Tento večer

27.03.2022

Pro Blatného sebeprostší věc není přehlédnutelná. Jasně, válka a smrt. Jenže transformátory v poli a houpací křesla tomu také nejsou vzdálená. Za každou cenu formují člověka.
Už jen to prostředí – temné prádelny, horkem rozežrané zdi, skladištní kanceláře, vetešnictví, dvory, zpuchřelé věnce pavlačů a balkony. Ještě k tomu většinou opuštěné, zaniklé, zavřené či rozbořené – nehostinná periferie, na níž by se člověk nevyskytl rád ani v klidnějších časech, možná tak ze zvídavosti. Blatný však periferii nepopisuje z nějakého fetišistické záliby. Je to pohled zdola, který dává hlas lidem – řeči ulice, dopisům, zprávám a nákupním seznamům. Ještě s tou datací u každé básně to lze číst i jako deník z ohrožené oblasti, o jejíž syrovosti si je lepší možná jen číst. Blatného dokumentární přístup dovoluje vidět "nejeden příběh běhající podél zdi". Zásadní se zdají býti zvuky, však hned v první (fragmentární) básni se vyskytuje verš "naslouchejte tramvajům".
Vrství se přes sebe spoustu malých dějů, přes spadlé kolíky z prádla k odnášeným košům. S všedností a každodenností úkonů koresponduje i repetitivní opakování veršů. Občas jako by si však Blatný uvědomoval pochybnosti svojí tvorby; vystihuje neopakovatelné okamžiky vůbec tak, jak jsou? A bude tento záznam "prostých věcí" za pár desítek vůbec zachovaný, hodnotný, když čas bude jinde?
Smrt se objevuje poměrně často (nečekaně, ve válečné době), ale nikdy z básně vyloženě nekřičí, ať už se jedná o náznak ("naposledy zvířený prach", "deštivý živote s průvodem listonošů nesoucích předvolání"), nebo o postavení na stejnou rovinu se zdánlivě menšími ději ("Je mrtev Kouří Dává znamení"). To kladení banálních a vážných věcí vedle sebe nese snad nejsmutnější význam celé knihy – jak smrt už neznamená víc než ostatní, je banalizována, běžná. Mýty už jsou jiné. Pasáž v básni, v níž se na pohřbu mísí husy vyplašené tramvají, ušpiněné cukroví a kravince s pohřebními věnci a průvodem považuji za vůbec nejsmutnější, byť velmi dobrou. "Pohřební hosté smísení s výletníky".
A je toho samozřejmě mnohem víc – odkazy na různé malíře (zejména na Kamila Lhotáka, jehož práce byly možná pro Blatného částečně inspirací), krátké nenápadné cykly (básně v cizím bytě, variace, tu a tam ze vůbec kompozice rozvolňuje, jindy nastupují rýmy), vliv černošské poezie a hudby, i to osvobození není popsáno nijak pateticky, ale spíš z perspektivy obyčejného člověka, jako když po vyhození čepky padají dolů – bez nákladu bomb. Do toho různá roční období, deště, noci, vlaky! Nechci gesta, nechci tisíc obecných slov, stačí mi mnohem méně, "mé nástroje: kytice, křeslo, v kterém sedávali".
"Báseň pod širým nebem naslouchající hlasům činžáků" – to je vůbec verš shrnující celou sbírku. To naslouchání je nesmírně citlivé. Naslouchání místům i lidem, co jsou jako moucha za oknem.

Událost

Všecky se právě někam chystaly.
Ptal jsem se Hedvičky, kam jedou.
Na pohřeb.
Prý hrozně nerada. V těch vyšlapaných botkách.

Nových by bylo škoda v tomto počasí.
Na viaduktu láteřily vlaky.
Nakonec všichni.
Hrozně neradi.

Tak se tam mějte dobře.
Všecky se usmály.
Švagrová čistila boty.
Pršelo. Na shledanou.
(s. 17)

25.07.2019

Básně opravdu nevyhledávám a už vůbec ne od Blatného... Tento večer byla snůška nesmyslných útržků konverzací, kdy básník zničehonic vyštěkl "umyvadlo" apod. Jisté umělecké kvality sbírka určitě má, ale já je zřejmě nedokážu ocenit. V básních jsem nenacházela smysl a nějak jsem nechápala, co jimi Blatný chtěl říci.

22.05.2019

Klasika v povinné četbě, jako jo, dalo se.

28.07.2012

I já si dovolím s veškerou úctou nesouhlasit. Ano, je to výbor, a kryje se názvem s jednou sbírkou, ale to není ojedinělý případ – za hlavou mám Celanův Sněžný part. KPP byl (bohužel, byl, neboť dnes už si na sebe nevydělá a peníze na dotace nejsou) vynikající nápad, v němž vyšla řada klenotů literatury ať už původní nebo překladové – a jak nightlybird napsal, vycházívaly i s deskou, na níž byly přečasto vskutku unikátní věci – o internetu se tehdy nikomu ani nesnilo, třeba Majakovského autorský přednes. Ty knihy byly navíc i díly editorů, kteří je vybavili studiemi, citáty o autorovi, obrazovým materiálem, kalendáriem a pod. Za kvalitu přítomného výboru ručí jméno J. M. Tomeše; navíc, u Blatného je vždycky zajímavé sledovat textovou podobu básní z exilu, které existují v několika edicích a je tedy z čeho vybírat. – – Ještě k výborům obecně: výbory jsou důležité. Vezměte si například Vrchlického, který napsal (či přeložil) řadu klenotů, ale většině lidí se je nebude chtít ve Spisech hledat. Nebo výbory-antologie sdružující díla autorů, kteří napsali jen několik skvělých básní. To jsou pak objevy! Kromě toho jsou bibliofilové, kteří budou chtít mít například od Blatného cokoliv, i když už každou báseň mají někde jinde.

Je pravdou, že Tento večer je název třetí Blatného sbírky , kterou vydal v Praze Stýblo v edici Lyra roku 1945. Šlo o bibliofilské vydání s kolorovanými dřevořezy V.Vokolka, se kterým jsem se fyzicky nesetkal, pouze mi o něm vyprávěli zkušenější. Kniha tady vložená je nové, posmrtné vydání a pokud mohu z vlastní zkušenosti posoudit, nestavěl bych se k výborům (alespoň těm, které vycházely v KPP) tak negativně - jde o profesionálně zpracované knihy, které jsou sto poskytnout ucelený obraz o autorovi i jeho době, průřez jeho tvorbou, zpravidla doplněné o eseje, korespondenci, dobové fotografie - v začátcích této edice (mluvím o základní řadě) dokonce o audiodoplněk - GD. Název, který opravdu není až tak důležitý, byl zpravidla vybrán podle "klíčové" sbírky nebo básně (podle úsudku editora).