Tělo a krev
Michael Cunningham
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/195798/bmid_telo-a-krev-Zfj-195798.jpg
4
287
76
Rodinná sága čtyř generací Stassosových, kteří pocházejí z Řecka, se odehrává v Detroitu a obemyká bezmála celé 20. století. Na první pohled se zdá, že rodina zpodobňuje typický americký sen. Nebyl by to ale Cunningham, aby v jeho příběhu nehrály roli uplně jiné věci: menšinová sexuální orientace či transvestitismus. Nicméně vše objímá láska v nejrůznějších podobách, ať už milenecká nebo rodičovská.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , OdeonOriginální název:
Flesh and Blood , 1995
více info...
Přidat komentář
Jestli byl pro mne nějaký moment v mém literárním životě zásadní, pak to byl přesně ten moment, kdy jsem do ruky poprvé vzala knihu od Michaela Cunninghama...
Pravda, žádným dílem už nejspíše nepřekoná sám sebe a své Hodiny, ty zůstanou již navždy záležitostí mého literárního srdce, ale Tělo a krev, ač mne obvykle rodinné ságy příliš nebaví (výjimku tvoří snad jen Zabiják od Émila Zoly ruku v ruce s celou literární sérií Rougon-Macquartů), mne jednoduše na samém svém začátku chytlo a do poslední stránky nepustilo... Je to kniha skutečně zvláštní a do jisté míry je o každém z nás, neboť každý má na tomto světě nějakou rodinu, která udělala ty či ony chyby, nese si s sebou své kostlivce ve skříni, své omyly a přešlapy, které udělala ve výchově svých dětí a kterými právě tyto děti byly ovlivněny po celý zbytek života. Do jisté míry je Cunningham pokračovatelem naturalistické tradice, kterou započal právě Émile Zola, přesně v Těle a krvi zobrazuje determinaci člověka prostředím, ve kterém je vychováván. Každý člověk v linii si s sebou nese chyby svých předků, k nimž přidává své vlastní, až celá dynastie končí rozkladem, neboť základy - již na začátku chatrné - nemohou pod tíhou viny dál stát.
Michaelu Cunninghamovi se klaním... Troufám si ho bez nadsázky označit za jednoho z nejlepších spisovatelů, které máme, a oceňuji, že "popularizuje" a "dělá normálnějšími" také témata, která dříve byla tabuizována a stále ještě nejsou v literatuře zcela běžná - témata homosexuality, transgenderu, pokřivených vztahů, sexuálně přenosné nemoci, prostituce...
Jediné, co mi skutečně u knihy zkazilo náladu, byl její doslov. Jak považuji celou odeonskou edici, do níž Tělo a krev patří, tak právě v ní ve velké míře těžce pokulhávají doslovy. Četla jsem z této edice již asi 3 nebo 4 knihy, a všimla jsem si jedné pozoruhodné věci - doslov by podle mého měl být klíčem (nebo dokonce několika klíči) k novému chápání děje. Měl by čtenáři nabízet nové, čerstvé, svěží úhly pohledu a nové hypotézy, "co asi autor tím a tím myslel". To se však zpravidla u těchto knížek nestává. Autoři doslovů jen v celé prostotě sumarizují děj díla, asi jako průměrný školák u maturity, který nechápe, že nemá převyprávět děj, ale zachytit pointu a vliv díla, číst mezi řádky. Jsem ráda, že naši přední literáti, kteří doslovy píšou, umí tak hezky citovat, jde jim to dobře (co si budeme povídat, citují dokonce doslovně, a právě tyto citované části z knihy tvoří snad celou třetinu doslovů). Ale od odborníků jejich kvalit bych očekávala mnohem více, a nedočkala jsem se. Přiznám se, že z toho jsem velmi rozmrzelá, neboť jsem zvyklá pokoušet se dílo interpretovat po přečtení z několika možných úhlů pohledu, zamyslet se, proč je napsáno tak, jak napsáno je, co mohlo autora vést k tomu, aby jej tak napsal, a jaké poselství pozornějším čtenářům, nejen konzumentům literatury, které berou v potaz pouze to, co je přímo doslovně napsáno, chtěl předat. Právě těmto konzumentům by mohl pomoci doslov, který by je donutil nad dílem zapřemýšlet, a nedělá-li to, pak mi přijde, že jsou tito lidé, kteří si neumí z díla ony skryté podtexty extrahovat sami, bez nápovědy, okrádáni...
Michael Cunningham je génius. Dokáže bravurně, s ohromnou lehkostí balancovat na hranici mezi popisem krajiny vnější a vnitřní (duševní). Ve výborném překladu Veroniky Volhejnové (Odeon, 2014) autor s velkou citlivostí a se smyslem pro každý detail vykresluje rozsáhlou mozaiku mnoha lidských osudů. Příběhy postav několika generací, individuální zklamání, větší i menší tragédie se neustále prolínají, vynořují se a zase zanořují, aniž by nudily.
Skvělá práce s motivy a výborné, stylisticky absolutně vycizelované závěry kapitol vytvářejí všudypřítomné napětí, které dokonale obnažuje vnitřní napětí v srdcích všech postav.
Literární lahůdka.
Pár týdnů předtím jsem dočetla Domov na konci světa a při čtení tohoto románu jsem měla neustále pocit dejá vu. Homosexuálové, problematické rodinné vztahy a odcizení, homo i hetero sex, drogy, hudba (méně než v Domově, ale přece), AIDS, zoufale tragické osudy většiny hrdinů. Styl psaní se mi líbil, ale ty postavy a jejich osudy mě až tak nenadchly, až na Cassandru, ta byla moc fajn.
Fascinující styl psaní a vykreslení postav, emocí, myšlenek.... Kniha mě omámila a pořád ji cítím, i když jsem poslední stránku přečetla před několika dny. Je neskutečně hluboká a pocitová.
Moje první od Michaela Cunninghama, ale rozhodně ne poslední. Jeho styl psaní jsem si zamilovala.
Knihu jsem zakoupil pod nátlakem přítelkyně, kterou již nebavilo stepovat před knihkupectvím, probodávaje mne pohledem ať už si sakra něco vyberu.
Co říct ku knize samotné - rodinná sága amerického střihu, ne nepodobná mé milované "králičí" trilogii od Updika. Navzdory všem možným poutům jsme ve finále sami a je jen na nás, kdo a jak se na ten náš konec bude dívat...
Krátké i delší vhledy vykreslující osud tří generací. Děj jednou posunují dialogy, jindy popisy dějů a pocitů. Střídání tempa a pohledů. Neradostné ale krásné čtení.
Chybí mi slova k napsání komentáře a knihu si pročítám znovu, což tak často nedělám. Několikrát během čtení mi bylo velmi smutno, ale také jsem užasla nad tím, jak se dají popsat pocity mužů a žen, dětí i starých lidí. Na jednu rodinu bylo dramat až moc, jenže od tohoto autora to prostě beru. Píše tak, jakoby těmi všemi lidmi, ženy nevyjímaje, někdy sám opravdu byl..., píše krásně. A člověk při čtení přemýšlí a porovnává a prožívá.
Z postav mi byla nejsympatičtější asi Mary, i když ne hned od začátku. Constantinovi jsem fandila jen do jeho prvního výbuchu vzteku. A potom Cassandra, ta se povedla. Na každém bylo něco zajímavého a skutečného.
Lidská malost-ta prostupuje celý tento román. Všechny výborné postavy, které spisovatel stvořil, jsou navzdory svým ambicím a kvalitám a nedostatkům tak nicotné oproti předivu času, který každou z nich ochromí a nechá zmizet.
Sledujeme rok za rokem osud jedné rodiny a jejich jednotlivých členů. Je tu toho tolik co ohromí. Jsou zde krásné dialogy a geniálně stvořené charaktery postav. Je tu smutno. Ano, v tomto románě je moc smutno. Nejsmutnější část přichází s koncem knihy, i když onen smutek se táhne celým románem jako nit.
Každý si určitě oblíbí některou z postav. Já osobně si zamiloval Constantina a Mary. Bude se mi po nich dlouho, předlouho stýskat...
Jestli si někdo myslí, že má rodinné problémy, měl by si přečíst tuto knihu. Ale teď vážně: sága rodu, do které Cunningham vložil snad všechna témata, která hýbou americkou společností - vztah rodičů a dětí, přistěhovalectví a snaha uplatnit se v nové společnosti, staré peníze a nové peníze, týraní a milování, homosexualita a AIDS, hledání, nacházení a rozcházení - to vše proloženo postřehy o životě a žití o vnímání , prožívání a přežívání, o emocích a citech . Kdybych měla použít gurmánské přirovnání - tohle rozhodně není fast food - to je návštěva prvotřídní restaurace.
Výborná kniha, zaryla se mi hluboko do duše. Málokdo umí tak dobře popsat emoce a život. Skvělé!
Určitě zajímavá a hodnotná kniha.Ne vždy se mi četla lehce, ale silně na mne zapůsobil popis vztahů mezi rodiči a dětmi. Jak je to ve skutečném životě často složité... Rodiče vloží do dětí to nejlepší čeho jsou schopni a také si pro své děti přejí to nejlepší - podle sebe. Ale děti to vidí často jinak a chtějí od života něco úplně jiného. Přes všechnu lásku i vzájemnou snahu dochází k nepochopení a odcizení.
A teprve když děti dospějí, zestárnou, mají nebo nemají vlastní děti, dívají se zpětně na svůj život s větším pochopením pro své rodiče. Zjistí, že ani jim život nenaplnil jejich sny, a že veškerá snaha někdy nestačí,a že i láska je často bezmocná..
Musím přiznat, že tentokrát mne Cunningham minul velkým obloukem. Po celou dobu jsem si nedokázal ke knize najít cestu, natož se ztotožnit s postavami. Argument, že se autor ve svých námětech opakuje není vlastně vůbec relevantní, Cunningham zkrátka na určitých opakujících se prvcích staví. Jenže tentokrát se mu tenhle narativní román mapující osudy jedné rodiny trochu vymkl z rukou. Ne snad právě oním námětem či různými aspekty, které prostupují skrze celé jeho dílo. Jde spíš o nějakou neukotvenost příběhu a snad i o jeho neosobní interpretaci. I když mají v podstatě všechny jeho knihy otevřené konce, paradoxně mají vždy dobrou tečku. Tělo a krev je spíše takový chaotický proud různých epizod, odehrávajících se v horizontu sta let, který se za svůj průběh snaží sesbírat co nejvíce šokujících údálostí. Samozřejmě, je to literatura, v ní je možné všechno. Ale nějaké věrohodnější zachycení reality by nebylo na škodu, těch katastrof bylo tentokrát na jednu rodinu asi opravdu moc - ačkoli to nevylučuje, že i takové příběhy mohou v reálném světě existovat.
Domov na konci světa zkrátka už Cunningham asi ničím nepřekoná, minimálně v mých očích ne. Tím dílem se (ne zcela) vyždímal, dal do něj opravdu kus duše, díky které byl příběh mnohem osobnější než Tělo a krev - ačkoli si jsou náměty i zpracování podobné.
Napadlo mě, že Cunninghama by měl člověk číst 3x za život: ve dvaceti, ve čtyřiceti a v šedesáti. Pokaždé ale s rizikem, že za dar hlubokého příběhu a krásného jazyka zaplatí téměř zaručenou depresí. Nesnáším kecy o tom, jak zřejmé je, že tahle knížka vznikla před Hodinami, ale nepatrný posun tam přeci jen vidím - v Hodinách už téměř zmizela manýra, to rozšafné rozhazování génia, který chrlí tři originální slovní spojení (a myšlenky) na řádku; tady jsem se občas cítila zahlcená (napsat samoúčelné v souvislosti s MC mi přijde jako rouhání, ale lepší slovo mě nenapadá). Což nic nemění na faktu, že Michael je prostě hvězda.
Kniha se mi moooc líbila, jsem ráda, že byla v knihovně zrovna volná. Souhlasím s Edanou a její pochybností o 4%, jenom že nejmilejší mi byl Constantine ( správný macho a rovnej chlap) a pak Jamal.
***** taky pro Pavlu Horákovou za její doslov, díky ní jsem pochopila jemné nuance týkající se křestních jmen, souhvězdí a krevních pout.
A díky Bohu za gaye, ozvláštňují nám literaturu, film, módní návrhářství, uměleckou fotografii a spoustu dalších oborů.
I když jsem se k Cunninghamovi dostal díky Hodinám, tak za nejpovedenější považuji Domov na konci světa.
Posuzovat jeho knihy je složité, protože české překlady vycházejí s časovou prodlevou, navíc se témata (chtě nechtě) opakují.
V první knize (Automobilový balet) mi přišly nedostatečně prokreslené některé charaktery postav. Přesto se objevují stěžejní motivy (práce, zemina, zahrada), které jsou podstatné pro další příběh. I když samotný název "Automobilový balet" - (ne)chtěně? - do popředí dostává Billyho.
Druhá část (Zločinecká moudrost) sice popisuje postavy plastičtěji, ale překotné dovyprávění r. 1995 (co bude za rok) mi přišlo zbytečné.
Na jedné straně autor dokáže překvapit (s. 398 samostatná kapitola z pohledu Jamala - 1994 - Kdyby byl přišel domů dřív. Kdyby byl Cassandru víc navštěvoval. Kdyby byl miloval, jak měl. Kdyby byl býval méně sobecký. Kdyby byl jel na té lodi. Kdyby nebyl řekl ne.), na druhé v závěru bez většího nápadu polopatisticky (a místy překombinovaně až krkolomně) napíše, jak ostatní postavy v průběhu dalších let dopadnou.
Tradičně jsou zajímavé u Cunninghama aluze:
"Nikdy jsem nechtěla učit Annu Kareninu a madame Bovaryovou. Já jsme chtěla být Anna Kareninová a madame Bovaryová. A upřímně řečeno, když se příroda rozhodne člověku nadělit duši tragické hrdinky a tělo hubeného muže, co začal ve dvaadvaceti plešatět, tak..." (s.263)
"Čteš Tolstého?" zeptal se Will.
"Annu Kareninovou čtu každých pár let. Jsem blázen do Tolstého.
"Tolstého taky miluju. Ale větší blázen jsem do George Eliot."
"Middlermarch je neuvěřitelný." (s. 276)
Mary otevřela knihu.
"Měla jsem farmu v Africe, na úpatí pohoří Ngong." (s. 380)
Výborný je nejen překlad Veroniky Volhejnové, ale i doslov Pavly Horákové (díky doslovu jsem pochopil i význam Plejád a Raka).
Štítky knihy
homosexualita láska americká literatura rodina USA (Spojené státy americké) rodinné vztahy ságy rodiče a děti LGBT, queer, LGBT+
Autorovy další knížky
| 2004 |  Hodiny |
| 2005 | Domov na konci světa |
| 2014 | Tělo a krev |
| 2011 |  Za soumraku |
| 2015 | Sněhová královna |
Kniha Tělo a krev je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 349x |
| Čtenářské výzvě | 35x |
| Doporučených | 42x |
| Knihotéce | 189x |
| Chystám se číst | 280x |
| Chci si koupit | 52x |
| dalších seznamech | 3x |
Vyborny Cunningham a jeho poutavy pribeh jedne rodiny v ramci jednoho staleti. Kniha je skvele psana, nicmene mi chvilemi prislo, ze na jednu rodinu je tech tragedii a pokrivenych vztahu az dost.