Usedlost
Maria Turtschaninoff
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/521930/bmid_usedlost-65a0f76a9520f.jpg
5
184
184
Usedlost se odehrává na jednom místě, ale v různých dobách. Začíná v současnosti – žena, která odlehlé rodinné stavení s pozemky právě zdědila, k nim nemá příliš silný vztah, připadá si tam cizí. Ale jak chodí po vsi a zařizuje vše potřebné, na každém kroku ji někdo poznává. Jako by ji poznávala snad i samotná země. Pochází zkrátka odsud, z místa, kam v 17. století přišel vysloužilý voják Matts, založil první políčko a svázal svůj život se zdejšími tajemnými lesy a močály. Přes čtyři století sledujeme osudy jedné rodiny na jednom místě, ale není to tradiční kronika – Usedlost mluví mnoha hlasy, každý je naprosto originální, má svůj rytmus a poetiku. A nevyprávějí jen lidé: stejnou důležitost může mít i chleba, kámen, ptáci nebo rostliny. Kořeny lidí a lesa se proplétají v hlubinách země. Román připomíná, odkud jsme přišli, a vybízí k úvahám o tom, co po sobě zanecháme budoucím pokolením.... celý text
Přidat komentář
Krásná kniha: příběhy z různých dob, popisy severské přírody a jejího působení na lidi. Můžeme sledovat nejen osudy obyvatel zapadlé finské usedlosti, ale i to, jak se v průběhu staletí vyvíjel vztah lidí k přírodě, která je obklopuje. Život v drsných podmínkách, jakkoliv vzdálený dnešnímu čtenáři, dává vyniknout tomu podstatnému, tomu, co je podstatné třeba ve vztazích i dnes.
Tuhle knihu jsem si opravdu užila! Dýchá z ní láska k přírodě, pracovitému člověku, historii kraje. Je mi tak líto, že už jsem dočetla...
Doporučuji!
Románová kronika odehrávající se na jednom místě ve Finsku od 17. století až po současnost napsaná ale hodně specifickým způsobem.
V každém století se setkáte s několika příběhy obyvatel usedlosti Nevabacka na kraji mokřadů. Příběhy na sebe ale nemusí úplně bezprostředně navazovat, někdy je mezi sebou dělí i desítky let. Díky tomu vlastně v knize nenaleznete žádného echt hlavního hrdinu nebo hrdinku, ale místo toho se na pouhých 335 stranách setkáte hned s několika generacemi jedné rodiny a začtete se do neobyčejných příběhů jejich životů.
Člověk by řekl, že na tak málo stránkách nelze obsáhnout historii jednoho místa moc do detailu, jenže Marii Turtschaninoff se to přes veškeré pohyby podařilo opravdu skvěle!
A to zdaleka není všechno. Nejzajímavější na knize je to, že každá kapitola je napsaná v trochu jiném duchu: někdy je to báseň, jindy dopis, deníkové záznamy, milostný příběh, detektivka nebo horor. Stále se ale jedná o příběhy z historie jedné usedlosti, které na sebe navazují.
Usedlost mě velmi mile překvapila a rozhodně ji doporučuji vaší pozornosti. Pro mě to byla zatím jedna z nejlepších přečtených knih letošního roku.
Jsem jediná, komu se to nelíbilo? Pro mě škoda času, je tolik jiných krásných knih.... podlehla jsem hodnocení, ale za mě špatně čitelné a trollové bez ocasu, víly, duchové ..??? Špatně čitelná pohádka pro adi dospělé..
Moje zvědavost byla silnější než samotný čtenářský zážitek. Místy magické, ale na hodně stránkách jen popisné. Asi jsem čekala víc děje a svižnější vypravěčský styl.
Wow! Jsem týden po dočtení knihy a kniha je ve mě pořád, hluboce. Spojení severské přírody, života v tvrdých podmínkách, zároveň síla rodinného zázemí. Líbily se mi vložené texty o nadpřirozených bytostech. Příběhy protkané historií. Nádherná kniha, přála bych si další takovou! :-)
Krásná venkovská lesní pohádka pro dospělé... finské mokřadní esotero se kříží s realitou nekonečné dřiny na statku, nemocemi a válkami. Líbilo se mi... škoda jen že Finové nám vymírají na nízkou porodnost... země bez nich nezdivočí a nezůstane prázdná (kromě "lesních lidí"), stane se z ní ruská gubernie se všeobecným státním bordelem a mafinánskou šikanou, nebo islámský kalifát, což je to samé v bledě modrém. Nebude to ale takový fofr jako ve Švédsku.
Hodně zajímavá kniha. Ze začátku jsem se měla problém zacist, ale pak se nemohla odtrhnout. Líbilo se mi že kapitoly byly psany různým stylem, což knihu odlišuje od jiných. Radim si ji do top pětky a děkuji výzvě nakladatelství Kosmas, že jsem se o ní vůbec dozvěděla.
Na našem knižním trhu není mnoho finských spisovatelů. Však vždy, když na některého narazím, stojí za povšimnutí. To platí i o Marii Turtschaninoff.
Čtivě a s nádhernými popisy přírody nás letem světem provede čtyřmi staletími na jednom místě ve Finsku uprostřed lesů, mokřadů a jezer. Není to typická sága jedné rodiny jako obvykle. Všechny postavy spojuje právě uvedená usedlost a zároveň všechny mají společného předka Mattse, který jsem přišel do náruče přírody, aby se oprostil od "zážitků" třicetileté války.
Líbily se mi všechny příběhy. Za srdce mě chytlo dobrodružství Kristinky a také Otilky, snad že jsou jako jedny z mála z doby dětství a posléze dospělosti. Přeji všem krásné chvíle s touto knihou.
V doslovu je stručně poukázáno na některé milníky z finské historie, aby se nám lépe chápaly souvislosti.
Jsou knížky, které vás tak vtáhnou do děje tak, že honem obracíte každou stránku, abyste věděli, jak příběh končí. A pak jsou příběhy, které jsou o řád lepší. V jejich společnosti chcete trávit co nejvíc času. Pečlivě vychutnáváte každé slovo, každý pocit, který ve vás vzbuzují. Byli byste rádi, aby byly nekonečné a mrzí vás, když je dočtete. Přesně taková je Usedlost. Zatím nejlepší kniha, kterou jsem v letošním roce četla.
Celé v recenzích.
Ze začátku jsem si nebyla jistá co to čtu, chyběla mi tam nějaká větší zápletka, ale jak jsem se ponořila do vyprávění o krajině a lesních bytostech, těžkých životech severských lidí, místních tragédií a malých radostí, tak se celé vyprávění během několika staletí stalo jednou velkou zápletkou. Byla radost to číst, krása.
Co jsem to jenom přečetla? Trocha historie, trocha magie, spousta pozorování přírody na jaře, v létě, v zimě.... člověk má skoro pocit, že taky zahlédl toho lesního soba a jezevce. Prostě super. Chvíli si čtete vyprávění, povídku, popis přírody , pak soukromé dopisy mezi přítelkyněmi, potom deník. Pestré, zajímavé. Moc moc se mi to líbilo. Chvílemi jsem byla zděšená z hladomoru a bídy, který kniha popisuje, za pár kapitol se člověk cítil jak při čtení Dětí z Bullerbynu a viděl jahodiště a všechny ty borůvky a morušky kolem :) příběh kukačky Otilky s dědečkem...krása, která chytala za srdce. Ovšem co mě opravdu nadchlo byla představa všech těch map, které tvořil Ante. To bylo pro mě tak zajímavé.
Wow kopíruji malou ukázku: "Nejpodivuhodnější ze všech byla nejspíš mapa, na níž Ant zachytil zimní cesty. Ne cesty, které v zimě využívali místní lidé, ale ty, kudy se ubírala sama zima, když přicházela a když odcházela. Místa, kde se ze všech nejdřív udělalo chladno, kde se mráz do kraje zakousl poprvé a kde naposled. Kde nejdéle ležel sníh, třeba až do května nebo do června. V opravdu těžkých letech. Po zimní mapě vytvořil mapu pro jaro, pro léto a pro podzim. Zkoumal, kde se překrývají, kde už nastává jaro, zatímco jinde trvá zima.... Ant označil, kde nejdřív praskají ledy, kde slyšel první vlaštovku a kde nejčasněji vykvétají sasanky. Na letní mapu zakreslil nejlepší pláže ke koupání, skokanskou věž a místa, kde se pořádaly zábavy. Zakreslil, odkud na Nevabacce brali břízky na oslavy slunovratu, kde nejkrásněji kvetly jeřáby a kde přesně si vlaštovky pod střechou chléva stavěly hnízda. I to, kam během červencové bouřky udeřil blesk, kde nejrychleji dorůstala tráva a kde mohli jako první mlátit žito."
Severskou literaturu čtu ráda, a tak jsem byla zvědavá na tento román oceněný prestižní švédskou literární cenou. Kniha mě zaujala nejen zajímavými osudy jedné rodiny na odlehlém rodinném stavení v průběhu několika staletí až do současnosti, ale především poetickým jazykem a dech beroucími popisy nedotčené finské přírody. Tajemné lesy a močály, ale především lidé, kteří zde museli velmi tvrdě bojovat doslova o přežití, jsou vykresleni velmi sugestivně a pravdivě. Trochu mi to připomnělo jiný úžasný severský román Dita, dcera člověka, takže moc doporučuji nejen ke čtení, ale i k zamyšlení, odkud jsme přišli a co po sobě zanecháme.
Na tuto knihu jsem se obzvláště těšila, protože naplňuje několik mých kritérií. Odehrává se v nádherné krajině, zachycuje několik staletí jednoho rodu držící usedlost Nevabacka. Skrze osudy obyčejných lidí dává tušit historické souvislosti. Ale plný počet hvězdiček dávám především za styl vyprávění.Poetické, romantické, snové, místy magický realismus střídá syrovost,která zalézá pod nehty jako mráz z blat za Nevabackou.V jednu chvíli vás příběh hladí a konejší, vzápětí vráží kudlu do břicha a kvedlá.Nechcete pokračovat,ale musíte, jste lapeni. Mezi jednotlivými povídkami je křehká návaznost mnoha generací jedné rodiny. Dají se číst a vnímat i nezávisle na sobě. K tomu dopomáhá i jejich forma, někdy prostý popis, jindy deníkový zápis, korespondence...
Kořeny, které se vinou napříč několika staletími a spojují nemálo generací. Kořeny, které vám vždy řeknou, že patříte právě na to jedno místo, i když jste se tu nenarodil nebo už žijete jinde a třeba i daleko. Ty kořeny tam pořád jsou a pořád drží. Mám jedny takové taky, už jsem hodně dlouho posunutá jinam, od dětství, ale jsou ke mně připoutané dost pevně a jasně říkají - jo, ty patříš sem.
Krásně psaná kniha, poetická, ale i realistická, popisy nadmíru autentické, hned bych se do těch míst vydala, abych se mohla projít mokřinami, trhat morušky a borůvky, poslouchat ptáky a obdivovat místní floru.
Jsou to vlastně jednotlivé povídky, odehrávající se v různých dobách, psané různým stylem (tu ich forma, tu deníky, tu dopisy), které propojuje neviditelná nit rodové přináležitosti. Vidíme tak opatrné osidlování bohem zapomenuté krajiny, pokusy o zúrodnění půdy a odvodnění močálů, kterému se ovšem někteří "místní" velmi brání. Autorka do knížky opatrně zapředla klubko z historie té oblasti a upletla z něj krásné povídání. Škoda jen, že s ukrajováním z času a přiblížením se našim věků upustila od toho nádechu magična, které bylo všudypřítomné ve starších dobách. Ale i tak zůstala náležitost k místu, ke krajině, zůstala vůně domácího chleba, chuť zavařenin z plodů lesa, zpěv ptáků a onen neznámý kvítek rostoucí na blatech.
"Avšak napříč temnotami a tichem vážou jednu generaci s druhou, silná neviditelná pouta, vážou je tak pevně, že se nikdy nerozpojí."
Helena Westermacková, z románu I fru Ulrikas hem,1900
Svůj komentář začínám citátem, kterým začíná kapitola ohraničující 18.století. Připadá mi, že nejlépe vystihuje poselství, které se táhne celou knihou.
Já osobně bych ji nazvala knihou povídkovou. Díky velmi rychlému střídání generací, a k mé velké lítosti, jsem jen velmi těžce hledala nitky osudů propojující jednotlivé osoby v čase a v dalších kapitolách.
Historický kraj Österbotten (ve švédštině) je zde však vyobrazen neskutečně živě a kouzelně. Celý příběh tak díky němu dostává neskutečně krásnou pohádkovou kulisu a já chvílemi opravdu viděla rusalky, víly, vodníka i trola.
V příběhu je použito mnoho způsobu vyprávění a akceptovat, pochopit a přijmout tu danou formu v danou chvíli, pro mě bylo opravdu velmi těžké. Zřejmě bych u takovýchto knih měla dát více času a prostoru svým myšlenkám.
Tento román vás donutí přemýšlet nad vlastní minulostí, nad rodinou blízkou či vzdálenou, jak v prostoru tak v čase.
Krásná, snová, poetická...
Obdivuju autorku za to, že dokázala napsat tak nádhernou knihu, která zachycuje těžký život na severu Skandinávie v období několika staletí. Úplných 5* i více, kdyby to šlo.
Doporučuju.
Pokud bych měla knihu popsat třemi přídavnými jmény, tak by to byla tato: nádherné, snové, pavučinkové. Jinak bych jen opakovala chválu výstižně popsanou předchozími čtenáři.
Atmosféra severské krajiny, lesa, mokřadů a jejich odvěké spojení s místními lidmi a mystika je opravdu nádherně napsaná. Nicméně převládající emoce celé ságy je pro mě melancholie a pomíjivost. Mrzelo mě, jak rychle se střídaly generace a staletí, kniha by klidně zasloužila větší rozsah. Jen co jsem se trochu zorientovala v ději, hlavní postava mi přirostla k srdci čas plynul rychle dál. Ráda bych v každém období zůstala trochu déle a víc nahlédla do života obyvatel usedlosti, který byl těžký vždy, ale občas i velmi krutý. Moc se mi líbila mystická linka a její vývoj v čase, drobná pojítka mezi generacemi i zasazení do historického kontextu reflektující zásadní události a změny ve společnosti. Gulbranssen mě nicméně oslovil víc.
Usedlost
Právě jsem ji dočetla. Celou dobu mě ta knížka mátla, udržovala mě ve střehu - než jsem se stihla adaptovat, tak se změnila. Z přítomnosti rovnou do pohádky, z odzbrojující brutální poetiky (Chleba a kámen) do nesnesitelně romantického dopisování ve stylu Utrpení mladého Werthera (Ptačí dívka), čím víc se děj přesouval do 20. století, tím byly historické kulisy srozumitelnější, jazyk a styl známější, a konec už člověk doslova cítil na vlastní kůži. Celkově to byla zvláštní směsice krásy, smutku, pomíjivosti a plynulosti v neustálé změně.
A les.
Ale jo.....moc se mi to líbilo :)