Tání

10.12.2021

Když jsem otevřel knihu a první věta, kterou jsem uviděl, zněla "V bílé barvě smutku", byl jsem vcelku překvapen –⁠ očekával jsem, že sníh/led zde bude hrát jasně pozitivní roli, že bude líčen jako nebohá materie. Jenže místo toho, aby byl žal majoritní (ne že by to šlo bez bolesti, i zde se "vzlyká, vzdychá, vzdouvá se, hloubí, naříká s ústy dokořán", nicméně: "V bolesti radost, v radosti bolest"), jde zejména o pohyb, splynutí a hledání.
Celá báseň působí vskutku pohyblivě, snad i kvůli tomu, že jednotlivé části na sebe plynule navazují a některé verše ("měníš skupenství a těžkneš mi v dlaních") se vyskytují napříč knihou. První část je plná bělosti, "svět strnul, těžký a mokrý v závějích", samá čistota, bílá se překrývá bílou. Pohybu zde ještě moc není, což lze však pokládat za přirozené –⁠ "kořeny prorůstají zmrzlou zemí", není kam spěchat, ono to teprve propukne, i tato fáze je důležitá, i zde je jedinečné skupenství. Postupně "srůsty povolují, v krustách praská", jenže zároveň s pohybem vznikají jizvy. A třeba v páté části už se skutečnosti bortí, kroutí, drolí, ryjí, prolínají.
V Tání není nic jednoznačné, naopak vyskytující motivy mají různé významy: čistota sněhu může bodat do očí, ale zase se díky němu zacelují a hojí rány. Každý element má své specifika a na jeho proměny je potřeba nahlížet s citlivostí.
Znatelně se promítá i milostný aspekt, nikoliv však na sílu vtlačený, ale naprosto přirozený: příroda a člověk nejsou v opozici, naopak tvoří jedinečný celek, jehož vnitřní hranice nejsou pevně dány. To, co vidíme v ekosystémech neobydlených lidmi, se promítá i do našeho "lidského života", ať už to je splynutí kapek, bezbřehá jezera nebo koryto potoka. I naše nazírání na zdánlivě odlišné skutečnosti (člověk x potok) je v podstatě velmi podobné. Nevím, zdali se Radku Štěpánkovi podařilo koukat se na svět "nelidskýma očima", vyhnout se antropocentrickému vnímání okolí, ale musím uznat, že jsem chvílemi při čtení úplně zapomněl na lidské tělo, zabydlené prostory a nebyl si jist tím, kdo a na koho vlastně promlouvá. Empatie a péče je tam ale požehnaně, bolest je sdílená a nevyhnutelná, "modřiny zrají, rozlévají se a mění barvy až do ztracena", ale dokud je utrpení sdílené, může být snesitelné.
Koloběh vody je něco velmi tvořivého, pohyblivého, přirozeného. Narušit jej by byla chyba. Směr je jen jeden.
Grafická úprava krásná a křehká, vevnitř samozřejmě taky. A poznámky! Žádná vtíravá vysvětlení, ale ponuknutí k odkazům a zajímavostem, o kterých jsem neměl potuchy (těším se, až zahlédnu potočnici!)

V. Bdění v mapě

Blízkost se plíží tvou dlaní v mé dlani,
teď se chce vydra nechat spatřit.
Teplá a studená prorůstají,
sníh odtává, srůsty povolují a v krustách praská;
aby křeč povolila, musí se tlačit opačným směrem,
aby řeč, musí se ticho.
Odtud je báseň milostnou:
tady se z úplného rodí řeka,
v proláklině mezi čtyřmi znaménky
kousek pod žebry,
zuby nehty škrábe na okraji pánve,
nebo klouže po hřebeni
mezi klíční kostí a lopatkou.
(úryvek, s. 16)