například od chilské diktatury. Náš systém anektuje každou píď společnosti, a každý občan tudíž trpí určitou formou „schizofrenie“. Tato „schizofrenie“ je z dlouhodobého hlediska mimořádně nebezpečná, protože nejen ničí společnost, ale také identitu, individualitu a ducha každého jejího člena. »

--

Tohle je vzácná kniha, jednak proto, že po prvním vydání se zaprášilo a člověk si musel počkat na druhé, jednak proto, že spousta toho, co v ní je, vyšlo česky vůbec poprvé. Anna Freimanová a Tereza Johanidesová daly dohromady výběr 52 rozhovorů Václava Havla s novináři z celého světa, fantasticky je ozdrojovaly, okomentovaly a vyrešeršovaly. Ukazují Havla v poměrně dlouhém období 25 let, od začínajícího autora přes disidenta až po kandidáta na prezidenta. Je to 25 let našich dějin - silný je rozhovor o Janu Palachovi – a taky Havlovu filozofie uvidíte, jak ji neznáte – ještě silnější je rozhovor po jeho propuštění z téměř 4 let věznění. Měli jsme štěstí, že tady byl.

--

« Jiří Lederer: Když už jsme zavadili o politiku, mám pro vás otázku, o níž se tolik napsalo. Co pokládáte za základní rys české politiky?

VH: O české politice jako celku bych se neodvažoval hovořit. Odvážil bych se k tomuto tématu říct pouze to, že existuje v české politice jedna linie - a není to ovšem naneštěstí linie jediná -, kterou považuji za velmi nebezpečnou, která se však vždy znovu, byť byla tisíckrát zkritizována a usvědčena svými neúspěchy, v nějaké nové podobě objevuje a uplatňuje. Mluvím o linii „pokleslého realismu“, ne tedy toho lepšího realismu - havlíčkovského a masarykovského. Mluvím o linii „realismu“ charakterizovatelného v jádře ideou, že „vrabec v hrsti je lepší než holub na střeše“. Mluvím o té provinciální politické tradici, která místo aby se jako každá správná politika pokoušela překročit limity historicko-sociálního stavu společnosti, těmto limitům vychází vstříc a naopak je podporuje. Mluvím o „realismu“ českých poslanců v rakouském sněmu s jejich handrkováním a poníženými ústupky, o „realismu“ zatuchlých stranických šarvátek za první republiky, o „realismu“ Benešova postoje v době Mnichova, o „realismu“ sentimentální a bolestínsky vlastenecké filozofie druhé republiky, o „realismu“ háchovské koncepce Čech jako oázy klidu v rozbouřené Evropě, o „realismu“ poválečné benešovsko-gottwaldovské otrocké orientace na Stalina, o „realismu“ husákovské konsolidace. Tahle linie přirozeně zrcadlí velmi věrně jisté velmi dlouho a spletitě historicko-sociálním vývojem vytvářené potenciality české společnosti, jenomže - jak jsem řekl - politika nemá jen poskakovat za společností, podbízet se jí a posléze v ní upevňovat všechno dané, ale má se snažit rámec daného inteligentně transcendovat a snažit se jaksi „vyždímat“ ze společnosti spíš to lepší a perspektivnější, co v ní je, než se pohodlně opřít o to horší. »

z rozhovoru pro Le Monde, 10. - 11.4.1983

Pociťoval jste někdy ke svým věznitelům nenávist?
VH: Nenávidět neumím a jsem tomu rád. Když pro nic jiného, tak už proto, že nenávist kalí zrak, a tím znemožňuje hledat pravdu.

Havel v pozicích, ve kterých není tak uplně známý a myslím, že pro mnohé lidi by bylo pár jeho postojů poměrně překvapujících. Nicméně tak jako tak skvělá sonda do jeho osobnosti s tím, že je velmi zajímavé sledovat obsah a narativ rozhovorů právě na tom intervalu 68-89. Paradoxně, nejvíc toho a o společnosti Havel řekne kolikrát, když mluví právě o divadlu, což pro mě bylo nejpříjemnější zjištění celého osbahu. Menší výtka je akorát k opakovaným odpovědím na opakované otázky, což editoři mohli střihnout.

Četla jsem dlouho, po částech a také, když jsem měla to správné rozpoložení na vstřebání leckdy složitých myšlenkových pochodů. Je mi líto, že v současné době Havlovi nikdo nesahá ani na paty a bylo by to tak třeba. Těší mě pocit, že jsme takového politika měli.