Tančím tak rychle, jak dokážu
Barbara Gordon
https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/81755/tancim-tak-rychle-ja-81755.jpg
4
362
67
Scenáristka a režisérka newyorské televize Barbara Gordonová začala psát svůj bolestný příběh roku 1977 jako součást terapie, když se vrátila z psychiatrického léčení. Byla sama, neměla práci a pokoušela se najít cestu zpátky do života. Dala nám nahlédnout do nitra zajímavé osobnosti – citlivé a vnímavé a přitom dostatečně silné na to, aby se dokázala vrátit do nového života.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 1993 , PráceOriginální název:
I'm Dancing as Fast as I Can , 1979
více info...
Přidat komentář
Tahle kniha byla o těžkém boji s duševní chorobou. Barbara zabojovala a bude muset bojovat celý život. Přesto si myslím, že největší psycho tam byla Jimmyho terapeutka. Přítel Eric jí šlape těsně na paty. Nikdo takový by neměl mít moc nad lidmi.
Mě kniha bavila hodně. Mám pár kamarádů, kteří si prošli psychiatrickou léčebnou a popisují to docela podobně jako autorka, takže po přečtení jsem je tedy začala aspon trochu chápat. Knihu jsem přečetla jedním dechem snad za 2 dny. Je pozoruhodný, jak člověk může dopadnou, když se celý život snaží zavděčit všem okolo, dělá věci proto, aby měli rodiče radost a ne kvůli sobě. Zajímavá mi přijde i myšlenka se (zdravou) životní šedí, setkala jsem se s tím u lidí, kteří trpí depresemi, že všechno berou velmi černobíle. Je tam na jedné straně i zmínka o ''třetím oku'', což mohla autorka rozvést klidně víc.
Autorka si v etapě života, kterou popisuje tato kniha, vytrpěla své. Se závěrečným shrnutím, že psychická nemoc je stigma, kterého není možné se zbavit, souhlasím. Ale mě kniha nebavila. Nerada se utápím v přemítání kdo, co, kdy, kde, jak a proč něco udělal a já to teď kvůli tomu mám těžký.
Ale já to nedokážu.... Navzdory kladným hodnocením ke mně kniha cestu nenašla. Vůbec se mi nepodařilo ponořit se do děje, bylo to trápení, takže odloženo, nedočteno.
Velmi silné a pravdivé. Jak snadno se dokáže něco, co vám má chvilkově pomoci zvrhnout v něco naprosto neuvěřitelného. Nepoznáváte sebe, nepoznávají vás ostatní, vy nepoznáváte je... lidská duše je neprobádaná oblast a kdoví, zda se to někdy změní. Sama beru antidepresiva, ačkoliv mně pomáhají žít naprosto plnohodnotný život bez dalších omezení, které má nemoc přináší. I proto jsem si knihu velmi ráda přečetla. Ačkoliv osvěta tu je, stále se spousta lidí na psychiatrii dívá jako na něco, co se jich netýká...
Knihu čtu podruhé a oslavuje mě proto, že mám sama psychiatrickou diagnózu a vím, jak je to ještě dnes ve 21.století na uzavřených odděleních psychiatrie obtížné.
Poslouchala jsem audio a přemýšlela u něho o křehkosti lidské duše, o tom jak nás "moderní" a "vyspělá" společnost často tlačí do téměř neřešitelných situací ze kterých se těžko hledá cesta zpět k duševnímu zdraví. O tom jak tenká je hranice mezi zdravím a nemocí a nesnadná komunikace na téma lidská duše. Moc pěkná kniha.
Nejšílenější mi autorka připadá ve chvíli, kdy je ve druhé léčebně a najednou ji napadne, že za všechno vlastně můžou ostatní a nic není její vina. Z hlediska psychologického je nepochybně zdravé přesunout všechnu odpovědnost na ostatní, ale z hlediska lidského je to pitomost. Nevím, jestli je chyba ve mně nebo v knize, ale nějak mě ten příběh nedostává, jako by se autorka nedovedla vyjádřit, co se jí vlastně dělo, co vlastně cítila a co prožívala. Další minus dávám za překlad. Velmi pěkný a trefný je pohled na lékařskou péči, což je realita nejen v Americe roku1977. Odbudou člověka prášky, aniž by se o něj a jeho nemoc skutečně zajímali.
Nemohu se ubránit dojmu, že Barbara byla skutečně svým způsobem jen rozmazlené dítě. Vskutku nechápu, proč jí poslední "mozkoškrab" říká, že se diví, že nebyla v ještě větší depresi, když všechno naráz ztratila. Všechno? Ztratila jen muže, který stejně za mnoho nestál, auto a na čas práci. Barbaře zůstali rodiče, blízcí přátelé, byt, dům na pláži, práce jí rovněž byla nabídnuta, ale ona ji sama odmítla, že se na ni ještě necítí. Nechci její neštěstí zlehčovat, ale stačí se rozhlédnout, zamyslet a uvidíte lidi, co se potýkají s mnohem, mnohem horšími problémy.
Autobiografický deník "jedné bláznivé ženské". Moc pěkná knížka.
Poučná i pro 'zatím' zdravé: jak se naučit říkat 'ne' rodičům, partnerům a začít v životě brát konečně ohled i na sebe a své potřeby, než se z toho člověk zhroutí.
Zaujal mě vtip na první straně a moc se na knihu těšila, je to humor mě blízký. V knize se humorného děje nenadějeme, je spíš o naději a beznaději. Jak upadala Barbara níž a níž, cítila jsem nepohodu i ve svém životě. Naopak, jak získávala pevnější půdu pod nohama, bylo mi lépe a cítila jsem se šťastnější. Uvědomila jsem si také několik skrytých "kostlivců" ve svých skříních. Každý jsme potencionálními klienty psychiatrie, záleží jen, zda nastanou okolnosti, které nás tam doženou.
Ze začátku se to hezky rozjelo, byla jsem spokojená. Ale od půlky už jsem se prokousávala, už abych to měla dočtené, hrozně se táhlo. Druhá půlka knížky se mohla smrsknout na 80 stránek, to už byla nuda.
Kniha o závislosti vždy zaujme toho, koho se týká. Nemůžem tančit rychleji, aby nás to nepoškodilo.
Kdo má rád knihy, které pitvají lidskou duši, přijde si jistě na své. Mimochodem, je možné, aby psychotická osobnost (teď nemyslím hlavní hrdinku) byla schopna pět let tuto svou stránku bytí tak umně skrývat? Systém psychiatrické péče v Americe mě už ani nepřekvapil.....prostě máš peníze, máš péči, nemáš peníze, máš smůlu...
K mojej profesii ma priviedli knihy Irvina Yaloma - a ak sa vám Yalomove knihy páčia, bude sa vám tiež veľmi pravdepodobne páčiť "Tančím tak rychle, jak dokážu". Myslím si však, že Gordonová Yaloma presahuje. Jej príbeh je koncentrovanejší, ponára sa omnoho hlbšie do svojho prežívania a najmä popisuje priebeh úspešnej terapie, ktorá je založená na silnom terapeutickom vzťahu (raporte) a vzájomnej akceptácii - nie terapeutickej metóde. Z popisu sa vlastne ani nedá poriadne rekonštruovať, akú metódu terapeutka používa, pretože metóda pre Gordonovú nie je dôležitá. Kniha akcentuje predovšetkým terapeutkin postoj k svojej klientke - partnerský, neautoritatívny postoj, ktorým sa nevyvyšuje nad svoju klientku, ale verí v ňu, verí v jej schopnosti sa uzdraviť. Samozrejme, stále je tu množstvo vysvetlení, interpretácií a rád, ktoré patrili k "starším" terapeutickým smerom, no vzťah, na ktorom stojí a padá táto kniha, je vlastne základom väčšiny súčasných terapeutických smerov či koučingu. Ako to dopadne, ak sa autonómia klienta neakceptuje, ak sa klient "prerába" na obraz terapeuta, si môžeme prečítať napríklad v Keseyovom "Vyhoďme ho z kola ven". Avšak vzťah popísaný v "Tančím tak rychle, jak dokážu" mi najviac pripomínal terapiu (schizofrénie) vo výnimočnej knihe "Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem" Joanne Greenbergovej. Viac o raporte som sa rozpísal tu: http://differentcoaching.info/dovera-akceptacia-klienta-v-koucovacom-vztahu/
Štítky knihy
závislost, narkomanie láska psychiatrické léčebny psychoterapie psychologické romány duševní poruchy, duševní nemoci
Tančím tak rychle, jak dokážuKniha Tančím tak rychle, jak dokážu je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 546x |
| Čtenářské výzvě | 47x |
| Doporučených | 39x |
| Knihotéce | 168x |
| Chystám se číst | 285x |
| Chci si koupit | 35x |
| dalších seznamech | 3x |
Velike dekuji a obdiv Barbare, za jeji odvahu sepsat svuj pribeh, pro sebe i pro svet. Je dulezite takove knihy mit, jako svedectvi fungovani systemu psychiatricke pece a predevsim jako svedectvi nezdolne zivotni sily, sily cloveka v tech nejvratsich okamzicich...