Tasmánie

Houellebecqovské téma, ovšem bez sarkazmu, tohle se mi hodně líbilo.

Zvláštní ..četla jsem před pár měsíci ..a teď jsem si to musela uvěřit..ano, opravdu jsem četla... A ano, vůbec si už nic nepamatuji...

Manželská krize, spisovatelská krize ...vše na pozadí cest, snahy navázat nějaký vztah, i kdyby jen kamarádský. Tento román jsem četl pomalu. Užíval jsem si každou stránku a zároveň jsem si říkal, jak je to těžké- najít sám sebe a dostát si nějakých svých snů... Kniha je i o tom, jak spolu lidi někdy neumí komunikovat. V některých věcech jsem se i našel...

Témata této knihy mě prostě bavila. Jsou současná, všudypřítomná a na některé z nich se tážu sám sebe.

Život je občas dost náročná disciplína... Paolo by mohl vyprávět, a taky že vypráví... snaha o nalezení smyslu a možná i nějakého toho střípku sebe sama v současné chaotické krizi společenského bytí... smršť myšlenek mi svojí bezbřehou autenticitou rozvibrovala duši nemalou obavou o tenhle náš svět, který nás den za dnem více a více přesvědčuje o neudržitelném břemenu člověka a jeho nekonečné demence... raději bych si tím vším prošla jako varovnou fikcí, i když by to celé pravděpodobně ztratilo na síle a naléhavosti... proto jen tiše doufám, že nikdy nebude žádná taková Tasmánie třeba.

Zvláštní kniha mého oblíbeného autora, která je celkem čtenářským oříškem. Za první se věnuje poměrně problematickému tématu manželské krize a také náhledu do historie 20. století - konkrétně svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Toto "odborné" téma se prolíná právě s životní krizí autora. A to jak tou manželskou, tak i tvůrčí.
Obě dvě dějové linii se přelévají jedna ve druhou, každá má svoji náladu a tempo.
Velmi zajímavé mně přišel popis událostí krátce po svržení bomby na Nagasaki z pohledu člověka, který byl "při tom", a který útok přežil. Přiznám se, že jsem o tom četla poprvé a úplně mě tato pasáž knihy dostala.
Co se týče zbytku, někdy zkrátka v příběhu něco drhlo, nedokážu asi přesně popsat co, ale některé odborné části si moji pozornost nezískaly.
Každopádně co mám na knihách Giordaniho ráda, je právě ten přesah do odborné, fyzíkální, roviny. I když je někdy těžké mu porozumět.

Zvláštní kniha. Bezesporu čtivá, jasně nabízející o čem má být, až čtenář zjišťuje, že to nakonec zas tak jasné není. Čtivá, i když je to o osobních a společenských děsech, které mě zas tak neděsí, i když je taky prožívám. A to je možná klíč pro mě a tuto knihu.

Jsem opravdu vděčná, že se mi Tasmánie dostala do rukou. V mnohém kopíruje mé letité obavy i strachy ovlivněné dobovými fenomény. Autor se semozřejmostí sobě vlastní zachytil naši žitou současnost, které si literatura bohužel tak pramálo všímá, mnohdy se jí paradoxně úmyslně vyhýbá. A já listovala v pocitech jednoho muže, jenž zachytil krize soudobého člověčenství naservírované v té nejkrystaličtější podobě. A přesto mi zde chyběla jakási.......... hm....... něco, díky čemu by oslovil i nevěřící "Tomáše", pravicové konzervativce, popírače, zarputilé kapitalisty, rozhazovačné materialisty. Což je naivní a utopistické. Tak asi jinak, nějak jsem očekávala míň odosobnění v jinak tak sugestivním autobiografickém popisu několika málo předchozích let, jež svou dynamikou zvrátily chod zdánlivě poklidných dnů. I tak děkuji a i tak mi příběh poskytl mnoho podnětů k zamyšlení a mnohdy ku podivu jakousi úlevu.

Některé pasáže absolutní terno. Jiné zase takové brouzdání mezi kalužemi a čekání až z nich vyskočí vodník. I když autor vládne jazykem, tak pro mě moc nevládne nějakým zájmem pokračovat. Došlo mi to docela až hodně pozdě, že asi zlato na konci nenajdu. Třeba ano, ale to bych se tím musel prokousat, což pro mě bylo výsostně unsexy.

Konečně jsem se k tomuto spisovateli dostala. A sáhnu v budoucnu po další.

Kniha mě bavila od začátku do samotného konce. Přinesla i spoustu podnětů k zamyšlení.

Tasmánie jako iluze bezpečného místa, kam se lze dnes, v době globalizace, bezprecedentní konektivity a přelidnění, na Zemi schovat a přečkat/přežít nadcházející krize - klimatické, válečné, pandemické, ekonomické, politické, ale i hodnotové a osobní/intimní

zatímco Houellebecq na to jde skepsí a cynismem, Giordano empatií

Tasmánii jsem četl těsně po Labatutově Maniacu, takže ve mně epizodické vsuvky o atomové bombě o to více zarezonovaly a u Giordana je vnímám nejen jako varovný apel, ale též jako podobenství o naději

Giordano klade mnoho nepříjemných aktuálním otázek, s nimiž jsme právě konfrontováni snad všichni, a snaha hledat odpovědi či východiska nás jistě často uvrhá do strachu a pasivity, cítíme se ohroženi každodenními teroristickými útoky, dezinformacemi, společenskými i ekonomickými zvraty, jež nedokážeme ovlivnit, ale i iracionální úzkostí; myslím, že Giordano říká, že máme ještě naději, pokud neutečeme do "svých" Tasmánií

doporučuju především čtenářům ve věku cca 35-55 let

Skvěle napsaná knížka. Autor opět nezklamal. S každou další kníhou se čte čím dál líp. Je napsaná mnohem subtilněji než Osamělost provočísel, ale o to přirozeněji plyne. Děj nebyl nijak závratný, spíše jen popisování života muže středního věku, kterého se dotýkají problémy okolního světa a zároveň řeší i ty svoje. I to poslední slovo má svoje přesné místo a význam.

Ja proste Paola Giordana "žeriem". Je to autor, ktorého každá kniha ma vždy zaujme a pri tom je každá úplne iná. Tasmánia je o vážnych problémoch dnešného sveta aj jednotlivca, ale napísaná tak, že ma neobťažovala, ale ťahalo ma to čítať ďalej.

V kontextu Giordanových knih ne úplně top, ale i tak skvělé čtení. Originální styl.

Je to náhled na krize současnosti očima muže z jiné země. Není to návod, jak se s utrpením či strachy vypořádat, ale je to dobré k zamyšlení.
Autor mistrně vykresluje atmosféru slepých a temných uliček naší mysli. Jdu číst další jeho romány.

Zhruba do dvou třetin mi čtení utíkalo rychle, pak jsem si chvíli říkala, že už je to trochu zdlouhavé.. závěr to zachránil :) a doslov Alice Flemrové je třešničkou na dortu. Dávám tak vysoké hodnocení, protože témata knihy se mnou hodně rezonují, ale chápu, že ne každému budou připadat záživná.

Knihy Paola Giordana mám ráda, tahle mě ale vůbec neoslovila. Tematicky je zajímavá - hlavní postava prochází krizí v několika směrech, bohužel jsem se ale kvůli střídání témat i postav nedokázala začíst a knihu jsem často odkládala. Když si vzpomenu na pocity při čtení Osamělosti prvočísel nebo Dobývání nebe, jsem mírně zklamaná...

V knize je pár silných okamžiků, ale celkově to není vzhledem k tomu, v jakém prostředí se hlavní hrdina pohybuje, moc záživné čtení. Román mi přijde zajímavější ve chvílích, kdy řeší osobní krizi. Ale celkově mě jeho obsah dost minul. Pasáže o Hiroshimě a Nagasaki jsou důkazem toho, že Paolo Giordano je dobrý vypravěč... když má o čem vyprávět. Ale jak sám v autofikci přiznává, o tomto tématu je skoro nemožné napsat něco nového. V množství odboček a úvah se to celé tříští a Tasmánie určitě není symbol, který by text držel pohromadě.

Tasmánie je úžasnou ukázkou toho, jak napsat knihu zdánlivě o všem, co je na světě důležité a současně neříct vůbec nic. A tím myslím i to nic a nic nového zároveň.
Jako by témata jen prolétla jeho myslí a bez hlubšího zkoumání a zamyšlení zas táhla za obzor zájmu (inu skoro jako ta mračna) jen aby se autor dál mohl vrátit k sobě.
Proměnit tápání životem i vlastním světem v knihu je zajímavým počinem, ovšem pokud je takových knih moc – začne i to trošku lézt na nervy.
Z mého pohledu zatím autorova nejslabší kniha.