Tři případy a Nathan Heller

23.01.2019

Ačkoli se další z románových dobrodružství Nathana Hellera vyznačuje stylovým názvem Krev a hromobití, jde o stále tu stejnou písničku. Jinak řečeno, zápletka pro povídku je roztáhnutá na román, čímž ztrácí akce na údernosti, přičemž finální pointu čtenář tuší od prvního okamžiku. Ani té detektivky jsem se moc nedočkal, až v úplném závěru, a ta je tam stejně jen tak pro formu. Ovšem jako dobové zachycení atmosféry výborné, pakliže vás tedy zajímá politický a společenský život Ameriky 30. let minulého století. Snad jen, že ve výrazech a chování zůstal Max Allan Collins dost v současnosti.
Nejvíc mě ale mrzel závěr, který staví hrdinu do situace, ve které se ocitl už několikrát předtím - má pachatele, ale nemůže mu nic dokázat. Nuda. Až jsem opětovně začal dumat nad otázkou, proč jsem vlastně knihu otevřel? Pravda je taková, že kvůli obálce a žánru drsné školy. To první se zcela minulo s obsahem a to druhé zůstalo tak nějak na půl cesty.
PS: Univerzita Jiřího Washingtona vskutku zaskočila.

21.11.2018

Největší slabinou románu Hodiny zjitřených smyslů je jeho délka. Přestože ke zločinu dojde záhy, následný děj využívá Max Allan Collins pouze k tomu, aby přeléval soudní přelíčení z jedné sklenice do druhé. Rozhodně jsem tedy v rámci rozsahu čekal zajímavější vývoj, než sáhodlouhé mlžení kdo za čím stojí. Oproti tomu řešení je striktně logické, není v něm prostor na nějaké pochyby či nejasnosti. Jakoby měl autor vymyšlenou osnovu pro povídku, kterou pak pod vlivem tvůrčího nadšení rozepsal na regulérní knihu. Nebo je to opětovně tím, že umělecky zpracovává skutečný případ, a natolik se snaží držet při zemi, že se to nešťastně podepisuje na samotné zápletce.
Ovšem dobová atmosféra mi tentokrát vysloveně sedla, přičemž hostování Iana Fleminga a Erlea Stanleyho Gardnera bylo takovou třešničkou na dortu. Škoda jen, že obsah nenabídl nic moc napínavého. Pro mě osobně to mělo grády přesně do okamžiku, než došlo k vraždě, pak už to byla jen konvenční nuda prokládaná nastylizovanými hláškami.

08.10.2018

Část Detektivní agentura A-1 představuje sbírku šesti povídek, jež Max Allan Collins sepsal na základě skutečných kriminálních případů. Tuhle informaci se však člověk dozví až na konci knihy, což je podle mě docela škoda, protože kdyby ji znal od začátku, přistupoval by k textům úplně jinak. Lépe řečeno, určitě by jim odpustil absenci dějových fines. Život holt není literatura, a ne vždy poskytuje šokující zvraty či skandální odhalení, což se týká i těchto příběhů. Jak se karty rozdají, tak se s nimi hraje. Bohužel občas maličko zmateně, jindy zase zbytečně dlouze.
Jinak ale standardní řemeslná práce, která nemá čím urazit. Je v tom akce, humor i napětí, přičemž každá z povídek je vystavěná trochu jinak. Jen mi vadila nucená snaha o stylistiku „drsné školy“, protože autorovi jednoduše nejde. Nehledě na to, že ji nemá vůbec zapotřebí, vyprávění by dokázal s přehledem uhrát bez ní. Spíš se měl zaměřit na dobovou atmosféru let 1936-47, která mu díky modernímu vyjadřování vylítla komínem.